Pět kapitol už je napsaných. Příští rok Ferrari přidá další. Každá kapitola přitom představuje to nejlepší, co je italská supersportovní značka schopná zákazníkům nabídnout. Radost ale dělá jen velmi malé skupince těch nejvěrnějších s nejtučnějšími bankovními konty
Je to stejné, jako byste si šli koupit stírací los a předem jste věděli, že vyhrává víc, než kolik vás stál. Je pravda, že za něj nejdřív musíte zaplatit vyšší desítky milionů korun, ale jakmile ho budete mít v kapse, tedy vlastně v garáži, jeho cena už jen stoupá.
Takových automobilů je v nejvyšší světové lize hypersportů, kam patří například Bugatti, Lamborghini, Porsche, McLaren nebo Pagani, jen několik. Ovšem pokaždé je to trochu s otazníkem. Jistota automatického růstu ceny ale platí u vrcholových modelů Ferrari, kterých za čtyřicet let vzniklo jen šest. Zatím poslední je Ferrari F80, které první majitelé dostanou v závěru příštího roku.
Jde o stíhačku na kolech, se kterou vás pustí do běžného provozu. Ferrari má totiž jednu obrovskou výhodu, kterou může zužitkovat i pro „běžné“ auto. Tou výhodou je vývoj vlastních technologií pro formuli 1, seriál WEC a nejsledovanější kategorii Hypercar ve čtyřiadvacetihodinovce na okruhu v Le Mans.
Takže udělá co? Tyhle všechny technologie a znalosti vezme a postaví něco, co končí v garážích nejbohatších lidí světa. Nebo jako plakát na stěnách klučičích pokojíčků.
Foto Ferrari
Ferrari F80 přichází s třílitrovým šestiválcem s výkonem 900 koní. Italům se to ale zdálo málo, takže přidali hybridní systém se třemi elektromotory: dva jsou na přední nápravě, třetí je ukrytý vzadu.
Všechno dohromady pak oproti váze 1525 kilogramů dává kombinovaný výkon 1200 koní, což znamená zrychlení z nuly na sto za 2,15 sekundy, na dvě stě za 5,75 sekundy. Nic silnějšího do běžného provozu Ferrari nikdy nepostavilo.
Zatím poslední hypersport vznikne v 799 kusech, které se budou do výroby dostávat mezi roky 2025 a 2027. Auto přímo od fabriky dostanou jen ti, kteří už u Ferrari za jiné modely utratili desítky, ale spíš až stovky milionů korun. A devítimístnou sumu budou utrácet i nyní. F80 vyjde bez daně na 3,6 milionu eur, tedy víc než devadesát milionů korun. Dá se předpokládat, že jeden až dva kusy zamíří i do Česka.
Ferrari F80 se začlení do řady dalších pěti extrémně vyhledávaných aut z Maranella. Tenhle příběh se začal psát v 80. letech minulého století, když v úvahách tehdejšího managementu a hlavně Enza Ferrariho vznikla myšlenka nabídnout zákazníkům ještě extrémnější automobil, který by byl blíže závodnímu vozu a zároveň by ho mohli používat na silnici.
Tehdy oblíbená kategorie závodní skupiny B vyžadovala minimálně dvě stovky vyrobených vozů, aby se vůbec bylo možné přihlásit do závodů. Základní kámen pro Ferrari 288 GTO byl položen. Jenže FIA kategorii B zrušila a vyrobená auta se místo na závodní trať dostala k zákazníkům značky.
Foto Ferrari
Nakonec jich vzniklo 277 a podle Martina Kleina, znalce a sběratele vozů značky Ferrari, 288 GTO patří mezi sběratelský základ každé výjimečné sbírky Ferrari. Třeba i proto, že jde o první sériový vůz, který byl schopný překonat rychlost 300 kilometrů za hodinu.
„V roce 2019 se jedno v americkém Phoenixu vydražilo za čtyři a půl milionu eur. Před dvěma roky v aukci Bonhams za další kus zájemce nabídl 5,6 milionu, ale automobil nedosáhl takzvané aukční rezervy, tudíž se nenaplnil požadavek na minimální cenu a auto tak zůstalo u majitele,“ vysvětluje Klein.
Nástupcem se stalo Ferrari F40 s karoserií od studia Pininfarina, vyráběné mezi roky 1987 až 1992. Původně mělo vzniknout 450 kusů, ale Maranello jich nakonec opustilo 1311 kusů. Jeho význam zvyšuje fakt, že jde o poslední takové auto, které vznikalo pod dohledem Enza Ferrariho. Když ho v roce 1987 představil, bylo mu devětaosmdesát let.
