Stanislava Bernarda znají i ti, kteří neznají chuť piva. O Josefu Vávrovi možná nevědí ani ti, pro něž je pivo požitkem. V proslulém humpoleckém pivovaru přitom Vávrovi patří stejný podíl jako Bernardovi, navíc to byl on, kdo tamní pivo uvařil. Jinak by se příběh velkolepého podnikatelského úspěchu nejspíš vůbec neodehrál.
S vyprávěním Josefa Vávry se to má stejně jako s pivem, které vaří: je tak dobré, že by mu sebemenší zásah ublížil, zhoršil by jeho kvalitu, tudíž by bylo navýsost hloupé něco takového provádět.
Jako u piva zbývají i konzumentovi Vávrova povídání výhradně příjemné povinnosti: dovolit, aby ho prostoupilo, rozhodnout o rytmu jeho toku, nechat na sebe působit chutě jednotlivých příběhů. Udělejme to tedy přesně tak.
Nikoli proto, že lepší metodu, jak zachytit osud muže, s nímž je osud pivovaru svázán nejtěsnějším možným způsobem, nejde nalézt. Udělejme to proto, že lepší metoda neexistuje. Slova od následného odstavce až do samého konce textu tak už budou pouze Vávrova.
Modlím se, ať to nevyjde. Ať to koupí někdo jinej. A mezitím do mě Standa dloube loktem.
„Vyrobíš víc?“
„Ale jo.“
„Vyrobíš ještě víc?“
„Zvládnu to.“
„Vyrobíš sto tisíc hektolitrů?“
„Vyrobím, když je prodáš.“
Předtím v Polsku jsme neprodali ani litr. Bylo krátce po revoluci, pracoval jsem v ostravském Ostravaru a Standa Bernard přišel, že by chtěl zkusit Ostravar prodávat v Polsku.
Ředitel mě poslal, ať jedu do Polska taky, dohlédnout na to, aby se pivo stáčelo v solidních podmínkách, abychom si jako pivovar neuřízli ostudu. Navštívili jsme asi pět stáčíren, jejich stav byl strašný – z obchodu nebylo nic, ale díky tomu jsme se se Standou poznali.
A protože jsme si sedli, vzpomněl jsem si na něj, když přišel švagr, že v malé privatizaci jde do dražby jde humpolecký pivovar. Za vyvolávací cenu něco kolem deseti milionů. Vzal jsem tužku a začal počítat, ale nevycházela mi z toho žádná šance na profit, ty miliony jsme ke všemu neměli, neměl nám kdo půjčit.
Foto Tomáš Škoda
Pak mi bleskla hlavou myšlenka na Standu, že třeba něco vymyslí, a rozjel jsem se za ním. A opravdu, Standa tvrdil, že by to mohlo vyjít – vykalkuloval, že když se prodá nějakých čtyřicet tisíc hektolitrů ročně, bude pivovar životaschopný.
No jo, jenže na aukci letěla cena šíleným tempem nahoru, takže aby se vše rentovalo, muselo by se piva vyrobit víc. Proto jsem se modlil, ať to nevyjde, proto do mě Standa dloubal loktem. Nakonec nám za na tu dobu šílených 45 milionů přiklepli ruinu, kde se vyrábělo pivo, které měl člověk problém polknout.
Dražba proběhla 26. října 1991, od té doby nám pivovar patří. Tenkrát tedy patřil mně, Standovi a mému švagrovi, ten později odešel, zbyli jsme my dva. Toho šestadvacátého října mi z toho, co jsme na sebe ušili, fakt nebylo dobře, neměl jsem dobrej pocit, ani trochu ne.
Však si to představte: pivovar už nevařil, ale ve sklepě měl piva, se kterými jste v puse zápasil, abyste je rovnou nevyplivl. Přesto mi bylo líto pivo vylít, takže jsem snížil cenu ze čtyř korun na jednu, i tak to ale všem přišlo drahé, nikdo ho nechtěl. Dobře, tak ho vyvezeme, napadlo mě, do družstev, ať ho dají vepřům.
Ti by si nejspíš pochutnali, ale nakonec ani pro prasata nebylo humpolecké pivo dobré, protože když jsem si spočítal, jak dlouho by se k nim ze sklepa vyváželo, nápadu jsem se vzdal. Po domluvě s hygienou jsme vposledku uvolnili ventily, takže jediní tvorové, kteří z piva něco měli, byly breberky v čistírně odpadních vod.
Ne, před jednatřiceti lety jsme si navzájem neříkali, jací jsme blázni, že jsme do toho šli. Asi jsme si to všichni mysleli, ale nahlas nikdo nic takového nevyslovil. Na řeči ani nebyl čas. Museli jsme začít makat.
