Evropu čeká z pohledu energií náročná nejen tato zima, ale i dvě následující, myslí si zmocněnec ministerstva zahraničí pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška. Pozitivní zprávou ale je, že Rusko už ztratilo schopnost negativně ovlivňovat cenu plynu v Evropě.
„Ruský plyn ztratil svou cenotvornou schopnost. Už během léta do Evropy teklo více plynu ze Spojených států než z Ruska, podíl Ruska se vlastně snížil na historické minimum,“ říká Bartuška v rozhovoru pro Forbes, který probíhal v době probíhajícího evropského supersummitu v Praze.
Jeho slova potvrzuje fakt, že roční kontrakt ceny plynu na energetické burze v Lipsku v posledních týdnech klesá až ke 171 eurům za megawatthodinu – i přes nedávné výbuchy na plynovodech Nord Stream 1 a 2, které by za normálních okolností způsobily razantní růst ceny.
„Dovedete si představit, kolik by kolem toho bylo humbuku, kdyby se to stalo před rokem?“ dodává Bartuška v rozhovoru, ve kterém jsme se bavili i o hrozbě zastavení dodávek ruské ropy do Česka nebo o historické důležitosti setkání špiček Evropské unie v Praze.
Foto Jan Rasch
Zmocněnec pro energetickou bezpečnost České republiky Václav Bartuška
Nemáte k dění v evropské energetice v posledním roce trochu ambivalentní vztah? Na jedné straně se ukázalo, že závislost na ruském plynu nebyla z pohledu energetické bezpečnosti nejlepší rozhodnutí, na druhé jednotlivé státy Unie k jejímu posílení udělaly velký krok…
Na jednu stranu je to, co dnes jako Evropa děláme, pro veřejnost srozumitelné a jasné. Zároveň všichni sklízíme důsledky toho, že jsme jako Unie dvě dekády dávali na první místo klimatickou změnu a cenu energií, aby byly co nejdostupnější. Ale pojem bezpečnost jsme úplně vytěsnili. Vezměte si třeba, že debata o tom, zda pustit Rusy do výstavby nových Dukovan, fakticky skončila teprve loni na jaře. Až do té doby byl jediný parametr cena neboli nejnižší nabídka.
Tak tomu bylo i u ruského plynu, který v minulých dekádách vytlačil například ten norský.
Přesně tak.
Nedávno došlo k výbuchům, které poškodily plynovody Nord Stream 1 a 2. Tím prvním plyn už pár týdnů netekl, druhým ani nezačal. Zatímco před pár měsíci by taková událost zahýbala s cenou plynu na burzách, teď ji trh přešel v klidu. Znamená to, že vydírací potenciál Ruska je v tomto směru eliminovaný?
Na mimořádné radě pro energetiku, kterou jsme svolali na 9. září, od většiny ministrů evropských zemí zaznělo, že ruský plyn ztratil svou cenotvornou schopnost. Už během léta do Evropy teklo více plynu ze Spojených států než z Ruska, podíl ruského plynu v Evropě se snížil na historické minimum. Cenotvorbu dnes drží v rukou Norové, Alžířané a LNG plyn ze světa. Proto byla reakce trhu na sérii výbuchů na Nord Streamu 1 a 2 velmi omezená.
A kdyby se vypnul tranzit ruského plynu přes Ukrajinu skrz Transgas?
Pak by zůstal ještě turecký tranzit skrz plynovod Turkstream. Ten vede přes Balkán třeba do Maďarska. Pro jihovýchodní Evropu mají tyto plynovody stále velký význam, což znamená, že pokud by se zastavil veškerý tranzit ruského plynu do Evropy, pro některé menší trhy by to mohl být problém. Pro velké trhy jako Německo nebo Francie by to ale nebyla změna, protože jsou od ruského plynu odstřiženy už teď.
Jsme tedy na zimu z pohledu dostatku plynu připraveni?
