Je Česko ještě zralé na reformu? Nebo je čas vše zbořit a postavit znovu? To druhé si myslí Václav Dejčmar, investor a renesanční postava českého byznysu. A toto je jeho řeč z naší konference Lepší Česko.
Musíme si říct, kde se nacházíme. Jsme subdodavatelská ekonomika s velmi drahými energiemi bez fungujícího finančního trhu. To není plně dobré výchozí postavení, ač můžeme krásně mluvit o tom, kam bychom chtěli jít a tak dále.
Občas říkám, že svět běží závod. Jednotlivé země se předhánějí v tom, kdo bude v čele pelotonu, protože se hraje o úplně jiné věci než v minulých letech, důležitá těžiště do budoucnosti jsou jinde. A já myslím, že Česko víceméně ani neví, že se závod koná. Ne že prohráváme, my vůbec netušíme, že závodíme.
Když chceme u nás cokoli postavit, opravdu to není jednoduché. V této místnosti v Císařských lázních si možná neuvědomujete, že sedíte na nábytku – kdybyste totiž v této památkově chráněné místnosti chtěli logicky udělat to, co se nabízí, tedy konferenční sál, nešlo by to v žádném případě z hlediska památkářů.
Architekt Petr Hájek to vyřešil tak, že jim řekl – já tam dám nábytek. Je zcela demontovatelný, dá se odstěhovat, to je ta naše česká improvizace. Nakonec dokážeme věci vyřešit, ale trvá to pětinásobně, desetinásobně déle, než by bylo třeba.
Obrázek výše už je známý. Tenhle skyline není Dubaj nebo asijské město, tohle je Varšava. Tak vypadají naši polští sousedi. Když se dál porovnáme jenom s Poláky, tak oni stavěli tisíce kilometrů dálnic, často za peníze z Evropské unie, my násobně méně. Velmi podobné křivky vidíme ve srovnání Polska a Česka, také pokud se podíváme na investice do inovací a vědy.
A energetická soběstačnost? Ano, zatím vyrábíme více energie, než spotřebujeme, ale to velmi rychle skončí. Musíme zrušit uhelné elektrárny, zavázali jsme se k tomu – do roku 2050, což není tak daleko. Česku může chybět až polovina elektřiny, pokud nepostavíme nové zdroje.
Jaderné nebo modulární jaderné elektrárny tady možná časem budou, ale než zařídíme povolení jedné modulární elektrárny nebo se rozhodneme, kam budeme ukládat jaderný odpad, to nebude rok 2050, ale třeba 2100.
Nejhorší věcí je povolování. Jsme největší nepřátelé sami sebe, častokrát mi skutečně přijde, že Češi jsou největší nepřátelé Čechů. Neumíme se flexibilně hýbat dopředu.
Naše výchozí postavení je složité. Máme 250 miliard dluh. Kdyby někdo řekl před covidem, že bude takový roční deficit státního rozpočtu, lidé se mu budou smát. Kdysi se bojovalo o třicet miliard a už to byl ohromný politický problém. Dnes bereme snížení z 350 na 250 miliard ročně jako úspěch.
To úspěch není. Úspěch má být vyrovnaný rozpočet, tam bychom měli směřovat.
Máme velký problém se vzděláním. Přitom víme, že se těžiště budoucnosti nevyhnutelně valí k umělé inteligenci a k tomu, aby lidé zvládali čtvrtou technologickou transformaci.
Naše mandatorní a kvazimandatorní výdaje tvoří devadesát procent. Politici reálně nemůžou rozhodnout skoro o ničem – a to číslo pořád stoupá.
Je nás deset milionů, v čemž jsou děti a důchodci, a ze zhruba šesti milionů lidí v produktivním věku necelý milion pracuje pro stát, to je úplně absurdní. To jsou ti lidé, kteří vám povolují stavby tak, aby se povolily až za deset let. Takhle se to dělat nedá.
Jak to udělat, abychom to všechno vyřešili? Abychom se dostali někam dál?
Musíme to zrušit. Musíme na troskách postavit novou zemi, která bude fungovat a bude tím tygrem, kterým bychom chtěli všichni být. Vybudovat Bohemii.
Nebudou si nás plést s Československem, a navíc má to slovo super základ. Každý ví, že žít bohémsky je super, proto i žít v Bohemii je super.
Jak říká rakouský ekonom Joseph Schumpeter: V určitých chvílích už se musíte smířit s tím, že věci prostě inovovat nejdou. V určité chvíli už nemůžete dům rekonstruovat, musíte ho zbourat a postavit znovu.
Velká jména
Před konferencí se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny v zemi. Sami sepsali inspirativní texty s konkrétními radami, jak nakopnout Česko.
Najdete mezi nimi třeba texty šéfredaktora Forbesu Petra Šimůnka, investora a filantropa Martin Romana, ekonomického poradce prezidenta Davida Marka, developera Dušana Kunovského, majitelky firmy Petrof Zuzany Ceralové Petrofové, ministra dopravy Martina Kupky, miliardáře Zbyňka Frolíka, mecenáše Nadace Neuron Jaroslava Řasy, miliardáře Michala Strnada, bývalého ředitele České pojišťovny Pavla Řeháka nebo třeba místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové.
Řeknu vám o problému, na který jste se asi nikdy nepodívali. V tuto chvíli se Češi průměrně dožívají 76,2 roku a ženy 82,1. Já mám hodně zainvestováno v longevity sektoru a řada lidí si myslí, že do deseti až dvaceti let se skokově změní délka dožití, že nahackujeme stáří.
Pak to bude znamenat, že průměrná délka dožití může být 120 let. Viděli jste šílený politický problém, když se tady měnil odchod do důchodu o dva roky. Co se stane pak? Jak se to bude v našem průběžném důchodovém systému řešit? Nemůžeme přece mít pracovní aktivitu dospělého člověka třeba čtyřicet let a pak mu osmdesát let platit důchod.
A pozor, toto není legrace, tohle se opravdu přihodí – jak se to bude řešit stylem politického vyjednávání v západních demokraciích, to bych opravdu nechtěl vidět. V Bohemii to rovnou zavedeme a nebudeme se o tom bavit…
Chápu, že právníci už mě přestali poslouchat, že zrušit nějakou zemi není možné a že by s tím byla spojená spousta problémů.
Ale zároveň vidíme billboardy vlády, z nichž se zdá, že víme, co děláme. Já si naopak myslím, že to nevíme. V mnoha ohledech nevíme, co jsou naše priority. Klíčem k tomu, jak má vypadat budoucí země, je státní rozpočet – a ten by se měl blížit ideálu.
Pokud neumíme zrušit Česko, zaveďme aspoň úvahu o tom, že uděláme jeho digitální dvojče, což je dnes velmi úspěšná záležitost v průmyslu. Simulaci Bohemie jako Česka, jaké bychom si přáli mít za deset let. Vyřešme tam kapitoly státního rozpočtu, vyřešme priority, abychom věděli, kam směřovat.
Pořád nám strašně chybí, aby se do toho pustily nějaké think-thanky. Aby moudří lidé řekli: Tohle je směr, kam se chceme dostat, a tohle jsou čísla, jak by měla vypadat v ideálním stavu.
Snažme se postupně tuto zemi vést k velkému cíli Bohemia. Stojí to za to.
