Přípravy na slavnostní otevření Gočárova pardubického architektonického skvostu právě vrcholí. V pátek 29. září národní kulturní památka Automatické mlýny oficiálně uvítá první návštěvníky. Novou budoucnost dostávala v posledních několika letech díky manželům Smetanovým, kteří ji koupili v roce 2016.
„O víkendech tu dláždíme náměstí, a jakmile vyzvedneme děti ze školy, jdeme s nimi hned do Mlýnů,“ popisuje Mariana Smetanová osobní nasazení celé rodiny při rekonstrukci.
Zatímco se stará o provoz, administrativu, program a v zimě pořádá na náměstí před Mlýny třeba adventní trhy, její manžel Lukáš hlídá stavbu a ekonomickou stránku celého projektu.
Lukáš Smetana, původní profesí architekt, dříve podnikal v oblasti výstavby bioplynek a s manželkou Marianou, která je vystudovaná fyzioterapeutka, mají tři děti. Areál Automatických mlýnů ležící v centru Pardubic na břehu řeky Chrudimky koupili před sedmi lety za 20 milionů korun, na doporučení pardubického architekta Zdeňka Balíka.
Ten také koordinuje celou rekonstrukci. Její první etapa, která probíhala v posledních třech letech, právě skončila a celkem všechny zúčastněné vlastníky přišla na 905 milionů korun.
V pátek 29. září se slavnostně otevře necelá polovina z jedenácti tisíc metrů čtverečních velkého areálu, v němž nyní sídlí dvě galerie, kavárna, vzdělávací centrum, multifunkční sál a turistické informační centrum. Druhá polovina areálu, kde budou obytné, administrativní i komerční stavby, se má zrekonstruovat během příštích tří let.
V Automatických mlýnech se sto let nepřetržitě mlelo obilí až do roku 2013.
Společnost Good Mills se s prodejem areálu původně obrátila nejdříve na město Pardubice, to ale nemělo zájem o celý komplex budov, jelikož potřebovalo jen jednu budovu pro vzdělávací centrum. To dnes v areálu sídlí také – v části, kterou město od Smetanových pro tento účel odkoupilo.
Když však manželé areál od společnosti Good Mills přebírali, neměli jasnou představu o tom, k čemu ho využijí. „Automatické mlýny jsme koupili za cenu dvou bytů na Vinohradech a nevěděli jsme hned od začátku, co s nimi budeme dělat. Díky městu a kraji pak všechno dostalo rychlejší spád a rozhýbali jsme rekonstrukci,“ říká Lukáš Smetana.
Nejdříve šlo jen o to, pokrýt náklady na ostrahu a provoz areálu. Během prvních několika let Smetanovi pronajímali garáže, sklady a kanceláře v administrativní budově, která už dnes nestojí. Zde také fungovala řemeslná pekárna a cukrárna, které se postupně do areálu Mlýnů mají vrátit v druhé etapě rekonstrukce.
„Byly to dražší podniky, na které jsou lidé zvyklí spíš v pražských Holešovicích, ale všechno si vyráběly samy, z kvalitních surovin. Fungovalo to a do opuštěného areálu začali najednou chodit lidi,“ říká Lukáš Smetana.
Smetanovi v areálu už před rekonstrukcí pořádali adventní trhy, street food festivaly, kulturní i charitativní akce. „První, co jsme udělali, bylo, že jsme zbourali ploty a zpřístupnili areál veřejnosti. Během covidu jsme tu mohli pořádat koncerty do tisíce návštěvníků. Hráli u nás MIG 21 nebo David Koller. Lidé si zvykli, že Mlýny zase žijí, a to byl náš cíl,“ říká Mariana Smetanová.
A její manžel dodává: „Byly to spíše komunitní akce, jejichž cílem nebylo vydělat, a nebylo ani naším cílem vydělávat na nich. Chtěli jsme si vyzkoušet, co mají návštěvníci rádi a na co můžeme navázat i po rekonstrukci. Toho se chceme držet i nadále.“
Na jednu z akcí, které se v areálu konaly ještě před rekonstrukcí, však Smetanovi dodnes vzpomínají s rozpačitým úsměvem: „Přišel za mnou chlap, že by u nás chtěl uspořádat výstavu dinosaurů. Zhrozil jsem se, co by v národní kulturní památce dělali dinosauři. Byl ale neodbytný, tak jsem mu řekl, ať mi dá tisíc eur za den, a doufal jsem, že ho to odradí. On to ale přijal,“ vypráví majitel areálu.
A pokračuje: „Navezl sem kamiony plastové dinosaury, navlékl se do kostýmu a objížděl Pardubice s hlásnou troubou, ať se lidé přijdou podívat do Mlýnů na živé dinosaury.“ Akce však podle Smetany přilákala i lidi, které by jinak přijít nenapadlo, a tím splnila i jejich cíl.
