Říkalo
se mu Bankéř boží, ale na konci života si Roberto Calvi prožil
ukrutné peklo. Osmnáctého června 1982 byl nalezen oběšený a
okolnosti jeho smrti nejsou dodnes objasněny. Figurují v nich
finanční machinace a možná zednáři, možná mafie, možná
tajné služby, možná politici, možná dokonce Vatikán.
Bezvládné tělo italského finančníka visící z lešení pod londýnským mostem Blackfriars objevil mladý poštovní úředník. Oběšencův krk svíralo místo kravaty oranžové lano, nebožtík měl šedý oblek s bílou vestou, drahé hodinky na jeho zápěstí byly zastaveny v čase 1:52. V kalhotách měl nacpány kousky cihel a v jeho peněžence byla ve třech měnách částka odpovídající hodnotě 13 tisíc dolarů.
U mrtvého byl objeven též falešný pas na jméno Gian Roberto
Calvini. Skutečné jméno záhy identifikovaného muže se příliš
nelišilo: Roberto Calvi. O život drasticky přišel prezident
milánské banky Banco Ambrosiano, v 80. letech minulého století
jednoho z největších finančních ústavů v Itálii.
Týden před tragédií bankéř z Itálie zmizel. Než se tak stalo a Calvi si oholil knír, aby se nepoznán dostal přes několik zemí do Londýna, poslal dopis datovaný 5. červnem 1982 papeži Janu Pavlu II. „Vše, co se přihodilo a co se přihodí, se děje bez mého vědomí,“ uvedl v něm mimo jiné. Svatý otec prý nikdy jeho dopis nedostal…
Jak lze dospět k tak nešťastnému finále života? Aniž to
tušil, milánský rodák se k němu vydal, když se rozhodl jít ve
šlépějích otce, taktéž významného bankéře. Kariéra „ve
jménu otce“ vyvrcholila roku 1975, kdy se pětapadesátiletý
Calvi ocitl v čele Banco Ambrosiano, v níž předtím strávil
bezmála tři dekády.
Banka, do jejíhož čela se postavil, poskytovala kdysi úvěry pouze katolíkům, žadatel o půjčku musel předložit křestní list. V Calviho éře už byly takové „úzkoprsé“ ohledy překonány. Ambiciózní muž se dostal na vrchol pomocí sítě významných kontaktů, jeho spojenci byli politici, vysoce postavení vatikánští úředníci, představitelé zednářských lóží, ale i bossové organizovaného zločinu.
Most Blackfriars, pod kterým byl nalezený oběšený Roberto Calvi. | Foto Forbes.com
Křesťanská etika už ve strategii banky nehrála klíčovou
roli, nicméně vazby na Vatikán zůstaly. Calvi byl v úzkém
spojení hlavně s arcibiskupem Paulem Marcinkusem, šéfem
Vatikánské banky, jež byla utajeným a zároveň největším
akcionářem Banco Ambrosiano.
Marcinkus měl velmi blízko k tehdejšímu papeži Pavlu VI., zároveň však i k Micheli Sindonovi, který svatý rozhodně nebyl. Vlastnil banku Unione, již špatnými transakcemi přivedl ke kolapsu a svatý stolec kvůli tomu přišel o 30 milionů dolarů. Sindon za to byl v roce 1980 uvězněn a o čtyři roky později v cele zemřel, když vypil – kdo ví, zda z vlastního, či cizího popudu – kávu s kyanidem.
Ještě předtím, v roce 1977, začal Sindon veřejně obviňovat z nesrovnalostí Banco Amrosiano; zřejmě z pomsty za to, že nepomohla v záchraně jeho impériu. Ať už byly Sindonovy pohnutky jakékoli, nedá se říct, že by neměl pravdu. Žalující byl sice sám hříšník, to ale neznamenalo, že hříšníkem nebyl i ten, na něhož žaloval. Ano, Roberto Calvi.
Bankéř boží se se Sindonem znal z ilegální zednářské lóže Propaganda Due (P2), jejíž členové se označovali jako Černí bratři, poněvadž na zasedání chodili v černých rouchách. P2 neměla daleko k fašismu a tahala za nitky i v italské vládě – členem lóže byl mimo jiné pozdější premiér Silvio Berlusconi.
