Když vám v době velké hospodářské krize v automobilce řekli „bereme vás“, ovládl vás pocit obrovské úlevy. To však nebyl případ Olgy Madar. Velmi ji rozzlobilo, když zjistila, že ji v Chrysleru zaměstnali jen proto, že byla vyhlášenou softbalovou chytačkou a dobře by zapadla do firemního sportovního týmu. Toto rozhořčení ji nakonec nasměrovalo k funkci první dámy amerických odborů.

Pavol Maďar, stejně jako mnoho jeho krajanů, vyměnil beznaděj a chudobu v Uhersku za riziko a dřinu ve Spojených státech. V roce 1900 emigroval ze Sečovské Polianky a odešel do uhelných dolů na severovýchodě Pensylvánie. V jeho případě se risk vyplatil, uhelné práce přežil ve zdraví a po šestnácti letech za oceánem si v městečku Sykesville založil vlastní obchod.

V roce 1916 se jim s manželkou Annou narodilo také jejich jedenácté dítě – dcera Olga. Jako malá zažila otcův podnikatelský rozkvět, kdy si obchodník Paul Madar ve dvacátých letech platil v místních novinách velké inzeráty, v nichž veřejnosti nabízel kvalitní mouky nebo olivový olej.

Olga však viděla také otcovský krach – po velkém newyorském burzovním krachu v roce 1929 se otřesy rozšířily po celé zemi a na mizinu dostaly i oblíbeného sykesvillského obchodníka.

Rodina se musela opět přestěhovat za lepším do Michiganu. Ale ani v centru amerického automobilového průmyslu nebylo snadné se zaměstnat. Olga si však na střední škole udělala dobré jméno jako talentovaná sportovkyně.

Madarovci to měli v rodině, její mladší bratr Elmer se dostal do allstar týmu univerzitní ligy amerického fotbalu. Olga hrála pozemní hokej i basketbal, nejvíce však vynikala na pozici chytačky v softbalu, která byla slabinou firemního týmu u Chryslera.

„Práci na pásu mi tehdy nabídli jen proto, že jsem byla dobrá v softbalu. Bylo to v době, kdy jiným lidem dávali výpovědi. To bylo šílené! Hned jsem si uvědomila, že by bylo nutné v Chrysleru založit odbory,“ řekla později v rozhovoru pro Oakland Tribune.

Ale vzhledem k tomu, že v té době potřebovala peníze, aby si mohla zaplatit školné na univerzitě a splnit si sen – stát se učitelkou, odložila svůj boj za férovější pracovní podmínky na později.

info Foto Wayne State Univerzity

Bombardéry a bowling

Brigádou u Chryslera si Olga opravdu vydělala na školu. Když v roce 1938 promovala na Michigan Normal College, mohla se jako první z celé rodiny Madarovců pyšnit vysokoškolským titulem. Poté začala učit tělesnou výchovu a možná by se této profesi věnovala celý život, nebýt toho, že začala druhá světová válka a Spojené státy potřebovaly nastartovat svůj vojenský průmysl.

Olga se tak v roce 1941 opět ocitla u pásu automobilky – ve Fordu. Tentokrát však z fabriky nevycházely nové modely vozidel, ale bombardéry B-24 (na kterých létali i piloti 311. československé bombardovací perutě RAF a které například v roce 1944 bombardovaly rafinerii Apollo v Bratislavě).

Olga jako klempířka přispěla svou trochou k porážce Hitlera, ale v průběhu druhé světové války, již jako členka velkých automobilových odborů United Auto Workers (UAW), vedla i první vlastní boje. Svou vášeň pro sport si nesla napříč zaměstnáními a v odborech ve Fordu pracovala ve výboru, který pro odboráře organizoval různé sportovní akce a ligy.

V roce 1944 si všimla, že zatímco Evropu osvobozují bok po boku běloši a černoši v americké uniformě, bowlingová liga ve Fordu je stále segregovaná. Její sjednocení bylo prvním z jejích mnoha úspěchů v boji za rovnost. Olžino pracovní nasazení – podobné tomu, jaké prokazovala na softbalovém hřišti – zaznamenali i ve vedení UAW. Po válce už vedla oddělení pro rekreaci odborářů, pod které spadaly i sportovní akce.

Zatímco dříve za podniky soutěžilo jen pár téměř profesionálních sportovců (mezi nimiž byla i ona sama v softbalové lize za Chrysler), jejím cílem bylo vytvořit amatérské odborářské ligy a soutěže, kde by se k sportování a zdravějšímu životnímu stylu dostalo co nejvíce lidí. To se jí podařilo s nečekaným úspěchem.

Jak píše historik James Robinson, v roce 1950 se na rekreačních aktivitách odborů (většinou šlo o sportování) účastnilo šest set tisíc z 1,35 milionu členů UAW. Madar se svým způsobem podílela na vytvoření jedné z největších amerických sportovních organizací své doby. A to byl teprve začátek.

