skip to main content
Byznys

Prokletý Bankéř boží. Vrazi ho oběsili pod mostem, dopis papeži nepomohl

4 minuty čtení

Říkalo se mu Bankéř boží, ale na konci života si Roberto Calvi prožil ukrutné peklo. Osmnáctého června 1982 byl nalezen oběšený a okolnosti jeho smrti nejsou dodnes objasněny. Figurují v nich finanční machinace a možná zednáři, možná mafie, možná tajné služby, možná politici, možná dokonce Vatikán.

Bezvládné tělo italského finančníka visící z lešení pod londýnským mostem Blackfriars objevil mladý poštovní úředník. Oběšencův krk svíralo místo kravaty oranžové lano, nebožtík měl šedý oblek s bílou vestou, drahé hodinky na jeho zápěstí byly zastaveny v čase 1:52. V kalhotách měl nacpány kousky cihel a v jeho peněžence byla ve třech měnách částka odpovídající hodnotě 13 tisíc dolarů.

U mrtvého byl objeven též falešný pas na jméno Gian Roberto Calvini. Skutečné jméno záhy identifikovaného muže se příliš nelišilo: Roberto Calvi. O život drasticky přišel prezident milánské banky Banco Ambrosiano, v 80. letech minulého století jednoho z největších finančních ústavů v Itálii.

Týden před tragédií bankéř z Itálie zmizel. Než se tak stalo a Calvi si oholil knír, aby se nepoznán dostal přes několik zemí do Londýna, poslal dopis datovaný 5. červnem 1982 papeži Janu Pavlu II. „Vše, co se přihodilo a co se přihodí, se děje bez mého vědomí,“ uvedl v něm mimo jiné. Svatý otec prý nikdy jeho dopis nedostal…

Jak lze dospět k tak nešťastnému finále života? Aniž to tušil, milánský rodák se k němu vydal, když se rozhodl jít ve šlépějích otce, taktéž významného bankéře. Kariéra „ve jménu otce“ vyvrcholila roku 1975, kdy se pětapadesátiletý Calvi ocitl v čele Banco Ambrosiano, v níž předtím strávil bezmála tři dekády.

Banka, do jejíhož čela se postavil, poskytovala kdysi úvěry pouze katolíkům, žadatel o půjčku musel předložit křestní list. V Calviho éře už byly takové „úzkoprsé“ ohledy překonány. Ambiciózní muž se dostal na vrchol pomocí sítě významných kontaktů, jeho spojenci byli politici, vysoce postavení vatikánští úředníci, představitelé zednářských lóží, ale i bossové organizovaného zločinu.

Most Blackfriars, pod kterým byl nalezený oběšený Roberto Calvi. | Foto Forbes.com

Křesťanská etika už ve strategii banky nehrála klíčovou roli, nicméně vazby na Vatikán zůstaly. Calvi byl v úzkém spojení hlavně s arcibiskupem Paulem Marcinkusem, šéfem Vatikánské banky, jež byla utajeným a zároveň největším akcionářem Banco Ambrosiano.

Marcinkus měl velmi blízko k tehdejšímu papeži Pavlu VI., zároveň však i k Micheli Sindonovi, který svatý rozhodně nebyl. Vlastnil banku Unione, již špatnými transakcemi přivedl ke kolapsu a svatý stolec kvůli tomu přišel o 30 milionů dolarů. Sindon za to byl v roce 1980 uvězněn a o čtyři roky později v cele zemřel, když vypil – kdo ví, zda z vlastního, či cizího popudu – kávu s kyanidem.

Ještě předtím, v roce 1977, začal Sindon veřejně obviňovat z nesrovnalostí Banco Amrosiano; zřejmě z pomsty za to, že nepomohla v záchraně jeho impériu. Ať už byly Sindonovy pohnutky jakékoli, nedá se říct, že by neměl pravdu. Žalující byl sice sám hříšník, to ale neznamenalo, že hříšníkem nebyl i ten, na něhož žaloval. Ano, Roberto Calvi.

Bankéř boží se se Sindonem znal z ilegální zednářské lóže Propaganda Due (P2), jejíž členové se označovali jako Černí bratři, poněvadž na zasedání chodili v černých rouchách. P2 neměla daleko k fašismu a tahala za nitky i v italské vládě – členem lóže byl mimo jiné pozdější premiér Silvio Berlusconi.

