Pražský Žižkov se těšil na nové budovy z dílny architektky Evy Jiřičné. Jenže z nich nebude nic. Postavit v rámci projektu Centrum Nového Žižkova domy v podobě až stometrových věží radnice zatrhla.
Svůj verdikt odůvodnila rozhodnutím světové organizace UNESCO, které návrh podle vedení třetí pražské čtvrti smetlo ze stolu. Světoznámá architektka nad tím jen kroutí hlavou.
„Nerozumím tomu. Jedni se schovávají za druhé? Zástupci Prahy 3 se vymlouvají na UNESCO, jiní tvrdí, že je jen poradní organizací a do schvalování se nepletlo,“ uvádí Jiřičná.
V rozhovoru pro Forbes odkrývá mimo jiné i okolnosti kolem Kaplického knihovny přezdívané chobotnice, která měla vyrůst na pražské Letné.
Jste zklamaná, že Žižkov neprošel?
Je to smutné. Žižkov je teď v nepěkném stavu. Město se snaží, aby tu měly budovy stejnou výšku a pak tu jsou jen hrozné kostky. Z pohledu urbanismu je to katastrofa. Už je udělaný nový urbanistický návrh a v rámci něj zase jen bloky, krabice a prakticky žádný veřejný prostor.
Ale už abych se skoro bála něco říct. Pokaždé se vůči mému názoru někdo ohradí. Onehdy jsem vyjádřila názor, komu se může líbit socialistická architektura jako Nová scéna Národního divadla nebo budova bývalého parlamentu a odezva byla strašná, co si to prý dovoluju. Že ale mají lidi různé názory, to je přece normální. Měli bychom být schopni s nimi žít. To se tady nějak neděje. Chybí smysluplná debata.
Jaký udala radnice důvod, když váš návrh zamítla?
Nešlo nám o to, abychom prvoplánově postavili vysoké budovy, ale o veřejný prostor, který tu chybí. Jedinou možností bylo jít do výšky. Řekli, že je to moc vysoké a že veřejný prostor na Žižkově nechybí, prý je tam parčík, do kterého lidi chodí venčit psy. To já ale nepovažuju za veřejný prostor.
Eva Jiřičná s developerem Luďkem Sekyrou | Foto David Váňa
A tomu, že UNESCO zakázalo jít Praze na patnáct nebo šestnáct pater, nevěřím. Když posuzovala zástupkyně této organizace Kaplického chobotnici, nakonec pro ni zvedla ruku. Trvalo jí nějaký čas, než se s návrhem ztotožnila, ale souhlasila. Když jsem se jí pak s překvapením ptala, proč projekt podpořila, odpověděla: proč by Praha nemohla mít jednu legrační budovu? To je přístup normální myslící bytosti. Tančící dům taky každý kritizoval a dnes už si ho nikdo ani nevšimne, zcela zapadl do okolí.
Proč je Praha taková zapšklá? Například projekt Zahy Hadid u Masarykova nádraží museli tvůrci snížit.
Myslím, že to jsou pořád následky komunismu. Někdo dává rozkazy a ostatní musí poslouchat. Demokratická debata je v České republice zatím řídký jev a je to škoda. Praha je krásná, ale současní architekti se musí naučit dělat dobré věci.
Kvalitní architektury je vždycky malé procento, jenže Praha se jí doslova brání, bojí se velkých jmen. Vždyť co je tu za takové budovy? Tančící dům Franka Gehryho a Vlada Miluniće, City Tower na Pankráci se spoluautorstvím Richarda Meiera a práce Jeana Nouvela, ale tomu tu hodně přistřihli křídla v porovnání s tím, co dělá ve světě.
Taky nejsem úplně šťastná s projektem Zahy Hadid, ale místo, aby se o něm debatovalo, zakáže se. Nechci jen kritizovat, jak říkal můj dědeček: husa přeletěla moře a přistála jako husa, ale je mi to líto.
Kdo má při rozhodování konečné slovo? Architekti nebo úředníci?
Mezi architekty se taky samozřejmě můžou najít odpůrci, ale myslím, že je to hlavně veřejnost. Prostě kdokoli. Nemám moc času dívat se na sociální sítě, ani mě moc nezajímají, takže se o tom dozvídám od kolegů z naší kanceláře. Ale podle toho, co mi říkají, je to reakce různých vrstev společnosti.
Co Praze výrazně chybí a co by jí prospělo?
Praze chybí výjimečná současná architektura. Narodila jsem se ve Zlíně a Zlín, to byl v architektuře obrovský pokrok. Baťa, který pocházel z dědiny, si pozval architekty z celého světa včetně Le Corbusiera, aby mu poradili, jak postavit město.
Kdyby nebyla válka a on se nezabil v aeroplánu, vyvíjelo by se dál. Baťa byl génius nejen v tom, jak uměl postavit firmu a organizovat výrobu, byl vizionář i v budování města. Když mluvím o Zlíně na svých přednáškách po světě, posluchači se o něj velmi zajímají. Doba mezi válkami přinesla architektuře hodně – a teď máme co? Je to opravdu smutné.
Proč jsme v takové situaci?
Myslím, že v Česku je mnoho mladých velmi schopných architektů, ale nějak nevidím jejich výsledky. Opravdu se nedomnívám, že by chyběli schopní odborníci, problém je v udílení povolení. Všechno trvá deset let, hrozná úředničina. Způsob, jakým se stavby povolují a vedou veřejné debaty, je katastrofální.
Chápu, že se Praha musí chránit, ale nemělo by to být způsobem, jakým se to děje. Chodila jsem teď dva dny po Londýně jako členka poroty, která vybírá nejlepší budovu roku, a kolik já viděla zajímavých budov! Veřejné prostory, udržované parky, oázy života, to mně v Praze opravdu chybí.
Praha je krásná hlavně díky svému historickému centru, ale i tomu by prospěla lepší údržba. Vím, že je to i otázka peněz, ale vše brzdí hlavně procesy okolo.
Znáte takové průtahy i z jiných zemí?
Nemůžu říct, že třeba v Londýně je všechno jednoduché, ale vede se tu debata. Udělali jsme například nejmodernější schodiště v historickém paláci Somerset House, jedné z nejdůležitějších londýnských památek.
