Její kosmetiku využívaly ve zlaté éře filmového průmyslu snad všechny hollywoodské megahvězdy. Byla bohatá, nezávislá, nebojácná a celý život riskovala. Přátelila se s Picassem, Chagallem i Renoirem a návrhy kelímků a obalů jejích revolučních kosmetických přípravků vytvořil na zakázku Salvador Dalí.
V době, kdy ženy bývaly absolutně závislé na svých mužích, vytvořila Helena Rubinstein zcela sama opravdické kosmetické impérium. Když v roce 1965 v požehnaném věku 92 let zemřela, měla její firma globální dosah a hodnotu sto milionů dolarů – a na tehdejším trhu žádnou konkurenci.
Americký Forbes ji mimochodem dodnes řadí mezi 50 nejvlivnějších světových podnikatelek všech dob.
Malá velká dáma, říkalo se o ní. Měřila necelých 150 centimetrů, ale své firmě vládla pevnou rukou a rozuměla všemu do detailů. Byla to ona, která se sama vypracovala z ničeho až na špičkovou vývojářku kosmetiky, byla to ona, kdo své inovativní postupy v péči o pleť konzultovala s vědci, dermatology, biology a dietology.
Narodila se v roce 1872 na území dnešního Polska a kosmetické impérium vybudovala v době, kdy byla veškerá kosmetika, ať tělová, nebo dekorativní, určena hlavně prostitutkám. Ona naučila líčit se i dámy z nejvyšších kruhů, manželky velkoprůmyslníků či bankéřů a po jejích krémech a líčidlech toužily prosté ženy i aristokratky.
„Narodila jsem se v Krakově jako prvorozené dítě zámožných rodičů. Oba moji dědové byli vlivnými polskými bankéři a vlastníky dolů. Otec zase významným obchodníkem. Šťastné dětství jsem strávila s milovanými rodiči a sourozenci ve velkém domě na hlavním náměstí, plném cenných obrazů, vzácné antiky a knih,“ píše Helena Rubinstein v úvodní kapitole svých memoárů Umění ženské krásy.
Jenže nic z toho, co napsala, nebyla pravda. Žena, která většinu života prožila mezi světovou elitou, dáma zvaná na královské dvory i večírky evropské i americké smetánky, celý život důsledně tajila pravdu o svém životě a původu. Ten měl totiž k tomu, co líčila v autobiografii, na míle daleko.
Mladá Helena Rubinstein na kresbě Paula Césara Helleua
Jak později zjistili historikové i investigativní novináři studující deníkové zápisy a soukromou korespondenci z její pozůstalosti, Helena Rubinstein pocházela naopak z těch nejnižších vrstev.
O svém původu lhala záměrně – zatímco dnes je považováno za pozitivum, že se někdo vypracuje z ničeho do nejvyšších pater byznysu a svépomocí pronikne i do nejvyšších společenských vrstev, v době Heleny Rubinstein to bylo jinak. Pravděpodobně se celý život obávala, že by jí prostý původ znemožnil úspěch, po kterém toužila.
Toužila po luxusu, bohatství a velkém světě, toužila seznámit se s nejslavnějšími ženami planety, s filmovými hvězdami i kráskami z obálek časopisů. Jenže jako dcera prodavače petroleje z ortodoxní židovské rodiny s osmi dětmi, kde nikdy nebylo peněz nazbyt, měla život nalinkovaný docela jinak.
Už v 17 letech ji rodiče chtěli provdat za muže o víc než generaci staršího, vdovce s několika dětmi. Helena, tehdy se ještě jmenovala Chaja, se vzepřela, snad kvůli lásce k mladíkovi z katolické rodiny – a otec ji vyhnal z domova, a hrozil dokonce smrtí pro zneuctění rodiny. Přes Vídeň s pomocí příbuzných z matčiny strany emigrovala až do daleké Austrálie, kde žila početná židovská komunita s vazbami na její rodný Krakov.
Právě zde se Chaja, která se už přejmenovala na Helenu podle krásné Heleny Trojské, rozhodla plnit si svůj sen o úspěchu. Začala pracovat v malém koloniálu v městečku nedaleko Melbourne a po večerech docházela na kurz účetnictví. Toužila proniknout do velkého byznysu, pro který záhy projevila nepochybný obchodní talent.