První viceprezidentka

Odborová organizace UAW vznikla v roce 1935 a původně se zaměřovala na menší fabriky. V letech 1936 a 1937 však pronikla do velkých automobilek General Motors a Chrysler. Ford, velký nepřítel odborů, se dlouho bránil, ale odbory UAW se v roce 1941 aktivizovaly i u tehdy nového zaměstnavatele Olgy Madar.

Až do padesátých let zažívala UAW velký „boom“ a Madar se svezla na vlně úspěchu celé organizace. Brzy si začala uvědomovat, že její rozlet má, na rozdíl od jejích mužských kolegů, nepsané, ale jasně dané limity. Post ředitelky pro rekreaci měl být jejím kariérním stropem, ale Olga byla nejen tvrdohlavá, ale i diplomaticky okovaná.

Poněvadž by její zvolení do výkonné rady UAW znamenalo, že jeden z chlapů v radě by přišel o své místo, s podobně smýšlejícími kolegy přišla na řešení – rozšířit počet členů rady. V roce 1966 se Olga Madar stala první ženou ve výkonné radě velké americké odborové organizace a o čtyři roky později i první viceprezidentkou.

Pokud si však kolegové mysleli, že ji funkce „zklidní“, opak byl pravdou. „Upozorňovala jsem na to, že odboráři sice požadují na papíře stejnou mzdu pro muže i ženy, ale v praxi dostávali muži více, protože při vedení odborů nebylo dost žen, které by na to dohlížely,“ řekla Madar později pro Detroit Free Press.

Ženy podle ní čelily i překážkám při povýšeních, na řídicí posty se dostávaly mnohem méně. Její boj za zrovnoprávnění žen na pracovním trhu vyústil v roce 1974 do založení ženské odborové organizace Coalition of Labor Union Women (CLUW), čímž ji média definitivně začala titulovat jako „první dámu amerických odborů“.

Ona férový pracovní trh a odpovědný přístup firem vnímala v ještě širších souvislostech.

Šok z hořící řeky

Její další velký boj ovlivnila katastrofa, která se stala v říjnu 1969. Automobilkami a ocelárnami znečištěná řeka Rouge v Detroitu začala hořet, plameny šlehaly do výšky patnácti metrů a situaci se nedařilo dostat pod kontrolu celé hodiny. John Hartig v knize Burning Rivers uvedl, že v předcházejících letech neštěstí fabriky do řeky ročně vylily asi dvacet milionů litrů nafty, přičemž jen jeden litr stačí na znečištění milionu litrů vody.

info Foto Wayne State Univerzity

Olga Madar si po environmentální katastrofě začala více všímat, koho životní prostředí velké firmy vlastně ničí. Zjistila, že to byli především dělníci – a zejména černoši, kteří často bydleli v nejvíce znečištěných částech města.

V sedmdesátých letech začala žena se slovenskými kořeny boj na další frontě – za ekologickou odpovědnost velkých společností. V rámci odborů UAW vznikaly na její podnět nové environmentální komise.

Jejich členové tlačili nejen na firmy, aby se chovaly odpovědněji a neznečišťovaly životní prostředí, ale chodili i na zasedání městských rad, kterým navrhovali, aby využily vlastní vliv na automobilky a jiné firmy těžkého průmyslu. Sama Olga byla aktivní v místním oddělení Parks & Recreation a snažila se zlepšit prostředí v chudých městských čtvrtích – například zakládáním parků.

info Foto Library of Congress, Newspapers.com

Do poslední sekundy

Když uprostřed sedmdesátých let poskytla Olga Madar rozhovor pro Detroit Free Press, nechala si udělat fotografii ve své pracovně před portrétem jedné ze svých vzorů – Sojourner Truth, černošky, která se narodila do otroctví a po úspěšném útěku vyhrála vůbec první soudní spor o vlastní dítě se svým bývalým „majitelem“.

Byla také autorkou slavného projevu Ain’t I a woman?, ve kterém popisovala, jak se mužské džentlmenství v její době projevovalo jen vůči bílým ženám. Téma společenské odpovědnosti firem (CSR), ale také rovnosti příležitostí se začalo poprvé více skloňovat v šedesátých letech a Olga Madar jednoznačně patřila k jejím průkopnicím.

Některé její názory a aktivity bychom za pokrokové označili možná i dnes, téměř třicet let po její smrti. Ženským odborům CLUW šéfovala na vlastní žádost jen jediný rok, potom přenechala místo následovnicím a odešla do důchodu. Asi netřeba dodávat, že aktivního.

Téma ženských práv ani ekologickou agendu neopustila, v posledních letech však bojovala i za větší účast důchodců na věcech veřejných. Jako vždy, sama šla příkladem. Olga Madar zemřela v roce 1996 ve věku osmdesáti let. Dostala infarkt, když se chystala na svém invalidním vozíku podpořit stávku detroitských novinářů.