Brzy se Smetanovi dohodli s městem Pardubice, které mělo zájem o budovu bývalého skladu pro projekt vzdělávacího centra. „Od začátku jsme věděli, že tak hezký projekt bychom tu určitě chtěli. Bývalý sklad jsme městu prodali za polovinu tržní ceny jen s podmínkou, že dodrží architektonický projekt,“ říká Smetana.
Další z budov, dnešní Gočárovu galerii, pak manželé prodali Pardubickému kraji. Obě části však prodávali už s hotovým projektem, v němž jednotlivé části svěřili různým renomovaným architektům.
„Když jsme Automatické mlýny koupili, volal jsem Josefu Pleskotovi, s nímž jsem se znal z Letní školy architektury, kterou jsem spolupořádal v Pacově. Prosil jsem ho, zda by mi s areálem nepomohl, ale řekl mi, že na to nemá čas. Dva roky poté se k nám přišel podívat, protože Pardubickému kraji hledal nové místo pro galerii,“ vzpomíná Smetana.
V té době totiž Východočeská galerie, která sídlila v pardubickém zámku, řešila nové prostory a architekta Josefa Pleskota napadla možnost přestěhovat ji právě do Automatických mlýnů.
Navíc kvůli dřevěno-ocelové konstrukci a čtyřpatrové dispozici hlavní budovy nebylo vzhledem k bezpečnostním regulacím takřka možné, využít stavbu architekta Josefa Gočára, kterou v roce 1910 postavil pro bratry Winternitzovy, pro cokoli jiného než galerii. Přestavět ji na byty, kanceláře nebo obchody nešlo kvůli protipožárním standardům.
Původně se ale Smetanovi historické budovy Gočárovy mlýnice vzdávat nechtěli: „Počítali jsme s tím, že pro ni časem sami najdeme vhodnou funkci. Když za námi přišel Pardubický kraj, že by chtěl koupit celý areál, řekli jsme nejdřív, že ne,“ říká Lukáš Smetana.
Přesvědčili ho právě až architekti Josef Pleskot a Petr Všetečka: „Díky nim jsem pochopil, že spolupráce s krajem na vybudování Gočárovy galerie pomůže tento dům zachránit. A to pro mě bylo nejdůležitější – uchovat co nejvíce původní konstrukce.“
Při prodeji budovy kraji se Smetanovi zavázali, že peníze proinvestují ve veřejný prospěch – do dalšího zvelebování areálu. Za prodej mlýnice by totiž de facto inkasovali stejnou částku, jakou investovali do koupě celého areálu. Za ni pak obnovili náměstí uvnitř areálu a platanový háj před vstupní branou, kde zbourali přístavek administrativní budovy.
V místě bývalého skladu, který koupilo město Pardubice, vznikla stavba od architekta Jana Šépky. Dvoupatrovou budovu využívá vzdělávací centrum Sféra a Galerie města Pardubice. Manželé si sami ponechali silo v „Gočárově části“ a veřejná prostranství. Silo chtějí zatím využívat příležitostně ke kulturním a společenským akcím, než pro něj najdou trvalou náplň.
Projekt rekonstrukce celého areálu ale vznikl ještě předtím, než Smetanovi dvě části areálu odprodali. V memorandu se proto všechny strany zavázaly k tomu, že se projektu budou držet a že budou spolupracovat a navenek vystupovat jako jeden subjekt.
Přestavba klapla podle původních plánů, ale myšlenka soudržnosti v praxi zatím padla – aktivity krajské galerie, městských institucí a soukromých aktivit Smetanových je v rámci jednotného programu těžké koordinovat a každý subjekt zatím navenek vystupuje sám za sebe.
Budovu Gočárovy galerie přestavěl Petr Všetečka (Transat Architekti), silo svěřili Smetanovi ateliéru Prokš a Přikryl a novou budovu GAMPA a Sféry, patřící nyní městu Pardubice, navrhl už zmíněný Jan Šépka spolu s architekty ze svého ateliéru.
Každý z architektů zvolil úplně jiný přístup. Jan Šépka stavbu z vnějšku i zevnitř ladil do červené barvy, přičemž všechny stavební detaily přiznal i v pohledové fázi. Prokš s Přikrylem silo „jen“ syrově očistili a zpřístupnili včetně původních násypek. Petr Všetečka se v Gočárově galerii držel čistého funkčního stylu, který kombinuje dřevo s bílou barvou, včetně na bílo natřených cihel.
„Úlohou Petra Všetečky bylo zachránit Gočárovu část a prolomit bariéru mezi architekty a památkáři. A to se mu povedlo,“ hodnotí jeho práci majitel areálu. Přestavba Gočárovy galerie je aktuálně nominovaná na Národní cenu architektů Grand Prix Architektury i na Českou cenu za architekturu.
Dvoupatrovou budovu z červených cihel od Jana Šépky tvoří dva na sebe postavené nové domy na betonových nohách, které odděluje terasa. Červená barva dominuje také interiéru, což je pro galerijní prostory netypické i v evropském kontextu: „Nebylo jednoduché červenou v interiéru galerie prosadit, protože galeristé jsou zvyklí na bílé stěny. Ale trvali jsme na svém,“ říká majitelka.