Foto Ferrari
Byla to esence surovosti. Žádné rádio, klimatizace, elektrické stahování oken nebo ovládání sedadel. Jakmile máte víc než 175 centimetrů, výhled z auta nestojí za nic. Problém jsou relativně časté požáry motoru, ale tohle všechno je jedno.
F40 je krásné a jízdní vlastnosti hlavně díky osmiválci v kombinaci s pětistupňovou převodovkou, která výkon posílá na zadní kola, jednoduše brutální. „Řidičům chyby neodpouští,“ potvrzuje Klein.
Také model F40 má své cenové rekordmany. Aktuální cenu dobře ilustruje loni prodaný kus s cenovkou 5,5 milionu eur. Auto v závodní verzi LM z roku 1987 se pak za necelých šest milionů prodalo na aukci v Paříži v roce 2019.
Jeho nástupce bylo Ferrari F50 postavené k padesátému výročí vzniku automobilky. Premiéru si odbylo 6. března 1995 a vyrábělo se po dobu dvou let. Tehdejší prezident Ferrari Luca di Montezemolo si přál, aby auto evokovalo řízení tehdy dvanáctiválcového monopostu F1. To se mu také se všemi přednostmi i neduhy podařilo a na svět tak přišlo auto, které vzniklo v počtu 349 kusů.
Foto Sotheby's
Byl to monopost formule 1 určený do provozu s hmotností jen 1230 kilogramů. Dvanáctiválec o objemu 4,7 litru s výkonem 519 koní a jen lehce přes sto kilo vážící nosná konstrukce z uhlíkových kompozitů, z karbonu byla i většina karoserie. Zákazníci, kteří za něj tehdy museli zaplatit v přepočtu kolem patnácti milionů korun, pak měli na výběr mezi verzí s pevnou, nebo s odnímatelnou střechou.
Dnešní ceny F50 jsou samozřejmě úplně jinde. Letos v srpnu se ve Spojených státech vydražil jeden kus za 5,9 milionu eur. Do novinových titulků se ale v minulosti dostal i kus, který vlastnil Mike Tyson. Ten před dvěma roky změnil majitele za 5,4 milionu eur.
Dalším v řadě bylo Ferrari Enzo. Další bestie s dvanáctiválcem s výkonem 650 koní pod karbonovou kapotou, která na trh přišla v roce 2003. Velkou novinkou tehdy byla sekvenční převodovka s řazením na volantu a například zvedání přídě kvůli překážkám na silnici, na které byl použit systém z leteckého průmyslu, konkrétně z letadla Concorde.
Foto Ferrari
Enza se vyrobilo 400 kusů, přičemž to poslední bylo věnováno papeži Janu Pavlu II. Nyní je v depozitáři automobilky. Zákazníci, mezi nimiž byl tehdy například i český právník a závodník Robert Pergl, za auto bez daně platili minimálně 700 tisíc eur.
Dnes se Enzo běžně prodává za ceny kolem pěti milionů eur. Pokud ale vlastníte auto, které má jinou než typickou barvu Rosso Corsa, může to znamenat jistý benefit. Konkrétně Enzo v raritní stříbrné barvě Grigio Titanio se letos v lednu v aukci prodalo za 6,7 milionu eur.
Přesně o deset let později po Enzu se na trhu objevil model La Ferrari. „Byl prvním v historii značky, který přišel s hybridním pohonem spojujícím dvanáctiválcový motor a elektromotor,“ poznamenává Klein, jemuž všechna zmíněná ferrari prošla rukama.
Foto Ferrari
LaFerrari vzniklo ve dvou karosářských variantách, přičemž kupé vyjelo v počtu 499 kusů a otevřená verze Aperty v počtu 210 kusů.
Nové se prodávalo za cenu od 1,2 milionu eur ve verzi kupé, Aperta byla o zhruba o půl milionu eur dražší, ale když nadešel konec jeho produkce, v roce 2017 Ferrari dalo do benefiční aukce poslední vyrobený kus, o který se nakonec popralo dvanáct zájemců z celého světa. Vítěz za něj zaplatil 9,3 milionu eur. Letos se pak ve Státech vydražil nezvykle krémový kus za 6,7 milionu eur. Čísla tak ukazují, že nakupovat ta nejlepší Ferrari se vyplácí.
