Je vcelku milé překvapení, když cenami ověnčený snímek naservíruje divákům skutečně to, co jeho režisér před premiérou nasliboval novinářům. Snímek Bogdana George Apetriho Zázrak proti sobě skutečně nestaví ateistickou a křesťanskou vizi světa, namísto toho je v dialozích i skutcích ústředních protagonistů staví bok po boku a nabízí rozuzlení pro oba úhly pohledu a víry. Přesně, jak Apetri slíbil.

Snímek je rozdělený na dvě poloviny. Ta první sleduje mladou jeptišku Cristinu, která se jednoho dne už nevrátí z města zpátky do kláštera. Hrdinou druhé je policejní komisař, který její zmizení vyšetřuje.

A stejně jako se snímek pohybuje mezi otázkou oddané víry a cynického ateismu, z nichž obě filozofie mají prostor pro bigotní zarytost i vnitřní pochybování, tak k jádru příběhu přistupují obě postavy z protilehlých úhlů – aby v nich příběh odkryl i jejich odvrácenou stranu.

Tohle všechno zní možná konceptuálně, ale film samotný má ke konceptuálnosti dále než ranní rutina v klášteře k podvečerní rutině hospody u policejní stanice. Tahle temná detektivka kape jako hustý med a těžkými otázkami, jež si klade, se nijak okázale neohání. Místo toho je hrdinům hází pod nohy, vráží jim je do myslí a říká – tak, a s tímhle si teď poraď.

Což znamená, že si s tím musí chtě nechtě poradit i divák. Ačkoli se tu v dlouhých záběrech konverzuje v jedoucích automobilech, není to žádný Temný případ, a i když tu morální nejednoznačnost hraje první housle v těsném sledu s nezvladatelnými vnitřními impulzy, není to vaše oblíbená norská detektivka.

Tohle je rumunské drama, byť vzniklé v koprodukci s Lotyšskem a Českou republikou, které se odehrává v té nejlepší tradici „slow-burning“, čili pomalu hořících příběhů. Divákovi nedá nic zadarmo a šrouby utahuje extrémně pomalu. Díky čemuž je má pak, když jde skutečně do tuhého, utažené už velice, velice pevně.

Apetriho Zázrak již stačil získat hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu ve Varšavě a byl vybrán do prestižní soutěžní sekce Horizonty festivalu v Benátkách.

Není to jednoduchý film, není to jednoznačný film, není to film, který by fandil jedinému názoru. Namísto toho vás vrazí do děje, který se před vámi rozplétá jako klubko provazu a vždycky skrývá v rukávu ještě jednu, dvě informace, které objasní i to nejpodivnější jednání některých postav.

Celý tenhle náklad vyprávění o velice vážných věcech přitom snímek z truhly svého příběhu vykládá způsobem, který diváka na jedné straně nutí skandovat, aby si trochu pospíšil, ale stejně tak jej na druhou přiměje k přání, aby ho tam radši nechal, protože to asi nebude nic příjemného.

O to víc stojí za to Zázrak vidět. Film, jehož uhrančiví hrdinové se dějem pohybují v kruté tenzi toho, co se jim děje a co s tím musí udělat, film, který si nebere servítky ve své složité tematice, aniž by měl tendenci vyvozovat z ní jednoduché závěry a cpát divákovi do hlavy vlastní agendu.

Je to film, který se člověku dohrává v hlavě ještě nějakou dobu poté, co skončí. A definitivní závěry nechává na něm.