V horkém australském slunci začala míchat krém, který znala z domova. Viděla, jak slunce škodí pleti, kterou mají Australanky vysušenou a červenou. Nechala se zaměstnat u místního lékárníka a požádala ho, zda by mohla využívat jeho malou laboratoř, kde by své krémy míchala a plnila jimi malé lékárenské nádobky. Na oplátku mu dělala pořádek v účtech.
Základem Helenina krému byl ovčí tuk lanolin, který znala ze starého receptu své matky, používající ho na svou popraskanou kůži. Ovcí bylo v Austrálii všude dost a jejich tuk nebyl drahý. Nepříjemný pach překryla Helena extraktem z bylin, které měla ráda, a své krémy ovoněla výtažkem z lilie, levandule, borovice a divokých australských bylin – a začala je prodávat.
Její vlastní krásná pleť byla tou nejlepší reklamou a lékárenské kelímky zase dodávaly jejím krémům na serióznosti. Krémy sama připravovala, balila i prodávala, ale brzy už nezvládala dostát poptávce.
Musela zaměstnat první pomocníky: na noční směny najímala vesměs svobodné matky a vdovy s malými dětmi, které přes den pracovat nemohly, ale potřebovaly peníze, aby uživily rodinu. Helena, sama z nuzných poměrů, cítila solidaritu a sounáležitost.
Helena se také nebála nasadit svým výrobkům vysokou cenu a sázela i na vědu, když klientkám nejdříve „diagnostikovala“ jejich pleť a následně „předepsala“ svůj krém.
Předpokládala, že úspěšná kosmetika musí mít punc luxusu i exkluzivního, vědecky podloženého složení, čímž se odliší od laciných líčidel pro lehké ženy a komedianty. Právě Helena Rubinstein začala jako první používat sousloví typu „problematická pleť“ a rozlišovala různé typy pleti, jako je suchá, smíšená nebo mastná.
Brzy se už stěhovala do Melbourne, kde v roce 1905 založila kosmetickou firmu a první salon krásy. Následovala expanze do Evropy – zde se Helena provdala za Američana polského původu jménem Edward William Titus. Když na starém kontinentě vypukla první světová válka, odstěhovala se s manželem a dvěma syny, tehdy už jako poměrně zámožná žena, do amerického Washingtonu.
Tady se už převtělila do úspěšné podnikatelky z bohaté evropské rodiny, nabízející Američankám tradiční kvalitní kosmetiku evropských šlechtičen. Vše pocházející ze starých dobrých evropských aristokratických kruhů bylo v Americe vítáno.
Svou kosmetiku prodávala draze a spoléhala se i na originální design. Jako jedna z prvních žen v oboru pochopila důležitost marketingu. Návrhy na obaly její kosmetiky pro ni vytvořil mladý Salvador Dalí, s nímž se seznámila v Paříži a nabídla mu zakázkovou práci.
Postupně
po Spojených státech založila desítky obchodů pod svým jménem.
Zatímco v Americe o ní mluvili jako o bohaté Evropance
odkudsi z východu, evropské dámy v ní naopak viděly
extravagantní bohatou Američanku s penězi nejspíš získanými
během zlaté horečky, která do staré Evropy přináší svěží
vítr módních a kosmetických trendů. I proto o sobě Helena ještě
dlouhá desetiletí důsledně mlžila.
Se svou sbírkou umění | Foto Getty
Kosmetické impérium postupně rozšířila o desítky produktů, zaměstnávala stovky lidí na obou stranách Atlantiku, stala se též významnou mecenáškou umění a vlivnou filantropkou.
Její filozofie „čím dražší, tím žádanější kosmetiky“ uspěla – a nakonec přežila i Helenu Rubinstein. Osm let po její smrti, v roce 1973, převzal firmu Helena Rubinstein Inc. koncern Colgate-Palmolive a dnes je součástí skupiny L‘Oréal.
„Kvalita musí něco stát,“ byla vždy přesvědčena Helena Rubinstein. „A ošklivé ženy neexistují. Jsou jen ženy líné se sebou něco udělat.“
