Tento týden je to přesně sto let, co na svět přišla fotografická ikona Richard Avedon. Luxusem opájený bonviván v profesním životě a melancholický muž v tom osobním se v jeho případě spojil do jedné unikátní tvůrčí osobnosti, která dokázala zachytit čirou radost i vnitřní smutek skrytý za portrétem bez výrazu.
Richard Avedon by se dal nejlépe pojmenovat jako muž mnoha tváří, a to nejen ve svém osobním životě, ale i ve své profesní tvorbě. Byl ambiciózním umělcem, který chtěl být někým víc než „pouhým“ módním fotografem, ale zároveň se stal americkou trendy ikonou, která symbolizovala luxus a eleganci.
V mnoha ohledech Avedon zcela redefinoval to, jak se fotí komerční zakázky, a při vší té dobře placené práci ještě stihl udělat jedny z nejodvážnějších konceptuálních knih moderní fotografie. Výrazným pojítkem, které spojuje jeho citlivou komerční práci s modelkami a jeho bolestné a přesto emancipační záběry na těžce pracující lid, byl jeho vlastní vnitřní smutek.
Za svého života nafotil stovky slavných lidí: mimo jiné třeba Boba Dylana, prezidenta Kennedyho s jeho ženou, Bustera Keatona, skupinu Beatles, Audrey Hepburn či Marilyn Monroe.
Brigitte Bardot, hair by Alexandre, Paříž, 1959 | Foto The Richard Avedon Foundation
A také spisovatele Jamese Baldwina, který Avedonovi napsal působivý text k jeho fotografické knize z roku 1964 zaobírající se primárně hnutím za občanská práva Afroameričanů, nazvané (ve volném překladu) „Nic osobního“. Vyobrazuje v ní ale i jiné marginalizované skupiny, hlavně duševně nemocné lidi, k čemuž ho vedla zejména osobní zkušenost s jeho trápící se sestrou i obdobně zápasící druhou manželkou.
Mental Institution #19, East Louisiana State Mental Hospital, 1963 | Foto The Richard Avedon Foundation
Avedon hledal cesty, jak spojit zdánlivě neslučitelné lidi skrz problémy, které si vnitřně zažívají. Empatie k utlačovaným v něm byla jaksi z podstaty zakořeněná, protože od dětství zažíval antisemitismus, kvůli kterému si v sedmnácti nechal udělat plastickou operaci nosu, aby nebylo tolik poznat, že je židovského původu.
Rozuměl trápení z odmítnutí většinovou společností také jako člověk, který celý život skrýval před světem svou homosexualitu. K té se nepřihlásil ani v osmdesátých letech, kdy se k ní začalo otevřeně hlásit několik jeho slavných přátel, jako byl například Leonard Bernstein.
Ostatně právě kvůli své orientaci byl vyhozen od mariňáků, kde se jako dvacátník naučil fotit. A posléze byl poslán za doktorem Edmundem Berglem, jehož specialitou byla takzvaná „léčba pomatených mužů od homosexuality“.
Určitý stud za to, kým je a kdo ho přitahuje, spojuje celou Avedonovu unikátní tvorbu, která ukazuje lidi v jejich nevšední a autentické kráse. Ale také je zasazuje do divokých, až vyloženě akčních kompozic, ve kterých symbolicky bojují proti utlačující šedivé realitě.
Legendární kulturní kritička a esejistka Susan Sontag o Avedonovi řekla, že „měl jednu z ukázkových fotografických kariér 20. století“ a nemyslela to nijak pejorativně. Richard byl za svého života od raného mládí po úplný konec profesního působení intelektuální celebritou, jaké v dnešní době ve světě fotografie málokdy vídáme.
Lew Alcindor, basketball player, 61st Street and Amsterdam Avenue, New York, 1963 | Foto The Richard Avedon Foundation
Nejspíš i proto, že už všichni vlastníme nejnovější telefony a s tím určitá svátost snímku pořízeného profesionálem ztrácí na hodnotě. Avedon ale svůj um v době, která ho potřebovala, vytěžil na maximum. Přestože jeho úzkostlivost by mu to nedovolila nikdy takto otevřeně říct.
Proslavil se zejména jako fotograf módy, a přestože si svůj luxusní život plný cestování užíval, tato redukce na pouze komerčního tvůrce ho trápila. Několikrát se tuto škatulku pokusil narušit, ale jeho kolegové jako Robert Frank ho nedokázali uznávat. Byl pro ně všechny pouhým fešákem s aparátem, který fotí tak akorát celebrity.
Audrey Hepburn a Art Buchwald, Simone D’Aillencourt, Frederick Eberstadt, Barbara Mullen, and Dr. Reginald Kernan, večerní šaty od Balmain, Dior, and Patou, Maxim’s, Paříž, 1959 | Foto The Richard Avedon Foundation
Jediný, kdo ho z tehdy uznávaných fotografů skutečně přijímal, byla jeho kamarádka Diane Arbus, vynikající umělkyně, která si bohužel vzala život v roce 1971. A stala se tak pro Avedona jednou z několika tragických žen, které utvářely jeho vnitřně pochroumaný svět.
