Nedaleko italského Turína praží kávu už čtvrtá generace rodiny Vergnanů. Z nenápadného obchůdku se za sto jedenačtyřicet let staly dvě obrovské haly, odkud rodina vyváží kávu do necelé stovky zemí světa.
Domenico Vergnano v roce 1882 v městečku Chieri nedaleko Turína otevřel obchod, kde pražil a prodával výběrovou kávu. Dnes firmu, která loni vygenerovala obrat devadesát šest milionů eur (2,36 miliardy korun), řídí Domenicova pravnoučata.
Všechny kávové produkty podnik vyrábí v nedaleké Santeně. Autem je to půl hodiny z Turína a dvacet minut z Chieri, kde firma vznikla. Závody jsou tu dva: v jednom praží kávu, ve druhém od roku 2010 vyrábí kávové kapsle.
Prohlídky obou továren se s chutí ujme Pietro Vergnano, který řídí výrobu. Nejdřív ale nechá novináře a novinářky navléknout do dlouhých bílých plášťů a reflexních vest. Pak se ujme vysvětlování každého detailu výrobního procesu – jen jde o proces poněkud hlučný a šéf výroby ho nedokáže pokaždé překřičet.
První halu v roce 1974 postavili jeho otec a strýc. „Továrna je dost stará a chaotická, jak se to tu velmi rychle rozrůstalo. Hodně jsme v průběhu času investovali taky do automatizace,“ říká Pietro Vergnano a ukazuje na roboty a automaty, pracující přímo za ním. „Denně tu zpracujeme čtyřicet tun zelené kávy,“ vypočítává.
Čísla si Pietro Vergnano pamatuje dobře. Kdy ale poprvé ochutnal kávu? To už neví. Svou kávovou premiéru si ale vybaví jeho sestřenice a šéfka firmy Carolina Vergnano.
„To mi byly dva roky,“ směje se. „Fotila jsem se tehdy na reklamu pro Caffé Vergnano. Popravdě to byl jenom lok, ale i ten stačil, abych věděla, že se chci na výrobě kávy podílet,“ popisuje svou iniciaci do světa voňavých zrnek.
Její bratranec Pietro se kariéře v oboru v mládí naopak vzpíral. „Chtěl jsem být muzikant nebo režisér,“ vzpomíná a jedním dechem dodává, že tušil, že osudu neujde. „Už na druhém stupni základky a na střední škole jsem tu trávil prázdniny na brigádách a poznával, jak továrna funguje,“ vypráví.
Odmala přitom naráželi na genderová očekávání, která byla rozdílná. Pietro se bouřil a utíkal od kávy, i když se ho otec snažil odmala zasvěcovat. S Carolinou naopak nikdo nepočítal, i když káva byla od dvou let její sen.
„V Itálii je rodinný byznys pořád hodně mužská záležitost. To neznamená, že se nemůžete prosadit – ale musíte vědět, co chcete,“ konstatuje dvaačtyřicetiletá manažerka.
Do rodinné firmy se tak dostala trochu oklikou. Po vystudování ekonomie v Miláně zamířila do marketingového oddělení L’Oréalu. „Jakmile se ale objevila příležitost tady, hned jsem po tom skočila,“ vypráví, jak v roce 2005 přišla do rodinné firmy řídit exportní oddělení.
Časem přibyl i marketing a dnes stojí v čele celého rodinného podniku. I tahle zkušenost Carolinu inspirovala k založení Mezinárodní aliance žen v kávě. „Cílem je podpořit ženy v odvětví, hlavně na plantážích. Málo se to ví, ale tvoří tam tři čtvrtiny pracovní síly,“ připomíná.
Mezi projekty aliance patří třeba nákup pražícího stroje pro malý podnik dvaceti žen v kraji Hondo Valle v Dominikánské republice nebo založení vzdělávací akademie v Hondurasu. Právě Jižní Ameriku si přitom s produkcí kávy spojujeme nejčastěji, ale pro Vergnanovy je přelom v rodinném podnikání spojený s Afrikou.
„V roce 1930 se Domenicův syn a můj dědeček Enrico rozhodli získat první farmu na pěstování kávy v Keni,“ konstatuje Carolina Vergnano. Druhý zlom přišel o čtyři dekády později. Firmu převzali Domenicovi vnuci Carlo a Franco. Pod jejich vedením začala firma rozšiřovat výrobu.
Postupně se víc a víc orientovala na bary, kavárny a restaurace – a těch dnes zásobuje jen v Itálii přes osm tisíc. V devadesátých letech pak Caffè Vergnano začalo kávu vyvážet i do zahraničí.
V roce 2021 koupila třicetiprocentní podíl ve firmě evropská stáčírna Coca-Cola HBC. „Chceme být globální a na to potřebujeme dobrou distribuci. Coca-Cola HBC ji má, proto tohle spojení dává smysl,“ říká šéfka Caffè Vergnano.
Většina produkce, šedesát procent, pořád končí v Itálii. Zbylých čtyřicet firma vyváží do pětadevadesáti zemí, kdy největší zájem je po Itálii v Německu, Francii a Spojených státech.
Když během pandemických restrikcí osm tisíc italských restaurací, kaváren a barů, kam Vergnanovi dodávají, přes noc zavřelo, výrobu pro tenhle sektor zastavili. „Naštěstí vyrábíme i pro retail a ukázalo se, že lidé chtějí pořád pít kafe. Veškerý objem produkce pro gastronomický sektor na tohle období jsme proto vrhli právě do retailu,“ přiznává Pietro Vergnano.
Zároveň zdražila doprava. Před pandemií stála přeprava jednoho kontejneru z Vietnamu do Janova devět set dolarů, v covidu se cena vyšplhala na sedm tisíc. A tím trable nekončily.
Za poslední roky šel trh s kávou z krize do krize: do rekordních výšin rostly jednou ceny arabiky, podruhé zase robusty. A některé zdroje kávových zrn vypadly úplně. „Kolumbii jsme nahradili Guatemalou,“ krčí rameny Carolina Vergnano, podle níž vrtkavost ke světu kávy patří.
„Káva je z principu velmi volatilní odvětví. Musíme se proto umět velmi rychle přizpůsobit a adaptovat,“ připomíná. A těšit se může z toho, že kávy se ve světě vypije čím dál víc. „Už teď víme, že obrat se letos výrazně přehoupne přes sto milionů eur,“ uzavírá spokojeně.
