Ve fotbalové hantýrce se tomu říká „hrát na jistotu“. Potřebujete za každou cenu vyhrát, v poločase vedete 1:0, takže stáhnete útočníka, vyztužíte obranu, rozhodně neriskujete a doufáte, že to ve druhé půli nějak ukopete. Český národní tým by mohl vyprávět…
Celá tahle defenzivní strategie má ale jednu nevýhodu – místo toho, abyste hráli dál, přidali druhý gól a vedení si pojistili, tak moc bráníte nejtěsnější vedení, až si váš obránce v poslední minutě nešťastně zakopne o vlastní nohu, soupeř vyrovná a z postupu se raduje on.
V podobné situaci se teď ocitlo i Česko, vláda, byznys, zkrátka my všichni. První poločas boje s epidemií koronaviru jsme vyhráli 1:0, ale o úspěchu se bude rozhodovat až ve druhé půli.
Místo toho, aby ten nejzkušenější z nás zavelel, že je potřeba i po přestávce vyběhnout na hřiště stejně sebevědomě, protože staré pravidlo říká, že nejlepší obranou je útok, v přímém přenosu sledujeme, jak se hráči v šatně navzájem fackují a nemůžou se shodnout, jak mají hrát.
Obránce Hamáček chce všechny hráče nahnat před vlastní branku a čekat, záložník Babiš by si to nejradši ťukal mezi sebou na vlastní polovině a nikam se nehnal, a nakonec nejodvážnější útočník Prymula velí dál do útoku. Středem hřiště, odvážně a rovnou k soupeřově bráně.
Kdyby nebyla v sázce budoucnost celé země, byla by tahle tragikomická rozepře tří mužů, kteří mají táhnout za jeden provaz, ale místo toho si teď přes média vyměňují svoje navzájem protichůdné názory, možná i vtipná. Jenže není. Čas běží a moc nám ho už nezbývá.
Celá země stojí, statisíce lidí jsou bez práce, firmy balancují na hraně krachu, polovině českých domácností se propadly příjmy, každá šestá pak má vážný problém, protože přišla o víc než polovinu peněz. A bude hůř – každý den navíc v téhle hibernaci přidá další hřebík do rakve.
Proti tomu stojí epidemie, nad kterou zatím objektivně vedeme, ale abychom ji definitivně zvládli, potřebujeme, aby vůči ní byla podstatná část Čechů imunní, protože virus tady s námi bude dál. A to se dá zařídit jen dvěma způsoby – buď necháme část populace nemoc (bezpečně) prodělat, nebo to zkusíme „uhrát na jistotu“, zabarikádujeme se před vlastní brankou a budeme dál čekat na vakcínu.
Praha, 09.03.20 KORONAVIRUS, COVID-19, Vláda, opatření, hygiena, prevence.
Za vládu se kromě premiéra zúčastnili: místopředsedkyně vlády a ministryně financí Alena Schillerová, místopředseda vlády, ministr dopravy a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček, náměstek pro zdravotní péči Roman Prymula (na snímku) a náměstkyně ministra zdravotnictví a hlavní hygienička ČR Eva Gottvaldová, Adam Vojtěch.
PETR TOPIC, Image: 505127074, License: Rights-managed, Restrictions: Image must be credited: 'PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia', Model Release: no, Credit line: PETR TOPIČ / MFDNES + LN / Profimedia
Epidemiolog Roman Prymula| Foto Profimedia
Tu ale budeme mít v lepším případě až za rok, stoprocentně účinný lék zatím také nemáme, a tak teď Roman Prymula, zkušený epidemiolog a muž, kterého sám premiér Andrej Babiš postavil do čela boje proti koronaviru, překvapivě otočil a začal opatrně navrhovat první, odvážnější strategii.
„Jedna věc je zastavit epidemii a druhá věc je, za jakou cenu. Uvědomuji si, že se musíme někdy vrátit do života, proto potřebujeme populaci nějakým způsobem promořit. Laicky řečeno by se skupina lidí, pro které ta nemoc není horší než chřipka, měla s virem nějak potkat,“ říká.
Prymula má samozřejmě pravdu, jakkoli může jeho víkendový názorový obrat v rozhovoru pro DVTV působit drsně. Česká společnost je dlouhodobě rozdělená na dva znesvářené tábory a nemoc COVID-19 má naneštěstí tu hloupou vlastnost, že tuhle propast ještě zvětšuje.
Všude po světě totiž rozděluje společnost na tu „silnou“ část, která se jí nebojí, a tu „slabou“, která z ní naopak má panickou hrůzu. Ta první vyčítá té druhé, že kvůli ní trčí doma na gauči a nemůže vytvářet hodnoty, ta druhá zase vyčítá té první, že nebere ohledy a není solidární.
Faktem je, že ekonomická krize, do které stále víc zabředáváme, v Česku nebude zabíjet tolik jako koronavirus, ale ve skutečnosti zničí víc životů a stoprocentně napáchá víc škody, na které nejvíc doplatí právě ta „slabá“ část společnosti. Proto je potřeba tu první skupinu co nejdříve vypustit zpátky do života a stranou (rozuměj v bezpečí) držet už jen tu druhou. Je to logické.
Pokud vás svět tam venku děsí a je vám z téhle představy úzko, vím, co mi řeknete: Co když dopadneme jako Itálie nebo Španělsko? Nebo Velká Británie, která se o stejný experiment pokusila také a pak od něj upustila? Nedopadneme. Všechny tři země zaváhaly hned na začátku a epidemii brutálně podcenily. Česká vláda naopak zareagovala rychle, tvrdě a skvěle a díky tomu jsme téměř po měsíci karantény už v úplně jiné situaci.
To, že nad epidemií vedeme, by se totiž nemělo posuzovat podle počtu mrtvých, ale podle kondice zdravotnického systému. O něm to totiž celé je. Zatímco ve všech třech zmíněných zemích zkolaboval, v Česku má stále většinu své kapacity volnou, což je skvělá zpráva.
V českých nemocnicích momentálně leží na jednotkách intenzivní péče 87 lidí s nemocí COVID-19, dalších 1600 JIP lůžek je ale volných. To je dost velká rezerva, abychom mohli utažené šrouby povolit. Ne živelně, naopak zodpovědně a chytře. Tedy uvolňovat a zase zpřísňovat restrikce podle toho, jak se budou nemocnice plnit. Bude to možná otravné, ale lepší než sedět doma.
Je to stejné jako řídit auto na klikaté okresce. Také musíte šlapat střídavě na plyn i brzdu podle toho, jaké zatáčky se před vámi objevují. A cíl je stejný – dorazit v pořádku do cíle.
Česko má slušně nakročeno k tomu, aby přečkalo epidemii relativně dobře. Tak si to nepokazme.
