Martin Feix je zakladatelem známé a snad i lehce kontroverzní oděvní značky Girls Without Clothes, která do svých produktů umí vnést i špetku té nahoty. Dnes je však její portfolio mnohem širší a nezaměřuje se jen a pouze na „polonahé“ dívky. Ačkoli právě ty stály u počátků Martinova úspěšného byznysu, a to už v době, kdy si teprve prošlapával svou cestu, schovaný za objektivem fotoaparátu.
Pro Forbes se tento úspěšný fotograf a podnikatel rozepsal o svých začátcích i místy trnité cestě ke kýženému prvnímu milionu.
Nebudu tady mluvit o prvním milionu, který jsem vydělal, ale raději o tom, který jsem viděl poprvé pohromadě. Tenhle moment přišel někdy v průběhu roku 2018 a byl to svým způsobem moment zlomu. Moment, kdy jsem si uvědomil, že to, co dělám, má smysl.
Jak jsem se ale dostal tam, kde jsem teď? Na svůj první foťák jsem si vydělal sbíráním jahod na farmě ve Skotsku, někdy v roce 2004. Už poměrně brzy potom jsem tak začal fotit holky – s oblečením, ale i bez. Na portrétech polonahých girls jsem se učil techniku focení a zdokonaloval se. Peníze jsem si přivydělával focením hotelů, restaurací, kaváren, svateb a nejčastěji pak focením maturitních tabel. Moc jich ale nebylo.
Martin Feix
Podnikat jsem začal hned někdy kolem svých osmnácti let, v roce 2007. První „firma“ se jmenovala Originální tablo a pod jejím jménem jsem nafotil desítky maturitních tříd. Druhá firma pak nesla název Čtyři media, což byl pokus o malou ostravskou reklamní agenturu, kterou jsme dali dohromady s dalšími třemi kamarády.
V té době jsem bydlel u rodičů a každá koruna, kterou jsem vydělal, byla tak nějak navíc. Nikdy v životě jsem na nic nešetřil. Nikdy jsem neměl zaměstnání ani stabilní příjem. Už od puberty jsem ale vždy přemýšlel nad tím, jak si na „to“ vydělám. Co musím udělat, abych dosáhl cíle. Tenhle základní podnikatelský mindset mi byl přirozený, přestože jsem vyrůstal v ryze učitelské rodině.
Za peníze z maturitních tabel jsem si pořídil motorku a na té se v roce 2011 těžce naboural. V době, kdy spousta mých kamarádů nabírala cenné životní zkušenosti někde v cizině, já dva roky pendloval mezi operačním sálem, lůžkovým oddělením traumatologie a rehabilitačním ústavem. Můj život se zpomalil.
Až v roce 2013 jsem se rozhodl založit vlastní oděvní značku, která vycházela právě z focení polonahých holek a dostala jméno Girls Without Clothes. Po nehodě jsem byl ale bez peněz, a tak jsem se rozhodl požádat o pomoc prarodiče. Do začátků se mi povedlo získat okolo 50 tisíc, díky kterým jsem mohl začít vyrábět a prodávat první trička se svým logem.
V té době jsem žil velmi skromně. Bydlel jsem ve sdílených pokojích nebo bytech, pracoval sám a všechny peníze vrážel zpět do značky, která pomalu rostla. První rok byla průměrná měsíční tržba asi 20 tisíc, druhý rok už 50 tisíc.
Postupem času se ukázalo, že je o trička zájem, a já šel k prarodičům škemrat o další peníze. Věděl jsem totiž, že trička musím prvně mít, abych je vůbec mohl prodat. S nedůvěrou v obličeji mi prarodiče nakonec poskytli další a další půjčky – dohromady kolem 150 tisíc korun.
Ale pak to přišlo! V roce 2016 jsem se přestěhoval do Prahy a o rok později otevřel kamenný obchodu u Národního divadla. Měsíční tržba se toho roku pohybovala okolo 400 tisíc, ale já jsem stále žil jen ve sdíleném bytě žižkovského paneláku, jezdil tramvají a své osobní náklady držel při zemi, zatímco peníze na firemním účtu prudce rostly.
V roce 2018, pět let po založení značky a čtrnáct let poté, co jsem do ruky poprvé chytl fotoaparát s pocitem, že bych se tím jednou mohl živit, se na mém účtu poprvé objevila cifra jeden milion korun. Milion, který formou digitálních jedniček a nul symbolizoval úspěch, samostatnost, nezávislost, vůli a odhodlání splnit si své kariérní sny a něco v životě dokázat.
Tohle podnikání vzniklo relativně bez rizika. Nešel jsem směrem rychlého růstu, velkých půjček a následných riskantních investic. Ne proto, že bych to od začátku odmítal, ale proto, že jsem ani nevěděl, jak bych to udělal jinak. Zvolil jsem si tu bezpečnější, zato však o dost pomalejší cestu.
Laicky řečeno, když prodáte deset triček s padesátiprocentní marží, příště jich můžete koupit dvacet. Tedy v případě, že žádné peníze nepotřebujete pro sebe a všechnu práci děláte sami. Díky tomu jsem i po sedmi letech od založení značky stále stoprocentním vlastníkem a v roce 2020 jsme i přes téměř celoroční pandemii covidu-19 dosáhli obratu 15 milionů a meziročního růstu 30 procent.
Drzost, přímočarost, ale i nadsázka podle Martina k této značce patří.
Je to málo, nebo moc? Na to má každý jinou odpověď. Pro mne je důležité primárně to, aby mě práce dále bavila, abych byl obklopen kreativními lidmi a vytvářel další zajímavé pracovní pozice – dnes se na chodu značky pravidelně podílí sedmnáct spokojených lidí a dalších více než patnáct švadlen. A abych organicky a udržitelně rostl, neustále zlepšoval kvalitu služeb a hlavně produktů, které nabízíme.