Skutečně v očích veřejnosti a kritiků zvážněl až ve chvíli, kdy vydal svou rozsáhlou publikaci „In the American West“ (volně přeloženo jako „Na americkém středozápadě“), kde svým typickým, portrétním, na kost ohlodaným stylem po dobu šesti let mapoval obyčejný pracující lid se všemi jeho problémy.
Stejnou pozornost, kterou doposud věnoval hlavně modelkám a celebritám, zaměřil poprvé na ty, kdo ji běžně nemají – na uklízeče, pumpaře, kovboje, popeláře, vězně, dělníky, horníky a další. Přestože Avedon ve své tvorbě i předtím ukazoval sociální cítění, až u této knihy to bylo poprvé vidět v rozsáhlejší šíři. A hlavně se skutečně silnými ohlasy.
Itálie #10, poslíček, Eden Rock Hotel, Taormina, Sicílie, 1947 | Foto The Richard Avedon Foundation
Tuto změnu autorské perspektivy nejspíš zčásti způsobily jeho vlastní zdravotní problém i smrt otce, který zemřel na rakovinu. Otcův postupný skon také Richard, byť to bylo kritizováno okolím, do detailu dokumentoval mezi lety 69 a 73. Jako by si Avedon uvědomil, že jednoho dne také umře, a začal se opravdu poctivě snažit pochopit svět i z pohledu obyčejných lidí.
Cítil, že mu něco chybí. Nějaká forma citlivosti, kterou v sobě v té době nacházel. Jeden z prvních portrétů z této středozápadní série vyobrazuje třináctiletého chlapce, který stahuje z kůže chřestýše. Drží mrtvého hada s krví na své zástěře, s čímž kontrastuje jeho mladá nevinná tvář s vlnitými klukovskými vlasy. Je to radikální odklon od jakéhokoli pozlátka k inscenované, ale neokázale hrubé skutečnosti.
Boyd Fortin, třináctiletý stahovač chřestýšů, Sweetwater, Texas, 10. března 1979 | Foto The Richard Avedon Foundation
In the American West trvalo nafotit šest let od roku 1979 do 1984. Navazoval tehdy na legendárního fotografa Ansela Adamse, který zachycoval americkou krajinu s takovou vnímavostí, až vyjádřil něco o samotné podstatě tamní země, respektive amerického kontinentu. Jednalo se až o jakousi fotografickou mýtotvornost.
Avedon měl stejně ambiciózní záměr, ale jeho metoda byla jiná. Místo aby ukazoval krajinu, zcela ji upozadil, chtěl vyjádřit celý americký ideál a jeho podstatu skrz těla a tváře lidí, kteří tam žijí. Těch, kdo se každý den probouzejí a doufají v naplnění snu, že tu dostanou uznání za své schopnosti a budou moct spokojeně žít.
Ale Richard se nebál do projektu zapojit ani ty, kdo se každý den lopotí a trápí a nic z toho nemají. Výsledkem nebyla kritika amerického ideálu ani jeho romantizace. Spíš něco mezi tím. Tedy docenění přehlížené každodennosti: bolí i těší.
Už v době, kdy Avedon dělal pouze komerční zakázky, byl angažovaný proti tehdejšímu běžnému rasismu a utlačování menšin. Při práci pro módní magazín Harper’s Bazaar dvakrát navzdory protestům vedení prosadil jako hlavní tvář kampaně afroamerickou ženu: v té době šlo ve světě reklamy o velmi kontroverzní volbu.
To samé udělal ve druhé polovině šedesátých let při focení reklam pro Coca-Colu. Měl silný hlas a prestiž a nebál se skrz tato privilegia bojovat za ty, kdo žádnou moc nemají.
Avedon byl plný života a především jeho módní fotografie hýří akcí, zvířaty, pohybem, radostí a tancem. Jsou úplně odtrhnuté od tehdejšího přemýšlení o módní reklamě prestižních značek. Reklama měla být hlavně luxusní. Měla prodávat vážnost, která s majetkem přichází.
Stephanie Seymour, šaty od Comme des Garçons, New York, 10. května 1992 | Foto The Richard Avedon Foundation
Naopak jeho fotografie ukazují modelky a modely buď v běžných situacích, kdy spontánně slaví, popíjejí a baví se, v Avedonově tehdy typickém rozmazaném stylu, kterému se později začalo skrz jeho další kolegy pracující obdobně říkat newyorská škola fotografie. Nebo se na jeho snímcích vyskytují ve velmi netradičních a mnohdy až neatraktivních kulisách.
