Tak nejdřív coming out a vyznání v jednom. Miluju Rohlík. Ten s velkým R a .cz na konci. Je to služba, která mi, stejně jako tisícům dalších lidí, zásadně zlepšila život. Šetří mi čas i námahu – bydlím ve třetím patře bez výtahu a tímto posílám svým rohlíkovým řidičům hodně síly.
Objevila pro mě nové věci, nové jídlo a dokonce i báječné pilulky. Přidala další milovanou značku, která dělá z Česka sofistikované místo konzumentovo, Marks & Spencer. A miluju i ten superpříběh, v němž Tomáš Čupr rozjel a zdokonalil výtečnou službu a teď dobývá evropské trhy.
Jeho Rohlík.cz zaslouženě prolomil hodnotu miliardy dolarů: je to jedna z nejlepších byznysových story dekády, ne-li novodobé historie Česka. Love, love, love.
Ale teď přišla v naší lásce trhlinka. Šustící trhlinka.
Jmenuje se tašky. T-A-Š-K-Y. Tašky, tašky, tašky. Musel bych tohle slovo napsat desetkrát za sebou, abych popsal svůj poslední nákup a asi tak dvěstěkrát za svých devatenáct nákupů letošního roku.
Rohlík je vážně skvělý, ale nákupy posílá v nesnesitelném množství tašek. Jsem muž středního věku, moje ekologické uvědomění není zas tak hypertrofované, ale i mně, duši devadesátých let, dochází, že tu není něco v pořádku.
Fotka deseti tašek nákupu za sedmnáct stovek mluví za všechno. Těch T-A-Š-E-K je prostě milion, dělají nepořádek v bytě, ale především moc nefunguje ani systém, který měl Rohlíku malinko dezinfikovat svědomí: možnost dát tašky kurýrovi.
Při uplynulých několika nákupech mě však právě kurýři prosili, abych jim ty tašky raději nedával, že mají plná auta. A navíc prý v Rohlíku nefunguje žádná zázračná recyklační mašina, která by tašky vracela zpátky světu – jdou prostě normálně do sběru.
Jejich občasná pomačkanost svědčí o naději, že některé se přece jen vrací od jednoho zákazníka k druhému. Ale ten zbytek? Aby náš milostný vztah mohl pokračovat, potřebuji návrh řešení.
Rohlíku, musíme si skutečně promluvit. Co uděláš s těmi T-A-Š-K-A-M-I, Rohlíku? Jednorožče? Tomáši?