Bydlím na samotě u lesa. Dům jsem si postavil pár metrů od rodného, kousek od Humpolce. Ve zdejším pivovaru jsem uvařil první pivo už jako kluk: v rámci praxe, kdy jsem se v Plzni učil na sladovníka. V těch letech ještě v Humpolci nebylo špatný pivo, až pak se podnik nechal hrozně zanedbat.
Coby dítě jsem si budoucí život samozřejmě vysnil jinak. Chtěl jsem být námořníkem na zaoceánských lodích, to byla exotická, romantická představa. Našel jsem si i cestu, která k ní vedla: dopravní průmyslovka, pak potřebná vejška.
Když jsem ale končil základku, přišel za mnou třídní: „Na přijímačky ani nechoď, i kdybys je udělal, je předem rozhodnuto, že tě nevezmou.“ Otec v devětašedesátém vystoupil z jednotného zemědělského družstva, chodil do práce, ale zároveň hospodařil na svém, v neděli byl pravidelně v kostele, já jednu chvíli ministroval, tohle všechno soudruhům vadilo.
Takže sbohem, oceáne, zedníka jsem ale dělat nechtěl, a protože sestra a bratr v humpoleckém pivovaru pracovali, šel jsem se učit na sladovníka.
První den praxe mi mistr oznámil, že mi garantuje, že se nevyučím, ale na konci toho samého ročníku jsem obdržel titul Vzorný učeň.
„Proč jsem vzorný, když se učím de facto za trest?“ ptám se ředitele. A on: „No, asi proto, že nikoho lepšího nemáme.“
Na Vysoké škole chemicko-technologické, kam jsem se dostal poté, co jsem si po vyučení dodělal maturitu na škole pro pracující, jsem zase do referátu o založení komunistické strany napsal, že se soudruzi ožrali a pak stranu založili.
Docent se strašně rozčílil, ječel na mě, co si to dovoluji, když jsem vystudoval za dělnické peníze a ptal se, z jaké školy jsem přišel. Opáčil jsem, že jsem přišel ze školy pro pracující, a on ihned změnil rétoriku: „Vidíte, tenhle student o tématu přemýšlí!“ Pak jsme spolu celkem vycházeli, třeba si uvědomil, že jsem měl s těmi ožralými soudruhy víceméně pravdu…
Stačil jsem se během vejšky oženit, manželka je z Opavy, tak jsem šel za ní a nastoupil do Ostravaru. Čekala mě vojna, na rozloučenou jsem koupil šampaňské, postavil ho v bytě na podlahu, ani stůl jsme neměli, oddělal jsem z lahve košíček a vystřelený špunt mě, jak jsem se nad flaškou skláněl, trefil přímo do oka.
Myslel jsem, že jsem o něj přišel, naštěstí to nebyla pravda, ale měsíc jsem si poležel v nemocnici, doktorka říkala „na vojnu vás nevezmou“, s tímhle jsem se dostavil k dodatečnému odvodu.
„Nějaké problémy?“ vybalí na mě vojenský lékař.
„Ano, mám.“
„Schopen, odveden!“
A už jsem mazal. Vypadalo to, že na vojně budu sportovat, hodně slušně jsem běhal, maraton měl za 2:28 hodiny, a vážně jsem nejdřív dostal povolávák k protichemickému vojsku do Liberce, to byl elitní útvar.
Má politická nespolehlivost ale zafungovala i v tomhle případě, výsledkem byla třetí tanková základna Most-Vtelno. Po vojně opět Ostravar, seznámení se Standou, dál už to znáte, ne?
Neteř pracuje ve vodárenské společnosti, dělali tam novou úpravnu vody, ukazuje mi fotky a na obrovských trubkách vidím nápisy „pivo, pivo, pivo“.
„Můžeš mi to, prosím tě, vysvětlit?“ říkám neteři.
„To je přece jasný, ne? Pivo rovná se zkratka ‚pitná voda‘.“
Najednou jsem si uvědomil, že pivo, pitnou vodu, pili lidi odpradávna. Pili převařenou vodu zbavenou všech chorobných zárodků. Vodu, na kterou na rozdíl od té obyčejné nikdo nikdy neumřel, pivo je logicky nejzdravější tekutina.
No, upřímně, když jsme pivovar převzali, původní pivo k nejzdravějším tekutinám rozhodně nepatřilo, oprávněně mělo příšernou pověst.
„To je dobrý pivo, to bychom mohli brát,“ říkali hospodští Standovi, když s tím, co jsem uvařil, vyjel do světa. „Odkud je?“ ptali se v příští vteřině.
„Z Humpolce.“
„Tak pardon, s tím jděte někam!“
Ani trochu jsem se jejich odmítavé reakci nedivil, přesto bylo depresivní ji slyšet, protože jsme museli splácet mnohamilionový úvěr, za který jsme si pivovar pořídili.
