Mohl by se podle ní natočit hollywoodský film: neschází silný příběh, velké překážky, úspěch a hlavně pořádná dávka vytrvalosti. Kdyby nebylo Nině Špitálníkové lehce přes třicet, určitě by se objevila v našem žebříčku Forbes 30 pod 30.
Špitálníková je odvážná, ale zároveň stojí nohama pevně na zemi. Nositelka letošní ceny Magnesia Litera za publicistiku nedokáže usnout na vavřínech. Koreanistka ve své druhé knize Svědectví o životě v KLDR přináší sedm příběhů lidí, kteří uprchli z nejtotalitnější země světa, a ke své práci i svému životu přistupuje s velkou mírou střízlivosti.
„Večer po návratu z předávání ceny jsem se vrátila domů a můj čtyřletý syn Malcolm dostal záchvat laryngitidy. Netušila jsem, co se děje. Viděla jsem, jak se mé dítě dusí. Okamžitě jsem s ním jela na pohotovost a to bylo mé definitivní probuzení ze slavnostní nálady,“ popisuje třiatřicetiletá odbornice na Korejskou lidově demokratickou republiku.
Literární ocenění není jediným, na které Špitálníková aspirovala. V letech 2019 i 2020 byla nominována na Cenu Františky Plamínkové v kategorii osobnost roku pro své angažmá v otázce samoživitelství. Syna vychovává od začátku sama – partner ji opustil během těhotenství a spisovatelka o zkušenosti velmi otevřeně psala v textu Moje malá smrt pro web A2larm.
Na svém facebookovém profilu pak Špitálníková nedávno zveřejnila dopis, ve kterém ji matka právě narozeného dítěte za článek děkuje. „Den před plánovaným potratem mi kamarádka poslala článek, který jste napsala. Zlomil mě v dobrém slova smyslu,“ píše žena, která svou dceru pojmenovala Nina.
„Usiluji o rovnost ve společnosti, ale nemám dojem, že dělám tolik, abych byla označena za aktivistku,“ tvrdí Špitálníková, která nedávno začala studovat další obor: československou historii druhé poloviny 20. století.
V rozhovorech otevírá nejrůznější témata, ať už se týkají jejího dvojnásobného pobytu v Severní Koreji, rozhovorů s uprchlíky nebo zmiňovaného single mateřství. Jak ale úspěšná spisovatelka zvládá financovat veškeré své aktivity?
„To, co mě živí, se vzájemně prolíná. Pomáhám s fundraisingem a propagací multižánrového pražského klubu Cross, zároveň knihy, které jsem napsala, se dobře prodávají a na to navazují přednášky,“ odhaluje autorka, která pobírá stipendium v rámci svého členství v Peace Research Center Prague.
Realizace několika desítek rozhovorů se severokorejskými uprchlíky byla finančně náročná – i proto trval celý projekt sedm let. Kromě nákladů, spojených s cestami a pobytem v Korejské republice, bylo třeba zaplatit tlumočníky a pomocné síly na přepisování rozhovorů.
Ačkoliv Nina Špitálníková hovoří korejsky, severokorejština má svá specifika a odbornice chtěla mít stoprocentní jistotu, že porozuměla výpovědím správně. „Nelituji, že jsem si vše zaplatila sama. Z morálního hlediska je pro mě jednodušší nepřijímat žádné sponzorské dary,“ popisuje budoucí historička, která právě chystá s Českým rozhlasem audioknihu a kampaň s Amnesty International.
Úspěch Niny Špitálníkové přitom odstartovala země, do které se pravděpodobně už nepodívá. „Jsem teď nepřítel režimu, můžu jim připadat jako špionka. Proto jsem o svých zkušenostech v KLDR mluvila s médii až od roku 2015, do té doby jsem musela rozhovory odmítat a držet embargo,“ vysvětluje koreanistka, která v zemi s nejbrutálnější diktaturou světa pobývala v letech 2011 a 2012.
Poprvé své poznatky publikovala v knize Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR, která vyšla před čtyřmi lety, stala se bestsellerem, a právě se připravuje její dotisk.
„Dodělávala jsem ji krátce po porodu. Proto jsem neměla dojem, že to bude úplně nejlepší publikace,“ vzpomíná Špitálníková, která je také nadšenou cestovatelkou. První letenky po narození syna si koupila už v porodnici a s osmitýdenním Malcolmem se vydala do Barcelony.
„Pediatrička mě ubezpečila, že mu tím neublížím. Od té doby, pokud je to jen trochu možné, jsme na cestách,“ říká Špitálníková, která s potomkem letěla do Afriky, Jižní Ameriky i do Jižní Koreje nasbírat rozhovory do své knihy.
Je podle svých slov mistryní ve vyhledávání levných letenek a nemá přehnané nároky na ubytování. Právě takový způsob cestování může zvládat i jako samoživitelka. Skloubit studium, psaní knih, přednášení a aktivní život s dítětem podle ní není problém, protože má podporu rodiny a přátel.
Rasistické anonymy, které vyhrožovaly jejímu maličkému synovi, jehož otec je z poloviny Barbadosan, ale Špitálníkovou nedonutily se z veřejného prostoru stáhnout.
„Jsem zvyklá se vymykat. Když jsem si v osmnácti nechala potetovat celou ruku, bylo to ve své době nezvyklé. Byla jsem ale přesvědčená, že je to tak správně,“ říká žena, která se tehdy obávala, jestli ji budou brát akademičtí kolegové vážně. „Pokud jste ve vědě etický, je zde místo pro každého,“ usmívá se dnes.
Úspěch, který Nina Špitálníková se svou druhou knihou momentálně zažívá, ji v něčem připadá stále nereálný. Rozhovory se Severokorejci totiž dělala jako svůj vlastní projekt, kdy s uprchlíky nemluvila o velkých politických tématech, ale například i o tom, kdy byli naposledy šťastní.
„Nedokázala jsem si představit, že i v totalitě můžete najít obrovskou dávku lidství. Zároveň jsem se naučila nikoho nesoudit,“ říká.
