Sportovní dramata většinou vzhlížejí k úspěchům, nový film jménem Železní bratři ale nemá moc kam nakukovat.
Vyrýsovaní borci Zac Efron, Jeremy Allen White a Harris Dickinson v něm hrají bratry ze zápasnického klanu von Erichů, jejichž kariéru provázela šokující řada nešťastných příhod. Skončila alespoň triumfálním snímkem?
Je to jeden z těch příběhů, kolem nichž museli producenti léta kroužit jako hladoví supi – Texasan jménem Fritz von Erich, jenž v ringu drtil své protivníky takzvaným železným spárem, kdy jim rukou svíral lebku, vychovával svoje syny k obrazu svému. Měli se stát šampiony, tedy dosáhnout tam, kam on nedosáhl. Místo toho je ale začala drtit tajemná rodinná „kletba“.
Tato nepřízeň osudu je už součástí legendy, kterou kolem své famílie přiživoval sám Fritz. Režisér nového filmu Sean Durkin tak na přirozenou přitažlivost jakési osudové kletby už úplně nenaskakuje.
Jako primárního kazisvěta vidí spíš onoho patriarchu, který kombinoval protřelého obchodního ducha s psychologickými manipulacemi.
Ačkoli byli synové David, Kerry a Kevin sportovními bohy, kteří v osmdesátých letech vyprodávali texaské arény, vybíral si mezi nimi své favority, jež upřednostňoval. Vyžadoval poslušnost, kontroloval výkon, ale sliboval nesplnitelné.
Co přesně se bratrům stalo, najdete rychle na Wikipedii, pokud máte zájem – zběžné listování černou kronikou ale připomíná i film sám.
Ačkoli z něj jeho tvůrci vynechali jednoho z bratrů. Kdyby ho však přidali, strukturu by si nerozbili – v každé scéně totiž ukazují postavy v jiném rozpoložení, takže většina zvratů nepůsobí zaslouženě, neboť cítíte, že za minutu může být zase všechno jinak.
To nemusí být nutně špatně – Durkinovy předchozí snímky jako Klícka a Martha Marcy May Marlene ostatně diváka rozhodně nevodily za ručičku a libovaly si v záludných vypravěčských taktikách.
Železní bratři jsou však navzdory alternativnímu štemplu produkující společnosti A24 poněkud vyměklí a konvenční. Aby si i divák, co polovinu filmu prospal, zvládl na konci říct, že je hrozné, když rodiče promítají do svých dětí nenaplněné ambice.
Jistě, není to taková průhledná lidovka jako třeba nový Rockyho spin-off Creed, přesto si při sledování Železných bratrů vzpomenete na temnější, odtažitější a hlavně psychologicky bohatší drama Hon na lišku režiséra Bennetta Millera. Tam byl sport také jen záminkou pro tragédii lidí bažících po uznání. Tady se na konci Zac Efron hrající Kevina dozví, že je v pořádku, když muž brečí.
Možná je tak trochu problém, že se Durkin nechal rodinou unést – v propagačních materiálech ostatně sám uvádí, že chtěl hlavně ukázat, jak se bratři měli rádi, i když jim osud vůbec nepřál.
Když si pak dohledáváte jejich předobrazy, zjistíte, že někteří z nich měli například mnohem větší opletačky se zákonem, než je vidět ve filmu. Podobně úslužný je i k samotnému wrestlingu, kdy se jeho předvádivou náturou spíš opájí, než aby kalkul této disciplíny nějak problematizoval.
Pokud je wrestling spíš než sportem show, Železní bratři se na největší festivalová pódia v minulých měsících nepodívali. Zmíněné studio A24 z neznámého důvodu vynechalo všechny velké přehlídky od Benátek po Toronto, na jejichž červených kobercích by mohlo prodávat svoje osvalené hvězdy bez hrozných účesů, jako mají ve filmu.
Možná ale prostě vědělo, že na přelomu roku udělá filmu stejně největší virvál Jeremy Allen White v bílých boxerkách v reklamě na Calvin Klein.