Když se seznamy Černých bratrů během vyšetřování Sindona provalily, byl z toho skandál a citelně zasáhl i Calviho. Navíc čím dál víc bobtnal. Dělo se tak kvůli podezření, že prostřednictvím Calviho instituce prala špinavé peníze mafie, a také kvůli zjištění, že stejný bankovní dům dělal svévolně obchody v zahraničí v hodnotě 50 milionů dolarů, aniž informoval národní banku, jak ukládal zákon.

V tu chvíli odpadávali od Calviho mocní ochránci jako hrušky z podzimního stromu; poprvé v kariéře se ocitl úplně sám. Byl uvězněn, a jelikož se za mřížemi neúspěšně pokusil o sebevraždu, neunikl čtyřletému trestu. Odvolal se, a zatímco na svobodě čekal na nový proces, dál řídil banku.

Reklama
Roberto Calvi před soudem | Foto Forbes.com

Už mu ale osudově tikal čas. Centrální banka ho volala k odpovědnosti za astronomické zadlužení, jež podle odhadů atakovalo hranici 1,5 miliardy dolarů. A na 21. června 1982 bylo stanoveno odvolací řízení.

Calvi se odhodlal ke zmiňovanému dopisu papežovi, v němž kromě pokusu o očistu varuje před krachem banky: „Taková událost vyvolá katastrofu nezměrných rozměrů a největší škody utrpí právě církev.“

Zapletení Vatikánu do pochybných transakcí Calviho peněžního ústavu se přes absenci přímých důkazů zdálo zřejmé. Svým způsobem to posléze přiznala i Vatikánská banka, když v roce 1984 vyplatila věřitelům 224 milionů dolarů jako výraz „uznání morálního zapojení“ do krachu Banco Amrosiano. K němu došlo v témže měsíci, kdy se šéf „zhoupl na oprátce“.

Oběšenec byl nalezen ráno 18. června, podle nejpravděpodobnější verze však smrt nastala už o den dřív. Poslední hodiny života trávil Calvi (bůhvíjak) v britské metropoli a v ten samý čas rozhodla bankovní rada o jeho sesazení z čela Banco Ambrosiano.

Ještě cosi se v ten samý čas stalo: pád z okna nepřežila dlouholetá Calviho sekretářka Graziella Corrocher a nikdo nepochyboval, že vstříc fatálnímu nárazu na dlažbu skočila dobrovolně. Údajně zanechala dopis na rozloučenou obsahující i tuto pasáž: „Kéž je Calvi proklet za škody způsobené bance a všem jejím zaměstnancům!“

Kletba zafungovala s děsivou rychlostí. Otázkou je, kdo kletbu naplnil. Britské úřady označily Calviho smrt původně za sebevraždu, vycházely mimo jiné z logické úvahy, že se o ni dotyčný už jednou pokusil.

Avšak jiné a ještě logičtější úvahy směřovaly k zabití. Na lešení pod mostem se mohl Calvi dostat pouze v případě, že by byl fyzicky zdatný akrobat, a tím ve dvaašedesáti skutečně nebyl. Ke všemu by krkolomnou trasu musel zdolat se závažím úlomků cihel v kapsách.

Bankéřova rodina verdikt o sebevraždě napadla, definitivní ortel přišel po obnoveném šetření, v němž bylo využito nejmodernější techniky. Ortel sice zazněl až v roce 2002, 20 let po Calviho skonu, byl ovšem jednoznačný: kdepak sebevražda, hrdelní zločin.

Aktuální vydání magazínu

Vyřešení jedné záhady ihned nastolilo druhou: kdo finančníka popravil? V roce 2003 z toho bylo obviněno pět mafiánů, po procesu vlekoucím se čtyři byli ale všichni pro nedostatek důkazů obžaloby zproštěni.

Stopa ukazující na pachatele z řad mafie je přitom jen jednou z mnoha. Další vedly k Černým bratrům (čemuž nahrával název mostu Blackfriars, pod nímž oběť visela), do Vatikánu, do italské politiky, mezi členy italské tajné služby, a dokonce i mezi jejich britské kolegy, neboť Calvi financoval zbraně pro Argentinu, které byla s Británií zrovna ve válce o Falklandy.

Žádná ze stop nevedla k rozlousknutí případu, smrt Roberta Calviho je tak nadále zahalena tajemstvím. O jeho narození je samozřejmě jasno: letos v dubnu od něj uplynulo rovných sto let.

Reklama
Reklama