Co se stane, když generace, jež vyrostla bez pevných pravidel, vychová děti, které po nich začnou toužit? Nová inscenace Mrożkova Tanga v pražském Činoherním klubu posouvá slavnou grotesku do nedaleké budoucnosti. V režii Gabriely Gabašové ukazuje, že některé společenské cykly se překvapivě opakují.
Mladý Artur chce změnit svět. Jenže má problém: jeho rodiče už změnili úplně všechno. V jejich domě neplatí téměř žádná pravidla, hranice ani společenské konvence. Co tedy zbývá mladému člověku, který se chce bouřit proti předchozí generaci?
Právě na tomto paradoxu stojí Tango polského dramatika Sławomira Mrożka. V nové inscenaci v režii Gabriely Gabašové se přitom příběh neposouvá do minulosti, ale do nedaleké budoucnosti. A tím nastoluje otázky, jež jsou možná aktuálnější než kdy dřív.
Když už není proti čemu protestovat
Mrożkovo Tango, napsané v roce 1964, bývá často označováno za absurdní drama či politickou alegorii. Pro Gabašovou je ale především modelem společnosti, v němž se jednotlivé generace střídají v touze po svobodě, chaosu a řádu.
Foto Činoherní klub
Foto Činoherní klub
Foto Činoherní klub
„Tango se mi při zkoušení začalo jevit více jako model dějin než hra o jedné rozpadlé rodině. Nejdřív přijde revolta proti starému řádu, potom svoboda, která může mít podobu anarchie, a pak dochází k úleku z té bezbřehosti a znovu se vrací touha po tvaru, pravidlech, autoritě,“ vysvětluje režisérka Gabriela Gabašová.
A právě Artur je dítětem tohoto paradoxu. Narodil se do světa, v němž už bylo všechno zpochybněno. Nemá proti čemu rebelovat, protože revolta se stala součástí rodinné tradice. Jeho vzpoura proto míří opačným směrem – k pravidlům, zákazům a jasnému řádu. „Mrożek tím nepopisuje jen šedesátá léta. Popisuje cyklus,“ dodává Gabašová.
Svoboda jako dar. A také jako zátěž
Posun do budoucnosti přináší inscenaci ještě jednu vrstvu. Co jednou budou dnešní rodiče poslouchat od svých dětí? Možná ne výčitku, že jim nedali dost svobody, ale právě naopak.
„Naše děti se možná nebudou bouřit proti zákazu, ale proti možnosti. Proti tomu, že všechno šlo, všechno bylo otevřené, všechno bylo relativní, ale nic nedrželo pohromadě,“ říká Gabašová.
V tom je podle ní Tango překvapivě současné. Svoboda totiž nemusí být jen prostor pro vlastní rozhodování. V určitém okamžiku se může proměnit také v únavnou krajinu bez orientačních bodů. A právě tehdy začíná být řád lákavý – nikoli proto, že je dokonalý, ale protože nabízí jednoduchost a úlevu.
Groteska, ze které postupně přestává být legrace
Nová inscenace nechce Mrożkovi ubrat jeho humor. Naopak. Gabašová považuje komediálnost za jeden z klíčů k textu. „Humor není ozdoba textu, ale metoda poznání,“ říká.
Tango tak začíná jako groteskní komedie, jež se postupně mění v drama. Směšnost, trapnost a přepjatost odhalují mechanismy, které by v realistickém příběhu mohly zůstat skryté. Pod chaosem a rodinnou výstředností se totiž pomalu objevuje něco mnohem znepokojivějšího: touha po moci a násilí.
Foto Činoherní klub
Foto Činoherní klub
Foto Činoherní klub
Výtvarná podoba inscenace tento princip podporuje. Inspirací se stal mimo jiné Boschův obraz Zahrada pozemských rozkoší – svět krásný, smyslový, přeplněný, groteskní i znepokojivý. Scéna proto není realistickým obývacím pokojem, ale zároveň cirkusem, tribunou, rodinnou hrobkou i malým peklem.
A nad tím vším zní hudba, kterou Gabriela Gabašová pro inscenaci sama vytvořila. Tango v ní není nostalgickým tanečním žánrem, ale principem spojujícím svádění a disciplínu, eleganci a násilí.
Mrożkovo Tango tak po více než šedesáti letech znovu pokládá nepříjemnou otázku: Co přijde poté, co zbouráme všechna pravidla? A kdo je postaví znovu?
Premiéra inscenace se odehraje 4. září v Činoherním klubu. V hlavních rolích se představí Zuzana Bydžovská, Vasil Fridrich, Sandra Černodrinská, Jan Hájek, Romana Widenková, Prokop Zach a Viktor Zavadil. Více informací a vstupenky najdete zde.