Na velká slova bych si raději počkal až do dubna příštího roku. V Evropě jsme udělali, co jsme mohli. Už v září jsme otevírali LNG terminál v Holandsku, který se začal stavět teprve v březnu tohoto roku. Německo v příštím roce otevře sérii několika dalších, v přípravě jsou belgické i francouzské terminály. Slušný kus práce. Zda plynu ale bude dost, nebo naopak málo, to uvidíme v zimních měsících.
Když letošní zimu s úspěchem přečkáme, můžeme mít problém naplnit zásobníky pro tu příští. Je tu podle vás takové riziko?
Stále opakuji, že nás čekají tři těžké zimy. Pokud se úplně přeruší export ruského plynu do Evropy, pak tuto zimu přežijeme s takřka vytěženými zásobníky. Naplnit zásobníky před další zimou bude složité. Ale z psychologického hlediska, když zvládneme tuto zimu bez ruského plynu, získáme mnohem větší sebedůvěru v nás samotné.
A co ropa?
U ropy jsme jako Česká republika už v polovině července získali povolení ke zvýšení kapacity ropovodu TAL vedoucího z jihu o jeden a půl až dva miliony tun ročně. Byl to první krok a byla v něm opravdu rychlá spolupráce třech tranzitních zemí, tedy Itálie, Rakouska a Německa. Nyní během podzimu budeme s konsorciem TAL probírat větší projekt s navýšením kapacity o tři a půl milionu tun.
Takže kdyby došlo zastavení dodávek ropy skrz Družbu, nebylo by to tak dramatické jako u plynu?
Jedno zastavení Družby jsme už mezi dubnem a červnem 2019 zažili, když ruská ropa přestala téct do pěti evropských zemí. A nestalo se nic. Všichni máme zásoby i jiné alternativní cesty dodávek. Samozřejmě by to teď bylo trochu komplikovanější – a hlavně, až ropovod Družba skončí úplně, ocitneme se ve zcela nové, méně komfortní situaci.
Jsme šestadvacet let napojeni na dvě roury: na Družbu a Ingolstadt, tedy na východ a na západ. Ale třeba takové Rakousko bylo půl století napojeno jen na ropovod TAL a neměli nic z východu. A být napojen jen na jeden ropovod znamená vždy větší riziko, než když máte i záložní cestu. Budeme si zvykat na novou situaci.
Nyní se překreslují mapy plynovodů a ropovodů na příštích dvacet až třicet let. Bude to zcela jiná mapa a budeme si zvykat na zcela nové trasy. Třeba taková Itálie byla pro naše politiky v podstatě neznámá, přestože v Terstu začíná ropovod TAL. A teď si stačí srovnat počet jednání českých politiků s italskými za posledních osm let a posledních osm měsíců.
Je to stejné jako důvod, proč k nám často jezdí bavorský premiér Markus Söder – z Čech do Bavorska teče elektřina.
Vývoj událostí je v posledních měsících opravdu překotný…
V posledních sedmi a půl měsících se zde stalo takových věcí, že je těžké jak pro politiky, tak pro vás novináře, vůbec si udržet nějaký kontext. Vezměte si, že dnes je 7. října (datum, kdy rozhovor probíhal, pozn. redakce) a co vše se během posledních pár týdnů stalo.
Německo před třemi týdny převzalo do nucené správy majetek ruské Rosněfťi, za normálních okolností by to byla zpráva roku. Jde totiž o jasnou roztržku mezi Německem a Ruskem. V tomto roce to však byla mediální zpráva tak na jedno dopoledne.
Dále pak 26. září vybuchly nálože na Nord Streamu. Dovedete si představit, kolik by kolem toho bylo humbuku, kdyby se to stalo před rokem? Kolik by proběhlo konferencí, jednání, summitů, prohlášení vlád… Teď na konci září to bylo téma sotva na pár dnů, protože se mezitím 21. září uskutečnila ruská mobilizace, teprve třetí v dějinách ruského státu a první v dějinách Ruské federace.
A teď na začátku října řešíme v Praze na summitu zase úplně jiné věci. Někdy je dobré se zastavit, odstoupit od plátna a uvědomit si, co vše se stalo. A co se nejspíš ještě stane.
