skip to main content
Forbes Woman

První kniha mi vydělala na tramvajenku a letenku do Finska, říká nejúspěšnější česká detektivkářka

Je nejúspěšnější současnou tuzemskou autorkou detektivek. Všechny její knihy jsou bestsellery, a proto si může Michaela Klevisová dovolit to, co málokterý český spisovatel: pouze psát a nemít druhé zaměstnání. Její tvorba ji totiž dobře uživí.

Když poslala svou první knížku nakladatelce, dočkala se odpovědi během jediného dne. Nejdřív ji ale trochu vyděsila. „Mám pro vás tři zprávy, dvě špatné, jednu dobrou,“ slyšela od ní. Kterou chcete slyšet nejdřív? Jasně, že ty špatné.

„Vaší knížku jsem si vytiskla, ale listy se mi rozsypaly, a protože jste neočíslovala stránky, byla strašná práce dát ji dohromady, to mě naštvalo! Četla jsem celou noc, takže jsem příšerně unavená. A teď ta dobrá, bereme vás!“

“Vydali ji mimo ediční plán za tři měsíce. To bylo něco,” vzpomíná Klevisová na rok 2007 a svoji prvotinu. Psala ji tři a půl roku a byla opravdu první – přestože je z rodiny spisovatele Vladimíra Klevise a novinářky Nadi Klevisové, nepodnikla do té doby žádné literární pokusy, pokud se tedy nepočítají příběhy psané v dětství do šuplíku.

Vybrala si nakladatelství Motto, které dnes patří do skupiny Albatros Media, a jeho majitelce Romaně Přidalové, mimo jiné vydavatelce knih P. D. Jamesové, předem zavolala, že má pro ni něco v podobném stylu. Britskou autorku detektivek má totiž Michaela ze všech nejradši.

Reklama

“Později mi Romana Přidalová říkala, že jí to tehdy přišlo docela nabubřelé. Byla jsem neznámá osoba, která se živila psaním v novinách a přirovnávala jsem se ke slavné spisovatelce,” vzpomíná Klevisová. 

Jenže mladická drzost vyšla. Spolupráce s nakladatelstvím trvá dodnes, nabídky od konkurence Michaela odmítá. “Mám podmínky, které bych jinde neměla a dobře se o mně jako o autorku starají,” chválí si.

Český trh je malý, několik desítek tisíc výtisků je velký úspěch.

Být spisovatelkou v Americe nebo třeba ve Velké Británii, měla by nejspíš nejen agenta, ale navrch i milionové příjmy. Žánr, který píše, se prodává nadmíru dobře, obzvlášť když jsou knížky kvalitní a čtivé jako ty její, za které dvakrát Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku. Režisér Viktor Polesný pak podle jedné natočil celovečerní film a v jednání je i seriál.

Jenže český trh je malý. Pokud někdo prodá několik desítek tisíc výtisků jedné knihy, považuje se to za velký úspěch. O překlady české literatury ve světě velký zájem není, a když už kniha se kniha k zahraničním čtenářům dostane, pak spíš ve stovkách kusů. 

Podobnou zkušenost má Michaela z Polska: do polštiny byly přeloženy dvě její knížky a prodaly se řádově tisícovky kusů. S úsměvem vypráví, že její představy o možných výdělcích byly na začátku literární kariéry trochu zkreslené – domnívala se, že ji bude psaní hned živit.

“Když měla vyjít moje první knížka, maminka mi řekla, a teď si vyděláš na dům,” směje se Klevisová. V nakladatelství byli spokojení, knihy se prodávaly dobře, ale autorka koukala trochu překvapeně. “První peníze stačily na tramvajenku a letenku do Finska,” vzpomíná.

Nemohla se ale zbavit pocitu, že se psaním jednou živit bude a zarytě za svou představou šla. “Ani po druhé a třetí knížce tomu nic nenasvědčovalo, honoráře se zvyšovaly, dostala jsem třeba padesát, sedmdesát tisíc, ale pořád jsem musela pracovat pro časopis a dělat překlady z angličtiny,” svěřuje se.

Zlom přišel s knížkou Zmizela v mlze. Nakladatelství ji chytře propagovalo jako severskou krimi, která byla tehdy velmi žádaná. Příběh se odehrává v Norsku s českým vyšetřovatelem, ale podle autorky v tom nebyl žádný kalkul.

