Jejich manželé byli hybatelé a špičky prvorepublikového byznysu, jejichž jména dodnes rezonují. Ony byly ale nejen jejich „krásnější polovičkou“ a partnerkami v osobním životě, nejen matky jejich dětí.
Byly také společnicemi a partnerkami v podnikání a oddanými spolupracovnicemi, které měly velký vliv na zdárný chod manželova obchodu. Do byznysu často zapojily i společné potomstvo, dohlížely na úspěšný rozvoj rodinného podnikání, angažovaly se všestranně, společensky i politicky. Jejich jména jsou však dnes téměř zcela zapomenuta, často neexistují ani jejich fotografie.
O to spíše jsme se rozhodli je představit: toto je několik dam, které ve své době patřily k nejvlivnějším i nejvýraznějším partnerkám českých prvorepublikových podnikatelů. Jaké byly jejich osudy?
Karel a Pavla Loevensteinovi
On: Karel Loevenstein (1885 – 1938). Český průmyslník, dlouholetý ředitel Akciové společnosti, dříve Škodových závodů v Plzni, největší strojírenské skupiny v zemi, celoživotní protivník Jaroslava Preisse. Měl zastánce v Karlu Englišovi: tento několikanásobný ministr financí a v letech 1934 až 1939 guvernér Národní banky československé byl kdysi Karlovým domácím učitelem, přátelili se pak celý život.
Karel Loevenstein | Foto Wikipedie
Triumfem Karla Loevensteina se v červnu 1923 stalo uzavření tzv. anglické půjčky, dlouhodobého úvěru, který vyvázal koncern ze závislosti na domácím kapitálu, poskytl mu celkem pět milionů liber a umožnil zahájit rozsáhlé investice.
Od půlky 20. let uskutečnil i díky vlivu v politice množství fúzí s československými průmyslovými podniky, roku 1925 pohltil automobilku Laurin & Klement a založil podnik Avia, čímž vstoupil do leteckého průmyslu. Karel Loevenstein zemřel předčasně – od poloviny 30. let se léčil s anginou pectoris a počátkem února 1938 se mu stal osudným zápal plic.
Ona: Pavla nebo také Paulina Langhansová, dcera známého pražského fotografa a majitele proslulého fotoateliéru a v mládí též členka tehdejší pražské zlaté mládeže. Tato poznámka není nevýznamná. Pavla se s Karlem znala od dětství, byli téměř stejně staří (Pavla se narodila v roce 1887). Později to byla údajně právě ona, která jej uvedla do mondénní pražské společnosti, sdíleli společnou zálibu v anglické kultuře a literatuře i životním stylu. Vzali se v roce 1911 a narodily se jim tři děti: dcery Paula (1912) a Karla (1923) pojmenované po rodičích a též syn Karel, který v roce 1918 bohužel zemřel krátce po narození.
Dcery Paula a Karla.
Manželé žili velmi společenský, téměř až výstřední život, což také ambicióznímu, talentovanému a charismatickému Karlovi spolu s jeho úspěchy v byznysu postupně umožnilo vystoupat až mezi nejvlivnější osobnosti hospodářského a politického života první republiky.
Manželé bydleli od roku 1918 v Karlíně, v roce 1924 se přestěhovali do vily Bianca v ulici Pod Kaštany 19, čp. 49, v prominentní pražské čtvrti Bubeneč. V tomto reprezentativním sídle pak Loevenstein s chotí hostili řadu významných návštěv, včetně prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.
Vila Bianca od Jana Kotěry byla vystavěna v letech 1910-1911 a byla a stále je expresivním vyjádřením modernismu. Dnes je součástí okolního moderního bytového komplexu.
Na své panství v Dobřenicích, jež spolu zakoupili v roce 1928, pak manželé Loevensteinovi společně zvali na pravidelné hony a dýchánky ve šlechtickém duchu celou politickou a obchodní smetánku první republiky.
Pavla, která byla mimochodem vynikající jezdkyní, byla mimořádně talentovanou hostitelkou. I tyto podzimní společenské události byly každoročně velmi oblíbené – nezřídka se jich účastnili i ministři a generalita a není divu, že byly předmětem žárlivosti a závisti Loevensteinovy obchodní konkurence.
Mladší dcera Karla Loevensteinová | Foto Paměť národa
Pavla svého muže přežila o bezmála třicet let, zemřela v listopadu 1963 v Sao Paulu v Brazílii. Bylo jí 76 let. Do brazilského exilu odešla Pavla s mladší dcerou po komunistickém převratu v roce 1948, starší dcera se provdala do Londýna. Mladší dcera Karla zemřela v roce 2018 ve věku 95 let.
Emanuel a Františka Maceškovi
On: Emanuel Maceška (1877 – 1966), známý pražský velkouzenář. Kdysi proslul vynálezem „mazacího buřtu“, který začal být označován „maceška“: jde o druh métského salámu vyrobený výhradně z vepřového masa. Tuto a další speciality začal Maceška dodávat do vyhlášených pražských lahůdkářství, jako byl Lippert na Příkopech, a na Vinohradech založil největší pražský uzenářský podnik, který postupně rozšířil v obří síť firemních prodejen po celé Praze.
