Invaze na Ukrajinu byla naprostým šokem, shodují se hlasy z ruské komunity u nás. Zatímco boje pokračují a svět utahuje šrouby opatření, která mají donutit Rusko k zastavení agrese, samotní Rusové se snaží zorientovat v situaci, která je vrací do časů studené války.
Pro bližší pochopení jejich pohledu na věc jsme si povídali s rodilým Rusem, který v Česku dlouhá léta žije. Kvůli obavám z represí ze strany jeho rodné země si přál zůstat v anonymitě, redakce jeho identitu zná.
Kdy jste se dozvěděl o invazi a jaká byla prvotní reakce i mezi krajany ve vašem okolí?
Naprostý šok. Mám ukrajinskou kolegyni, velice dobře si rozumíme, a když přišla ráno v slzách se slovy, že je to konec, že ruské tanky jsou na Ukrajině, neměl jsem slov. Strašně jsem doufal, že jde o nějaký hoax. Zároveň mě velice překvapilo, že naprosto všichni z mé liberální ruské bubliny nejprve otevřeně sdíleli svůj postoj na sociálních sítích – že je to válka, že je to šílenství.
Poslední rok dva se totiž v Rusku dalo dostat do velkých problémů i nějakým vágně formulovaným politickým příspěvkem. O politice proto nikdo od nás obvykle nepíše, ale tady bylo vidět, jak jsou všichni přesvědčeni, že nelze mlčet. Byla to zároveň taková první vlna, kdy jsme čekali, že NATO nebo Evropská unie invazi hned zastaví, a nemysleli na následky.
V dalších dnech to hodně lidí začalo filtrovat a dnes už platí první cenzorské zákony. Absurdní je, že podle rychlosti reakce jak světa, tak Ukrajiny mám dojem, že jediní Rusové to opravdu nečekali a byli překvapeni nejvíce. Nevěřili jsme, že se něco tak šíleného může stát. Zatímco pro zbytek světa je Rusko tím agresorem, co už anektoval Krym, byl vyloučen z olympiády, vyšetřován pro novičok…
Západní vlády byly přesto veřejností kritizované za váhání, i Ukrajinci se zdáli zaskočení.
Rychlost, se kterou třeba Bidenova administrativa vydala první sankce, znamená, že vlastně nemuseli nic připravovat a schvalovat. Normálně dostali hotový papír ze šuplíku s nadpisem „pro případ, když Putin začne válku“. A také Ukrajinci byli podle mě dobře připraveni. Ukrajina z roku 2014 a ta současná, to je něco úplně jiného z pohledu přípravy i zdrojů. Zatímco ruská armáda se vůbec nepolepšila, na Ukrajině i na Západě měli reálný scénář na risk management pro celý svět. Všichni ho měli – kromě Rusů.
Jak jste doposud vnímal ruské separatisty a válku na Donbasu?
Těžká otázka. Jsou to hraniční oblasti, moc objektivních informací jsem neměl k dispozici, v ruském diskurzu je to podáváno tak, že tamní lidi štvalo dojíždění pár desítek kilometrů za vyšším platem a menší korupcí do nejbližšího ruského města. Možná doufali, že se o ně Rusko lépe postará.
Krymský scénář nicméně rychle ukázal, že to byla iluze. Moc jsem Donbas nevnímal jako aktivní válku, ale jako dlouhodobý konflikt, který bude chtít Putin využít jako páku proti Ukrajině v NATO. Ale páku za jednacím stolem, ne válečnou…
U nás převládá obraz, že Rusové jsou doma odříznuti od nezávislého zpravodajství, jak je to v praxi?
Odříznutí nejsou, respektive donedávna nebyli a pořád to šlo třeba skrze VPN. Musíte ale hodně chtít se k nezávislému zpravodajství typu Meduzy nebo MediaZony dostat. Velkým zdrojem informací jsou kanály na Telegramu, ale to se týká opozičně naladěných lidí z velkých měst, kteří umějí s moderní technikou. Řadový občan sleduje primárně televizi a čte nějaké velké pro něj důvěryhodné online noviny, které jsou částečně nebo plně vlastněné státem.