“Jen jsme předtím trávili s přítelem nějaký čas v Laponsku a říkala jsem si, že by to mohlo být hezké prostředí pro další knížku,” vypráví o díle, které ji přivedlo nejvíce čtenářů. Kniha byla tak úspěšná, že už by to na obživu stačilo, ale Klevisová se ještě bála.

Reklama

“Co když to bylo jen jednou, co když se dobře prodala jen tahle severská a za další zase bude jen pár peněz?” líčí svoje pochybnosti, které ji vedly k tomu, že ještě do roku 2019 zůstávala redaktorkou.

“Jenže pak mi nějak došla trpělivost. Sice jsem nevěděla, jak se bude další kniha, Sněžný měsíc, prodávat, ale z časopisu jsem odešla. Uvědomila jsem si, jak mě vyčerpává. Odráželo se to i na zdraví, byla jsem unavená, nebylo na co čekat,“ vybavuje si.

Spolupráci s časopisem omezila na dvě rubriky a dnes už dělá jedinou, o nových knihách. „To už je spíš hobby, baví mě, že díky tomu mám přehled o literatuře,” říká spisovatelka.

Po úspěchu detektivky ze severu si lidé začali dokupovat i její předchozí knihy. A tak je to dodnes, kdy jsou ze všech bestsellery a všechny jdou velmi dobře na odbyt.

“Jsem skromný člověk, moc toho v životě nepotřebuju, honoráře z psaní mi bohatě stačí. Když občas překládám, tak protože chci, ne že musím,” uvádí autorka, která nemá profily na sociálních sítích a besedy prý udělá tak dvě do roka.

“Ať za mě mluví knížky. Když se budou lidem líbit, najdou si je, aniž by museli vědět, kdo jsem já, co dělám, jak žiju. Soukromí je pro mě velmi cenné,” usmívá se a dodává, že se nejlíp cítí v lese.

V přírodě i ráda tvoří.

“Jsem po dědovi taková venkovská holka, v dětství mě nejvíc bavilo chovat králíky, chodit na pole. Když jsem byla malá, scházeli se u nás doma různí literáti. Poslouchala jsem je a ten svět mně byl trochu cizí. Debatovali o věcech, které mně připadaly nepodstatné, někdy i pomlouvali jeden druhého,” usmívá se. 

V přírodě nejen ráda odpočívá, ale i tvoří. Své knihy totiž vymýšlí při pohybu. “Napadají mě třeba když chodím po lese. Asi že se mi okysličí mozek. To si pak sednu na pařez, vytáhnu zápisník a tužku a zaznamenávám nápady. Anebo když jedu autem. Ale musím být sama, přítomnost jiného člověka mě ruší,” prozrazuje.

Například kniha Zlodějka příběhů vznikla při cestě vlakem do Berlína. “Jela jsem s maminkou, byla úžasná společnice, celou cestu si četla, tak jsem vzala zápisník a během čtyř hodin vymyslela příběh, nad kterým jsem se trápila několik měsíců,” líčí konkrétní příklad.

Jakmile sedne k počítači, už jen píše, co má předem rozmyšlené. “Když sedím na zadku, zablokuje to jakékoli moje tvůrčí schopnosti,” směje se. A taky přiznává, že jí někdy trvá přinutit se, aby psala. Proto má nastavený režim: když píše, tak každý den třeba osm hodin.

“Je to prostě práce jako každá jiná,” dodává nejúspěšnější česká detektivkářka, jejíž poslední kniha Prokletý kraj vychází v polovině srpna a výjimečně detektivkou není. Klevisová ji psala i šestnáct hodin denně, protože ji tlačil čas – covid zavřel knihovny a studovny, které potřebovala navštívit kvůli historickým souvislostem příběhu.

Aby dodržela termín daný nakladatelstvím, musela vyloženě „sprintovat“. “Chvat psaní paradoxně svědčí. Úplně odrazíte svůj život a ponoříte se do děje. Byla jsem potom ale unavená. Teď sedím na zahradě a sem tam napíšu nějakou povídku,” říká spisovatelka, ale zároveň přiznává, že už má v hlavě další detektivku a rozepsaný román.

Reklama
Reklama