Šépka ve velkém měřítku pracuje s kortenem, který používá pro obklady interiérů včetně výtahu, schodů nebo toalet. Na betonové povrchy nebyla červené barva nanesena až posléze, ale byla přimíchána již do samotného betonu.
Zvenku k budově přiléhá otevřený amfiteátr, který může sloužit jako divadlo, přednáškový sál nebo letní kino. Prostor lze využít i za deště, protože je nad ním stahovací roleta. Z něj lze vystoupat přímo na terasu, která odděluje obě stavby. Tyto prostory jsou nonstop volně přístupné veřejnosti.
V přízemí budovy sídlí pardubická městská galerie GAMPA, která zahajuje provoz v nových prostorách výstavou Mlýnský ostrov. Horní patro pak využívá vzdělávací centrum Sféra, které nabídne unikátní lektory vedené aktivity pro děti a mládež, včetně laboratoře pro 3D tisk nebo projekční kopule z NASA.
V silu se architekti snažili ponechat co nejvíce původních prvků, včetně dvanácti násypek ve spodní části. Budovu nechali původní vlastníci mlýna, bratři Winternitzové, k samotnému mlýnu přistavit až později, aby nemuseli obilí zpracovávat hned a rovnou prodávat, ale mohli jej i skladovat.
V přední části přízemí se nyní nachází turistické informační centrum. Uvnitř vysoké stavby se skrývá labyrint místností vzniklý prořezáním zdí mezi násypkami, prosvětlený skrze pochozí mřížky na podlaze a luxferový strop, který osmnáct metrů nad násypkami zároveň tvoří podlahu multifunkčního sálu v pátém patře.
Smetanovi nechali zpřístupnit střechu sila, odkud je unikátní výhled do Pardubického kraje. Funguje tu nový bar a slouží jako místo pro pořádání společenských akcí.
Tím, že je objekt národní kulturní památkou, zasahovali památkáři přísně do všech fází rekonstrukce. Díky památkové ochraně ale mohli Smetanovi čerpat dotace na opravu stavby.
„Na obnovu sila a veřejného prostranství jsme dostali 70 milionů korun, Gočárova galerie dostala 127 milionů korun a město Pardubice 229 milionů korun. Celkem to bylo 436 milionů korun z celkových nákladů na rekonstrukci první etapy, které činí 905 milionů korun,“ říká Lukáš Smetana.
Největší komplikaci z hlediska památkové ochrany přinesla podle Mariany Smetanové přístavba výtahu v Silu, která byla třeba k bezbariérovému zpřístupnění střechy.
Podle Lukáše Smetany však manželé nekoupili Automatické mlýny proto, aby na nich vydělávali. „Náš cíl je, být s provozem na nule a nedotovat ho. Z ekonomického hlediska bychom chtěli vydělat až na druhé, developerské fázi projektu. S Automatickými mlýny jsme získali i lukrativní pozemky, kde v příštích třech letech chceme postavit obytné domy, restauraci, administrativní budovu a obchody,“ říká.
Výstavba v rámci této druhé etapy by měla začít na jaře příštího roku. „Chceme tu vybudovat novou, soběstačnou městskou čtvrť. Vrátí se sem pekárna, ale chceme, aby tu byl třeba i obchod s potravinami, kam by si lidé mohli dojít koupit svačinu, když si chtějí sednout v parku. Lidé by tu měli najít všechno, co potřebují, aby nemuseli zpátky do města,“ dodává Mariana Smetanová.
V další etapě by měla vzniknout i restaurace: „Jednali jsme například s Ambiente,“ prozrazuje Lukáš Smetana.
Na dosud nevyužitých šesti tisících metrech čtverečních by měl přibýt celý blok domů, které s již opravenou částí Automatických mlýnů sevřou soukromé náměstí. Vznikne administrativní budova i část určená k bydlení a mají přibýt i další prvky a služby, které oblast oživí i v době, kdy jsou veřejné instituce zavřené.
„To ostatně platí pro všechny části areálu. Podmínkou bylo, aby každá budova dala něco veřejnosti, i když je zavřená,“ říká Smetana.
„Je dobré, že tu máme sbírkotvornou galerii, ale zároveň chceme, aby skrze ni vedla pasáž, kterou by mohli lidé procházet do kavárny, kdykoli je galerie zavřená. Přiláká to do galerie lidi, kteří by tam jinak nepřišli, ale když už půjdou kolem, může je výstava zaujmout. Je to nenásilná forma, jak lidi přitáhnout ke kultuře, a to je naše hlavní myšlenka,“ dodává.
Areál však nemá sloužit jen místním, ambicí manželů Smetanových je přilákat do Pardubic lidi z celé republiky. „Je to ideální místo na celodenní výlet, z Prahy to k nám trvá pouhou hodinu. Zatímco děti můžou navštívit lekci ve vzdělávacím centru, rodiče si mezitím mohou dát kávu nebo prohlédnout výstavu. Každý si tu najde své,“ slibuje Smetana.