Emanuel Maceška | Foto Wikipedie
V roce 1923 vybudoval továrnu na výrobu uherského salámu a po celá 20. léta projevoval svůj pronikavý úsudek. Investoval do nákupu, ale i do vývoje moderních strojů poháněných elektrickými motory, vybudoval chladírny, rozjel velkovýrobu na tehdejší dobu revolučních trvanlivých masových konzerv. V Praze vlastnil honosný Maceškův obchodní palác na Vinohradské třídě, ve kterém provozoval občerstvení a také vlastní kino, později nazvané Bio Illusion, či hotel na Václavském náměstí. V roce 1938 podnik předal svým čtyřem synům, po převratu dožil v ústraní.
Maceškův palác na pražských Vinohradech. | Foto Encyklopedie Prahy 2
Ona: Františka, rozená Řebíčková. Byla dcerou velkostatkáře z Topolu u Chrudimi a nebyla to zřejmě zpočátku žádná velká láska. Emanuel Maceška si totiž manželku vybral na základě doporučení sňatkové kanceláře – potřeboval dívku ze solidní rodiny, pokud možno s velkým věnem, které by mohl investovat do dalšího rozvoje svého podnikání, a též mladou dámu s předpoklady zapojit se do rodinného byznysu.
To vše činorodá Františka splňovala a manželství uzavřené roku 1903 se nakonec ukázalo jako velmi šťastné. Ostatně – narodilo se z něj šest dětí, čtyři synové a dvě dcery.
Františka Macešková byla pravou rukou svého manžela a přispěla prý i k několika nápadům, jejichž výsledkem byl později některý z Maceškových vynálezů. Příkladem je údajně i Maceškův revoluční patentní příruční ohřívač konzerv. Šlo o praktický vynález, který umožnil zákazníkům ohřev hotového jídla z konzervy během krátké doby kdekoli na cestě – nebo třeba na stále populárnějším trampingu.
Pod značkou EFRA, složenou z počátečních jmen Maceškových synů (Emanuel, František, Rudolf, Alois), začaly Maceškovy závody vybavovat každou svou masovou konzervu ohřívačem s příslušenstvím, připevněným přímo k plechovce. Ohřívač obsahoval přesné množství lihu dimenzované na velikost dané konzervy, který umožnil ohřátí jejího obsahu. Od roku 1938 se patent stal nanejvýš aktuálním pro zásobování armády.
Všichni synové Emanuela a Františky se vyučili řezníky a uzenáři a po otci jeho byznys postupně převzali.
Rudolf a Irena Jelínkovi
On: Rudolf Jelínek (1892 – 1944). Narodil se ve Vizovicích a to předurčilo celý jeho život. Už v roce 1919 převzali bratři Rudolf a Vladimír Jelínkovi po svém otci prosperující palírnu. Od roku 1926 už pokračovali v podnikání samostatně a Rudolf firmu pojmenoval po sobě. Ve 30. letech zahájil výrobu košer destilátů; při ní používal suroviny a postupy v souladu s pravidly ortodoxní židovské víry.
Irena a Rudolf Jelínkovi | Foto Archiv firmy Rudolf Jelínek a.s.
Irena a Rudolf Jelínkovi | Foto Archiv firmy Rudolf Jelínek a.s.
Rudolf Jelínek, sám židovského původu, dostál náročným kritériím košer produkce, jeho pálenky měly špičkovou kvalitu a brzy si získaly celosvětovou proslulost: od roku 1934 Jelínek působil i na zámořských trzích, značná část košer výroby byla určena pro export do USA, kde se pálenky Rudolf Jelínek staly vyhledávanými v tamní početné židovské komunitě.
Do roku 1938 se značka Rudolf Jelínek stala druhým největším světovým dovozcem destilátů do USA. V listopadu 1938 získal podnik Rudolfa Jelínka povolení k odběru pěti tisíc hektolitrů daněprostého lihu ke zpracování pro vývoz a ještě 6. března 1939 firma expedovala 225 beden do USA. Zničující byla nejen pro rodinný podnik následná nacistická okupace. Rudolf Jelínek zahynul v roce 1944 v Osvětimi.
Ona: Irena, rozená Müllerová, z Valašských Klobouk, kde se narodila 1. ledna 1897. Za Rudolfa Jelínka se provdala v roce 1920 a hned o rok později se narodil prvorozený syn Zdeněk. Mladší syn Jiří přišel na svět v roce 1927. Také Irena Jelínková byla doslova pravou rukou svého manžela, zapojila se jak do podnikání, tak i do společenského života svého muže a všude jej doprovázela.
Angažovala se také v charitativní činnosti, organizovala pravidelné dobročinné akce, pomáhala například chudým a znevýhodněným dětem, kterým mimo jiné přispívala na studium, podporovala ženy samoživitelky. Manželství bylo podle pamětníků velmi šťastné, skončilo však bohužel tragicky. V lednu 1943 byli manželé transportováni do Terezína a na podzim 1944 do Osvětimi. Irena zahynula zřejmě 4. 10. 1944, bylo jí 47 let. Oba synové válku přežili.