Když se seznamy Černých bratrů během vyšetřování Sindona provalily, byl z toho skandál a citelně zasáhl i Calviho. Navíc čím dál víc bobtnal. Dělo se tak kvůli podezření, že prostřednictvím Calviho instituce prala špinavé peníze mafie, a také kvůli zjištění, že stejný bankovní dům dělal svévolně obchody v zahraničí v hodnotě 50 milionů dolarů, aniž informoval národní banku, jak ukládal zákon.
V tu chvíli odpadávali od Calviho mocní ochránci jako hrušky z podzimního stromu; poprvé v kariéře se ocitl úplně sám. Byl uvězněn, a jelikož se za mřížemi neúspěšně pokusil o sebevraždu, neunikl čtyřletému trestu. Odvolal se, a zatímco na svobodě čekal na nový proces, dál řídil banku.
Roberto Calvi před soudem | Foto Forbes.com
Už mu ale osudově tikal čas. Centrální banka ho volala k
odpovědnosti za astronomické zadlužení, jež podle odhadů
atakovalo hranici 1,5 miliardy dolarů. A na 21. června 1982 bylo
stanoveno odvolací řízení.
Calvi se odhodlal ke zmiňovanému dopisu papežovi, v němž
kromě pokusu o očistu varuje před krachem banky: „Taková
událost vyvolá katastrofu nezměrných rozměrů a největší
škody utrpí právě církev.“
Zapletení Vatikánu do pochybných transakcí Calviho peněžního
ústavu se přes absenci přímých důkazů zdálo zřejmé. Svým
způsobem to posléze přiznala i Vatikánská banka, když v roce
1984 vyplatila věřitelům 224 milionů dolarů jako výraz „uznání
morálního zapojení“ do krachu Banco Amrosiano. K němu došlo v
témže měsíci, kdy se šéf „zhoupl na oprátce“.
Oběšenec byl nalezen ráno 18. června, podle
nejpravděpodobnější verze však smrt nastala už o den dřív.
Poslední hodiny života trávil Calvi (bůhvíjak) v britské
metropoli a v ten samý čas rozhodla bankovní rada o jeho sesazení
z čela Banco Ambrosiano.
Ještě cosi se v ten samý čas stalo: pád z okna nepřežila dlouholetá Calviho sekretářka Graziella Corrocher a nikdo nepochyboval, že vstříc fatálnímu nárazu na dlažbu skočila dobrovolně. Údajně zanechala dopis na rozloučenou obsahující i tuto pasáž: „Kéž je Calvi proklet za škody způsobené bance a všem jejím zaměstnancům!“
Kletba zafungovala s děsivou rychlostí. Otázkou je, kdo kletbu
naplnil. Britské úřady označily Calviho smrt původně za
sebevraždu, vycházely mimo jiné z logické úvahy, že se o ni
dotyčný už jednou pokusil.
Avšak jiné a ještě logičtější úvahy směřovaly k zabití. Na lešení pod mostem se mohl Calvi dostat pouze v případě, že by byl fyzicky zdatný akrobat, a tím ve dvaašedesáti skutečně nebyl. Ke všemu by krkolomnou trasu musel zdolat se závažím úlomků cihel v kapsách.
Bankéřova rodina verdikt o sebevraždě napadla, definitivní ortel přišel po obnoveném šetření, v němž bylo využito nejmodernější techniky. Ortel sice zazněl až v roce 2002, 20 let po Calviho skonu, byl ovšem jednoznačný: kdepak sebevražda, hrdelní zločin.
Vyřešení jedné záhady ihned nastolilo druhou: kdo finančníka
popravil? V roce 2003 z toho bylo obviněno pět mafiánů, po
procesu vlekoucím se čtyři byli ale všichni pro nedostatek důkazů
obžaloby zproštěni.
Stopa ukazující na pachatele z řad mafie je přitom jen jednou z mnoha. Další vedly k Černým bratrům (čemuž nahrával název mostu Blackfriars, pod nímž oběť visela), do Vatikánu, do italské politiky, mezi členy italské tajné služby, a dokonce i mezi jejich britské kolegy, neboť Calvi financoval zbraně pro Argentinu, které byla s Británií zrovna ve válce o Falklandy.
Žádná ze stop nevedla k rozlousknutí případu, smrt Roberta
Calviho je tak nadále zahalena tajemstvím. O jeho narození je
samozřejmě jasno: letos v dubnu od něj uplynulo rovných sto let.