Momentka z loňské protivládní demonstrace v Moskvě | Foto Michał Siergiejevicz (CC BY 2.0)
Jakékoli autentické zprávy o tom, co se na Ukrajině skutečně děje, jsou převážně brány jako provokace Západu a deepfake, protože „Západ se tak přece chová a my víme, co od něj čekat“. Například to, jak Anonymous hackli státní televizi a pustili záběry z války, je myslím spoustou Rusů bráno jako přímé potvrzení západních provokací ve snaze vyvolat občanskou válku – že mají prostě nějaký zákeřný plán, když to dělají takhle zákeřně hackersky.
Vnitřní debata v Rusku jede už hodně dlouho stylem: „Západ je ten zlý, chová se k nám strašně, profituje z našich přírodních zdrojů a jen pořád vymýšlí sankce.“ Veškeré sankce za posledních zhruba pět let reálně pociťuje spíš naše střední třída. Sankce na potravinový export znamenaly, že asi rok byly některé regály v obchodech poloprázdné, než se v Rusku začal vyrábět náš vlastní parmezán a mozzarella.
Nejhorší byly sankce na léčiva – spousta klíčových léků na závažné nemoci v Rusku prostě není k dostání. A může za to samozřejmě Západ. Všechno je to takové „udělali jsme nějakou pochybnou věc, ze které nás nevíme proč obviňujete a trpět za to musí obyčejný lid, vy kapitalisti!“.
Málokdo měl chuť se zamýšlet nad důvody sankcí, řešil se prostě nedostatek věcí. Přitom jde skutečně o zákaz importu, což znamená, že jsou to sankce ruské vlády proti Rusům. O tom se v Rusku podle mě vůbec neví.
Sankce ale přitvrzují a spekuluje se o celkovém rozpadu ruské ekonomiky…
Bylo oznámeno, že státní banky vyplatí dvacetiprocentní dividendy ze všech úspor. Jsou z toho fronty převážně starších lidí, kteří si chtějí uložit peníze, protože věří, že jim to stát opravdu vyplatí. Zároveň mají rodiny padlých vojáků údajně dostat milionové kompenzace, takže vzniká dojem, že země je pořád bohatá, zatímco reálně je ekonomika v háji a brzy se podle mě zhroutí.
Je teď ve stavu, že Putinův režim mohlo zachránit asi jen takovéto odvedení pozornosti. Rusové prostě strašně rádi hledají někoho, kdo za všechno může. Poučné je přečíst si v tomhle kontextu něco o rusko-japonské válce a konci ruského impéria. Poslední ruský car ignoroval nálady dělnické třídy a měl pocit, že když naplánuje „malou vítěznou válku“, tak bude zase slavný a podporovaný, a zároveň tím obhájí jakékoli vnitřní represe.
Co slyší ruští expati od svých příbuzných doma?
Většina lidí v mém okolí se už dříve přestala s rodinami bavit o politice – věděli, že doma vycházejí z jiných informací, a mají proto odlišné názory. Teď se nám to vrací. Ani já se své jinak soudné rodině neodvážím říkat, jak moc podporuji Ukrajinu. Zaznamenal jsem hned několik případů, kdy rodiny prohlásí, že jejich děti byly „nakaženy Západem“ a bylo by lepší, kdyby si pro ně za zradu matičky Rusi přijely tanky.
A co Rusové, kteří s agresí nesouhlasí?
Spousta z nich se snaží utéct. Velké světové společnosti odcházejí z ruského trhu a bývají u nich zaměstnáni vzdělanější lidé, kteří zároveň patří k výrazně movitější části společnosti. Zaopatřují tak své rodiny a momentálně o práci přišli, bez vyhlídky najít adekvátní náhradu.
Některé firmy svým zaměstnancům přímo navrhly, že pokud pro ně chtějí nadále pracovat, musí se přestěhovat do Gruzie nebo Arménie. Tam se sice dostanou bez víz, ale řeší pak nemožnost přístupu k celoživotním úsporám, šíleně předražené ubytování a třeba v Gruzii negativní přístup místních, kteří se bojí, že Putin přijde „zachraňovat Rusy“ i tam.