Podobné kotrmelce byly s takzvanou „windfall“ daní.
Ještě na konci srpna tu byl německý kancléř Olaf Scholz, který na tiskové konferenci odmítl, že by ji Německo zavedlo. To bylo pondělí. V pátek už na tiskové konferenci v Berlíně oznámil, že spolková vláda windfall tax zavede. Pro toho, kdo je ve veřejné sféře a má co dočinění s energetikou, jsou to nyní opravdu neuvěřitelné změny.
Co dříve trvalo roky, se nyní mění v řádu týdnů. Co bylo v červenci nemyslitelné, bylo v srpnu diskutovatelné a v září pak už jasná, jednohlasná záležitost.
Když se nyní regulační šrouby v energetice utahují, nedostaneme se nakonec brzo do stavu, kdy elektřina bude veřejným statkem? Několikrát jste vyjádřil své přesvědčení, že by jím být měla.
Elektřina a voda jsou podle mě veřejné statky. Takto to bylo v zákonech naší první republiky a myslím, že to je správně. Bez elektřiny a vody nelze přežít. Nejde o komoditu jako každou jinou.
Dočkáme se i z tohoto pohledu, že v příštím roce bude na stole znárodnění ČEZ, nebo přesněji vyplacení minoritních akcionářů?
Realita je taková, že francouzská vláda vykupuje menšinový podíl v EDF, německá vláda převzala Uniper. Aniž bych předjímal konkrétně ČEZ, role státu v energetice se bude zvyšovat všude v Evropě. Ve finále je totiž stát pro všechny tím konečným garantem, že elektřina, teplo i pohonné hmoty budou dostupné.
Firmy mohou odejít, to jsme zažili loni, kdy ukončila činnost Bohemia Energy a další. Stát ale nemá kam odejít. Stát tu prostě bude vždy. Všude opakuji příběh s Mirkem Topolánkem: do funkce jsem nastoupil v roce 2006 a říkám mu, že není dobré, že stát prodal plynárenství, protože až se něco stane, bude to stejně muset řešit. Shnilá vajíčka by lidi neházeli na soukromé firmy, ale na úřad vlády. Topolánek tehdy nesouhlasil.
Na nový rok 2009 mi volal a říkal: „Václave, musíme něco udělat s plynem.“ Létal pak po Evropě z jednoho jednání na druhé a udělal opravdu hodně intenzivní práce. V té době ani nemohl jinak, nikdo jiný by to za něj nevyřešil.
Žádná vláda nemůže říct, že ji energetika nezajímá. Proto už osm měsíců probíhá jak u nás, tak v celé Evropě obrovský nárůst vlivu státu v energetice a rozhodování o energetice. Státy si znovu uvědomují svou odpovědnost vůči občanům a firmám, s tím souvisí i rozšíření jejich pravomocí a rozhodovacích schopností.
Jaký bude energetický mix Česka za dvacet let? Odborníci se shodují, že to u nás bude kombinace jaderné energie a OZE. Souhlasíte?
Tady nic jiného nelze vykoukat. Ještě možná studená fúze, když ji tedy konečně vyvinou. (smích) Ale teď vážně. U nás půjde o kombinaci jádra a OZE až do okamžiku, kdy budeme mít velkokapacitní skladování elektřiny, a to v terawatthodinách.
Elon Musk před časem v Austrálii představil projekt skladovacího úložiště s kapacitou stovky megawatthodin. To je v Austrálii roční spotřeba čtyř rodinných domů včetně klimatizace a všeho dalšího. Dobře, v Praze by šlo o zhruba dvacet bytů. My ale potřebujeme mít skladování elektřiny v milionových násobcích megawatthodin – nejde ani o gigawatthodiny, ale o terawathodiny.
Žádné technické řešení, které by to umožňovalo, zatím nevidím.
I proto se nyní rozjíždí dostavba pátého bloku Dukovan.
Pokud chceme mít stabilně elektřinu, nemůže jít jen o jeden nový blok v Dukovanech. Jádro bude muset mít v našem energetickém mixu větší podíl.
