Jakub Čanda z CVC Capital se pohybuje pod radarem, v zádech má jeden z největších fondů svého druhu na světě a pro investory jeden vzkaz – neswingujte.
Zapomeňte na všechno, co vám řekl Jordan Belfort. Vymažte si z hlavy nevybíravý styl Gordona Gekka a od Patricka Batemana si ponechte maximálně skvělou fyzičku. Tak jest – svět miliardového kapitálu v dolarech už nevypadá tak, jak nám ho vykreslovali hvězdní filmaři.
Minimálně ne ten Jakuba Čandy z CVC Capital Partners, což je jedna z největších private equity firem na světě. Pokud se vám Forbes dostal do rukou omylem nebo poprvé, vězte, že private equity je vzletný název pro segment investičních společností, jež kupují podíly v soukromých firmách, které po uplynutí zhruba čtyř až šesti let chtějí se ziskem prodat.
A optimálně ještě sbírat zisky, které firma vygeneruje po cestě. Lidé z private equity světa tak vyhledávají a realizují příležitosti, ale též se podílejí na řízení z pozice aktivních akcionářů. Kde na to berou kapitál?
Ty největší typu CVC typicky od penzijních fondů, státních fondů či bohatých rodin. Tolik private equity, lekce 101. Jakub Čanda působí v CVC už deset let, v současné době na pozici senior managing directora a je jedním ze spoluakcionářů. Pokud se někde neskrývá někdo další s českým pasem, tak je Čanda jedním z vůbec nejvýše postavených Čechů ve světě private equity.
CVC má pod správou aktiva za 130 miliard dolarů a nedávno naraisovala vůbec největší fond svého druhu v historii v objemu 28 miliard dolarů. Zcela nenápadný pětatřicetiletý muž, kterého jsme v roce 2017 zařadili do výběru 30 pod 30, se přes všechen svůj aktuální background archetypálním představám o okázalých finančnících vymyká.
Když ho zaujal příběh značky Brunello Cucinelli, podíval se na ceny a skončil (tradičně) v Primarku. Když přemýšlel, že si v pětadvaceti koupí hodinky Rolex, vyměnil je za sedm let důchodu.
Když si hodně lidí myslelo, že přijde konec světa, nakupoval. Když se mělo zcela měnit paradigma, mávl rukou. A jestli máte nyní plnou hlavu otázek, čtěte dál. Tento rozhovor klidně může zcela změnit váš názor nejen na investování.
O akciích a lidech
Pro přehlednost a uživatelskou zkušenost laskavého čtenáře Forbesu rozdělil autor tento rozhovor na tři části, a to jasnými demarkačními liniemi. První část tedy pojednává o akciovém investování, jemuž se Čanda na soukromé úrovni přes deset let věnuje.
Není to série investičních tipů jako spíše vhled do uvažování někoho, kdo pochopil a využívá faktu, že čas je při investování přítel. „Cena akcií není v desetiletém a delším časovém horizontu určena sentimentem trhu, ale ekonomickými výsledky společností – především ziskem a návratností kapitálu firmy. Vše, co se děje mezi tím, je šum,“ tvrdí Jakub Čanda.
Jak to vypadá na trzích? Špatně už bylo?
Svým způsobem ano. Na druhou stranu, já jsem názoru, že je skoro nemožné předpovědět, co se bude dít zítra, pozítří, za rok nebo za dva. Tedy co se bude dít ekonomicky a jak na to budou trhy reagovat. Co si myslím, že je o hodně pravděpodobnější, je předpovědět, co se bude dít na trzích z pohledu dvaceti- třicetileté periody.
A pokud zůstane zachován kapitalistický systém plus minus v dnešní podobě a Amerika bude pořád, řekněme, hegemonem, tak se klidně vsadím, že výnosnost broader equity asset class v Americe za dalších padesát let bude osm až jedenáct procent nominálu ročně.
Mířil jsem k tomu, že se v kontextu pandemie a následně války očekával nějaký obří ekonomický, potažmo tržní náraz…
Já rozumím, ale ani jedna z těch událostí není v dlouhodobém kontextu zase tak důležitá. Je tam jistá emocionální reakce, ale tu nedokáže skoro nikdo konzistentně předpovídat, stejně jako nedokáže odhadnout, jak a kdy se to bude reflektovat na trzích.
Takže?
Takže by se podle toho neměl vůbec potenciální investor rozhodovat. Ale samozřejmě je to často vidět všude – lidé se všeobecně bojí více, než musí, a pak jsou pro změnu mnohem víc excited, než by měli být. Jako investor by se člověk měl emocionálně pohybovat na takovém lehkém kyvadélku, ale dle mého názoru většina lidí naprosto brutálně swinguje zprava doleva. Což bylo ukázkově vidět v posledních třech letech.
Jak?
Nejdřív si v březnu 2020 všichni mysleli, že je konec světa. Pak vysvitlo slunce, všichni na to zapomněli a všechny technologické akcie rychle vystřelily nahoru. Jenže pod tou vrstvou akcií, o nichž se často píše, se skrývala vrstva těch, kterým říkám staré nudné byznysy. Když si seřadíš firmy S&P 500 podle dividend a dáš si těch top padesát, které posledních dvacet let platily dividendy, tak je najdeš. Firmy jako J.P. Morgan a tak dále.
No a tyhle společnosti se vůbec neodrazily tak rychle. Jinými slovy – existovalo několikaměsíční okno, kdy se daly koupit fantastické byznysy za velmi atraktivní ceny, dejme tomu desetkrát až dvanáctkrát pre-tax earnings. Spousta investorů se ale zabývala firmami jako Zoom.
Předpokládám zbytečně?
Forbes Digital Premium