Dále jsme od spousty odborníků slyšeli, že se do roka položíme, že déle nemůžeme vydržet – skeptici nebyli daleko od pravdy, my ale vzdor veškerým očekáváním vydrželi.
Mimo jiné i proto, že jsme piva nasměrovali na celou republiku, tam nebyl jejich kredit tak katastrofální jako v okolí. Prodejní místa jsme hledali široko daleko, záhy jsem šli i na Slovensko. Já podle slibu navařil první rok 106 tisíc hektolitrů, Standa zase slíbil, že tohle množství prodá, což taky dodržel.
Recepturu jsem si v podstatě přenesl z Ostravaru, tam se vařilo dost dobrý pivo, jen jsem si vše přepočítal na objemy varny v Humpolci. V našem regionu se většinou vařila sladší piva, na severu hořčejší, takže ze začátku místní nad chutí frfňali, ale pak frfňat přestali, protože pivo je návykový nápoj.
Přijel k nám tenkrát šéf pivovarského výzkumáku z Prahy s mým učitelem technologie z Plzně, ten se napije a povídá „máš to hořký“. Já na to „ne, ne, je to akorát“. A on, když pil čtvrtý: „Máš pravdu, je to akorát.“
Foto Tomáš Škoda
Ne že bychom ale měli vyhráno, ani náhodou. Rozdělení republiky, změna daňových zákonů, nadnárodní monopoly, které uplácely hospodské, aby brali jejich pivo. S tím vším se dostavovaly krize, pořád jsme byli na hraně, a hledali tudíž strategického partnera.
Dostali jsme se k belgické společnost Duvel, dohadovali se s ní o podílu, se Standou jsme chtěli 51 procent, Belgičané chtěli 51 procent, nikdo nechtěl ustoupit, až si šéf Duvelu vybavil, jak jeho děda říkal „minoritní akcionář, blbej akcionář“, a každý jsme si nechali přesnou polovinu.
Musíme se proto vždycky dohodnout, ale Belgičani jsou fajn – chtějí samozřejmě vědět a spolurozhodovat o velkých investicích, ale do jednotlivých kroků nám nekecají. Koneckonců i já a Standa se musíme pokaždé dohodnout, protože půl na půl si dělíme i těch padesát procent, které nepatří Belgičanům.
Někdy se neshodneme, to by taky bylo divný, kdyby pořád jo, ale musíme se respektovat. A když ani jeden neumí uargumentovat druhýho, musí se dát na toho, kdo má konkrétní věc v gesci. Já se starám o výrobu a kvalitu piva, Standa o prodej a marketing.
Takhle rozdělené to máme správně, mě vaření piva pořád hrozně baví. Vidíte, jak se ze sladu dělá sladina, mladina, jak to hezky kvasí, jak to chutná. Děláte něco a vidíte výsledek, to je přece pěkný, nádherný. A nádherný je i to, že to nechutná jen mně, ale i ostatním.
No jo, Vávra se to pivo nejmenuje a Standa je jasně viditelnou tváří pivovaru, ale mně je právě tohle příjemný. Nikdo mě neotravuje, nikdo mi nenadává. Sice mě zase tolik všichni nechválí, ale nevadí, nemám s tím problém.
A název Bernard zní – musím uznat – opravdu lépe než Vávra. Ledaže by se pivo jmenovalo Vávrovo kafe v odkazu na Maryšu. Kafe ze spolku, Kafe od Žida, s tím by si asi šlo hrát, i když nevím, jestli i v téhle hyperkorektní době.
A jestli se ptáte, zda být ve Standově stínu přece jen něco nedělá s ješitností, kterou v sobě každý chlap má, já k tomu z legrace přidávám komentář, že za Ludvíka XIII. byl ve Francii kardinál Richelieu, a ač byla pozornost upřena na krále, ve skutečnosti to byl Richelieu, kdo tahal za nitky.
Plot kolem domu mám jen ze tří stran, z té volné mi na zahradu chodí srnky. Na jaře okusují azalky, na podzim nejdřív švestky, pak popadaný jablka. Jsem sportovní střelec, mám to hodně rád, střílím na asfaltové holuby, ale pro zábavu střelit zvíře, to ne, to nedělám, to nechci.
Koukám na srnky, občas si vzpomenu na něco z minulosti. V prvním semestru vysoké školy jsem nevěděl, zda z ní odejít hned, nebo až po zkouškách z matematiky, chemie a fyziky.
Věděl jsem, že tyhle vědní obory existují, ale vůbec nevěděl, co s nimi. Položil jsem se ale do nich a udělal zkoušky ještě před řádným termínem. Od té doby jsem přesvědčen, že když člověk chce, dokáže toho strašně moc.