Modelové provokují, ale pořád vypadají krásně. Lákají na produkt, ale zároveň vybízejí k hlubší myšlence. Mnohdy dokonce vyvolávají představu příběhu. Tím byl Avedon ve světě komerce unikátní. Neprodával jen značku nebo pocit přepychu, ale také konkrétní bodlavou emoci.
Věděl, že s krásou se pojí také bolest z toho, že jednou odejde. A že krása může ve skutečnosti osobě, která jí disponuje, ublížit. Avedon v dětství slyšel mámu, jak říká jeho sestře, Louise, tato slova: „Jsi tak krásná, že ani nemusíš otevírat pusu.“ Krása se pojila v jeho vzpomínkách s předsudky.
Louise zemřela ve věku dvaačtyřiceti let v ústavu pro duševně nemocné, kde žila patnáct let kvůli své schizofrenii. A Richard si nikdy neodpustil, že jí nedokázal víc pomoct. V jednom z posledních rozhovorů řekl, že se o to možná ani nikdy nepokusil, protože byl příliš zaneprázdněný svou kariérou a svou snahou pomoct si sám.
The Comforts Portfolio, #02, A Fable in 24 Episodes, Montauk, New York, srpen 1995 | | Foto The Richard Avedon Foundation
Valnou část dospělého života strávil po terapiích. První žena ho opustila a druhá, Evelyn Franklin, byla tak sužována depresemi, že spolu nemohli žít. Navzdory tomu se nikdy nerozvedli a Avedon ji až do konce jejího života finančně podporoval.
Mnoho lidí o něm říká, že při práci byl energický, dokonce nadšený, a skákal všude po studiu. Měl většinou dva až tři asistenty, protože obvykle fotil na staré fotoaparáty, kterým trvalo delší dobu, než se připraví. Ale on chtěl fotit rychle, tak tam muselo mít víc lidí, kteří zařizují vše kolem, protože věřil, že fotografovaná osoba by měla před objektivem stát co nejméně času. Aby zůstala přirozená. Aby se neztratila v hraní.
To byl Avedonův hlavní cíl. Autenticky zachytit, kdo před ním stojí. Svou práci označoval jako kooperaci. Nebyla to pouze jeho autorská tvorba, ale spíše spolupráce mezi ním a modelem či modelkou. Museli se na sebe napojit. Nechtěl zachytit nic víc než to, co v lidech už bylo, když k němu přišli.
Mike Bencich, Dan Ashberger, uhelní horníci, Somerset, Colorado, 29. srpna 1980 | Foto The Richard Avedon Foundation
Říká se také, že existoval Avedon při práci. To byl ten divoký a odvážný umělec. A pak Avedon po práci, kdy najednou přišla únava a úplná ztráta radosti. Sedal si pak na židli a všechny chmury, které focení na čas upozadilo, se zase vrátily. Ale v tom je možná jako autor právě unikátní. Nesl si s sebou všechnu tu bolest a nesl ji odvážně tak, že to většina kolem něj nepoznala. Ale on ji dokázal citlivě rozpoznat a zachytit v druhých.
Modelky s ním v Harper’s Bazaaru, Vogue nebo New Yorkeru rády spolupracovaly nejen kvůli jeho slávě, ale spíš protože byl empatický a milý. Pouštěl jim při focení jejich oblíbenou hudbu a o pauzách objednával jejich oblíbené jídlo. Chtěl, aby se cítily co nejvíc komfortně a tím pádem byly co nejvíc samy sebou.
Linda Evangelista, kampaň Versace jaro/léto 1993, New York, 9. listopadu 1992 | Foto The Richard Avedon Foundation
Avedon v lidech ale taky dokázal při svých minimalistických portrétech na typicky bílém pozadí s reflektory svítícími na obličeje dostat to nejvíc intimní. Ve tvářích jeho modelů, ať už jsou to hvězdy, nebo lidé jako my, se zračí smutek i radost: zklamání i naděje. Vidíme je bez jakéhokoli rozptýlení. Nemají kolem sebe kulisy ani žádné pozadí za sebou.
Možná proto, že Avedon sám nedokázal nikdy otevřeně říct, kým je, ani se plně přijmout, zvolil tuto vizuální metodu u většiny z těch, které fotografoval. Chtěl lidem dopřát, aby mohli být stoprocentně sami sebou: to, co jemu samotnému chybělo.
Ronald Fischer, včelař, Davis, Kalifornie, 9. května 1981 | Foto The Richard Avedon Foundation
Změnil tak od základu (nejen) módní fotografii. A to hlavně proto, že dokázal říct tolik věcí pouze tím, že se opravdu zblízka podíval na osoby, které fotil. Používal široká skla a velká přiblížení, která občas vedla ke zkreslení a zvýrazňovala nedokonalosti, ale nebyly to metody zošklivující. Pouze pomáhaly být blíže pravdě.
Nejkomplexnější příběhy totiž nakonec říkají obličeje. Nechávají velkou část vyprávění na nás pozorovatelích. A tak se jeden v druhém vidíme. A jsme si o to víc blíž.
