Stačil dobrý základ, podnikatel s nápadem a správné načasování. Dnes z jejich výroby pochází takřka každá druhá kravata na světě a kus čínského města Šen-čou na sobě nosí jak miliardáři, tak běžní pracovníci.
Obyvatelé města Šen-čou, ležícího v provincii Che-pej na severovýchodě Číny, toho nikdy neměli mnoho, jedno však ano – housenky bource morušového, které místní krmili čerstvým listím. Oblast tak přežívala hlavně díky výrobě surového hedvábí, které se dostávalo až do Evropy, kde za ně smetánka platila nemalé částky.
Ty však k chudým dělníkům většinou nedoputovaly, ne všichni tam ale byli bez peněz – oblast lákala také básníky a učence a dala vzniknout i oblíbené jüeské opeře. Možná i kvůli takovým cestovatelům se v Číně rozšířila ve druhé polovině minulého století láska k západní módě a zvláště k oblekům.
Toho dokázal využít úspěšný hongkongský podnikatel Lu Lu, který se v Šen-čou narodil a v roce 1979 se tam vrátil. Poznal tak představitele okresu i mladého technika jménem Kao Ťin-čcheng, se kterým se domluvili na první výrobě kravat ve městě.
Problém však spočíval v tom, že na to neměli nástroje. Kao Ťin-čcheng proto koupil dva zastaralé stavy z továrny na hedvábí v Šanghaji a pokusil se je upravit, což se mu po půl roce práce povedlo.
To ocenili inženýři z továrny na textilní stroje v Chang-čou, kteří přijeli výtvor prozkoumat. Továrna se rozjela a kravaty vznikaly, jenže jak už to tak někdy bývá, údajně kvůli sporu o peníze i nevhodným podmínkám pro podnikání se partnerství rozpadlo.
Spolupráce mužů však neskončila kompletně, a když se v červnu roku 1984 Lu Lu vrátil, s Kao Ťin-čchengem založili společnost Zhejiang Jiayou Necktie.
Registrace však nebyla jednoduchá a Kao Ťin-čcheng kvůli jejímu získání musel odcestovat do Chang-čou, aby získal doporučení od provinciálního ministerstva zahraničního obchodu, a poté se vydal přímo na Státní úřad pro průmysl a obchod v Pekingu.
Tam mu ale podle čínských médií úředníci řekli, že mají příliš mnoho práce, a ať se vrátí do města a počká, až mu licence přijde. Kao Ťin-čcheng to ale odmítl a každý den čekal v kanceláři, čímž přiměl jednu z úřednic, aby mu obchodní licenci vydala.
Jelikož počáteční investice nebyla nikterak vysoká, měla společnost první dílnu v jediné místnosti. To ale nijak neohrozilo její prodeje, protože první série výrobků od nich okamžitě koupil velkoobchod Chang-čou Textile Wholesale Company.
Foto Kevin Limbri/Unsplash
Ten se podařilo Kaovi přesvědčit, aby zisky reinvestoval do společnosti, díky čemuž si podnikatelé mohli koupit pět akrů půdy v západní části města a postavit tam novou továrnu. Jenže jakmile uviděli místní obyvatelé i zaměstnanci továrny její úspěch, sami se dávali na podnikání.
Ve městě tak vznikla řada dílen, kde se ručně šilo, stříhalo i žehlilo. Jak rostly nové a nové výrobny, všimly si toho také okolní obce, které se rozhodly zaměřit na specifické části procesu výroby kravat – některé pouze šily, jiné zase jen balily již vyrobené kravaty.
V těchto letech začalo podnikat také několik z vůbec nejúspěšnějších výrobců kravat – například společnost BaBei Group, kterou založil bývalý státní úředník Ťin Jao. Ta se rozrostla natolik, že si dokonce pořídila italský designérský dům, aby měla přímý přístup na evropský trh.
K rychlémů nárůstu výroby přispělo rovněž otevření oficiální tržnice s kravatami, která přilákala velkoobchodní nákupčí módy a regionální distributory. Pouze během prvního roku se tam podařilo prodat na šedesát milionů kravat.
Obří konkurence na jednom místě navíc nutila výrobce stále se zlepšovat. Ve městě se tak najednou objevily i počítačem řízené žakárové jehlové stavy z Itálie a Německa, které splňovaly kvalitativní standardy luxusních evropských značek.
V novém tisíciletí modernizace pokračovala. Do roku 2007 tam klastr zahrnoval více než 1100 výrobců a dodavatelů, kteří ročně vyrobili přes tři sta milionů kravat. Právě v této době se město stalo tím bezpochyby největším vývozcem kravat vůbec – odhaduje se, že v jednu chvíli byly dvě ze tří vázanek vyrobených celosvětově právě z Šen-čou.
Například Tchu Jung-ťien, jehož firma v roce 2011 vyráběla třicet milionů kravat ročně a dodávala značkám jako Primark, Armani či Phillips Van-Heusen, pak vytvořil obří databázi vzorů.
Dříve se kravaty vyráběly hlavně podle designů vybraných zákazníky, postupně však trend přešel k navrhování designů samotnými výrobci. „Více vzorů v podstatě znamená větší zisk,“ vysvětloval tehdy Tchu Jung-ťien pro noviny China Daily.
Jenže ne všem se dařilo – chov bource morušového sice dal v oblasti vzniknout výrobě vázanek, jak se ale rozšiřoval průmysl, místo i životní podmínky pro zvířata zmizely. To donutilo výrobce nakupovat téměř veškeré surové hedvábí z odlehlých provincií, což je vystavilo extrémním cenovým výkyvům.
Nejhorší situaci kolem roku 2010 se podnikatelům podařilo vyřešit investicemi do produkce surovin. Vybudovali smluvní morušové sady a základny pro sklizeň kokonů v západní Číně, což jim umožnilo získávat hedvábí z vlastních zásob.
Ťin Jao v rámci toho investoval v přepočtu jednu miliardu korun do vývoje standardizovaného vnitřního chovu bource morušového. To se vědcům povedlo pomocí systému klimaticky řízených čistých prostor a umělého krmiva bohatého na živiny.
Problém byl i s maržemi, jelikož čínské továrny fungovaly téměř výhradně jako dodavatelé pro globální oděvní značky. Stávalo se tak, že výrobci nakonec získávali pouze desetinu ceny prodané kravaty, což je dovedlo například k nabízení produktů na online tržištích, jako je americký Amazon.
Vývoj se ale nezastavuje a některé společnosti se přeorientovávají na tradiční čínskou módu, která se dá na kvalitních stavech vyrábět. Ve městě také vznikl průmyslový park pro lékařské hedvábné proteiny, které se v moderní medicíně využívají pro tkáňové inženýrství či krytí ran.