Řada mých známých nicméně přesun skutečně absolvovala. Během týdne se sbalili a nechali za sebou rodinu i dům. Na hranicích je pak čekaly výživné kontroly: projdou vám všechny zprávy, jaké třeba sledujete kanály na YouTube… A jakmile najdou důkaz, že nesouhlasíte s režimem, nepustí vás pryč.
I my se spolu bavíme anonymně, čeho přesně se obáváte?
Momentálně vám například hrozí patnáct let za sdílení „fake news“, kterými jsou ale myšleny jakékoli nepohodlné informace o „zvláštní vojenské operaci“. Slovo „válka“ je zakázané. Jakmile sdílíte něco, co nepochází z ministerstva obrany, vystavujete se hrozbě žaloby.
Ten zákon navíc funguje i zpětně, takže vás můžou obvinit z čehokoli, co jste sdíleli třeba ještě před válkou. Přijede si pro vás policie a zmizíte. Nikdo přitom neví, jestli na měsíc, nebo na pár let. Vzniklo i několik oblíbených nacionalistických kanálů na Telegramu, kde lze udávat „liberální zrádce“.
Opoziční média jsou blokovaná, stejně tak Facebook a Twitter. Nejprve jsem čekal velké protestní demonstrace, ale všichni se bojí, že skončí v gulagu a už je odtamtud nikdo nedostane. I moji rodiče mě požádali, abych jim přestal posílat skutečné zpravodajství a fotky z války, abych je neohrozil.
Kdybych se pokusil vrátit a někdo mě spojil s tímto rozhovorem, můžu zmizet taky. Proto když slyším evropské volání „Rusové, běžte do ulic“, přijde mi to surreálné. Vím, že jde o jedinou cestu, a moc bych si to přál, ale ze zahraničí se necítím oprávněný to po komkoli chtít, když i za cestu kolem protestu následuje zmlácení a vězení.
Loňská protivládní demonstrace v Moskvě | Foto Valery Tenevoy / Unsplash
Modlím se, aby se mí zbývající přátelé dostali z Ruska ven. Hranice jsou zavřené a letenky kamkoli jinam – reálně je na výběr jen Gruzie, Arménie a Turecko – obrovsky předražené. Každým dnem se očekává povinná mobilizace mužů a kompletní zavření hranic.
Co tedy na vašem místě můžete dělat?
Pomáhám svým přátelům odcházejícím do zahraničí a posílám hmotnou i finanční podporu ukrajinským uprchlíkům. Což mimochodem znamená, že podle Ruska páchám trestnou činnost, za kterou by mi doma hrozilo rovnou dvacet let.
Řada Čechů i Ukrajinců mě zároveň vnímá jako pokrytce. Chodí mi záplava nenávistných zpráv od známých i cizích, že jsem přece dřív Rusko tak miloval, tak co teď předstírám, že jsem proti – a že jestli to myslím vážně, mám se snažit vystoupit proti němu víc. Jsou naštěstí i přátelé, kteří mi vyjadřují podporu, a to pomáhá.
Jsem obecně vděčný za veřejná prohlášení odsuzující hromadnou nenávist vůči Rusům, jen si nejsem jistý, jak moc v praxi pomůžou. Pokud by Česko dokázalo vidět prchající Rusy nikoli jako nepřátele, ale jako oběti, otevřelo by to prostor přílivu šikovných, talentovaných lidí.
Alespoň záblesk něčeho pozitivního. Jinak té naděje moc nezbývá…
Pevně doufám, že jde o poslední agonický záchvěv Putinova režimu. Pokud bude Ukrajina dobyta, svět odpoví dalšími sankcemi nebo vojensky. Druhý způsob může být jedinou reálnou šancí, jak režim zničit, ale vím, jak šíleně to zní. A jestli se Ukrajina ubrání, Rusko se propadne do naprosté temnoty a chudoby za novou železnou oponou.
