Prokop Pithart, autor a moderátor nového pořadu unikátního formátu České televize, vás přiměje opustit pohodlí domova a vydat se vstříc dobrodružství do nitra českých luhů a hájů.
Jde o úplně první počin, který veřejnoprávní stanice vyrobila speciálně pro svoji online platformu iVysílání, a navíc není třeba čekat týden na novou epizodu – celkem dvacet dílů tady totiž přistane ve třech várkách.
A budete se na něj těšit i přesto, že vás jinak puštíci, bobři nebo sýkorky v zahradách moc nezajímají. Entuziasmus Prokopa Pitharta je totiž nakažlivý, působí autenticky, umí bavit a motivovat.
foto David Brázda
Jak seriál Do divočiny vznikl a jak se dostal do České televize?
Pracoval jsem před pár lety pro Pražskou zvířecí záchranku a zároveň dělal asistenta režie Davidu Brázdovi, který Do divočiny potom režíroval. Často jsem mu o svých zážitcích z práce vyprávěl.
Nešlo totiž jen o setkání se zvířaty, ale i s různými typy lidí. Jednou jsem mu třeba líčil, jak jsem jel zachraňovat strakapouda, který narazil do okna domu Petra Kellnera. A nakonec ho napadlo něco o záchrance natočit. Tak vznikl dynamický teaser, který viděl producent z České televize pan Šofr a doporučil nám se přihlásit na konkurz. Jenže já jsem mezitím v záchrance skončil.
Proč?
Cítil jsem, že chci být zase víc venku a poznávat přírodu na vlastní pěst. Během té práce jsem najezdil 23 tisíc kilometrů ročně jen po Praze. Většinu času sedíš v autě, v létě nechceš dýchat klimatizaci, tak je ti horko a tvrdneš v zácpách. A příběhy zvířat tomu bohužel nepřidávají. Máš sice dobrý pocit z těch, které zachráníš, jenže další polovina nepřežije, někdy ti zvíře zemře v autě.
Pak přišel covid, já zůstal tři měsíce doma na vesnici, a když jsem se vrátil do Prahy, už mi to prostě nešlo. Člověk se od těch smutných příběhů musí citově odpoutat a to se mi po té pauze přestalo dařit. Měl jsem někde na dálnici u Chodova chytit opuštěná kachňátka, ale nenašel jsem je. Při představě, že tam někde pochodují podél silnice a spálí je slunce, mi došlo, že už na to nemám.
Takže bylo jasné, že seriál ze záchranky nebude?
Spousta lidí říkala, že by byl zajímavý. Koneckonců i televizi zaujala právě záchranka, ale já jsem si stál za svým. Ten díl Do divočiny ze záchranky se odehrává půl roku potom, co jsem odešel. Jen jsem se tam na skok vrátil.
Jak vznikal koncept seriálu?
Vycházel jsem hlavně z toho, co dělám od dětství. Podepsalo se na tom ale i správné načasování několika okolností. Myslím, že obecně po takovém tématu začíná být hlad. Zkusil jsem proto rozpracovat své oblíbené náměty, jako je „příroda za domem“ a „otevřete oči“, do větší hloubky a to jsem představil Radě České televize. Té se to líbilo a začalo se točit.
foto Prokop Pithart
Před kamerou působíš hodně autenticky a tvůj styl moderace je srozumitelný a dostatečně moderní i pro mladé publikum. Bylo tohle součástí konceptu?
Ne, takhle já mluvím. Musel jsem jen vše zjednodušovat, protože se rád ve věcech vrtám do hloubky a filozofuju. A teď bylo potřeba to celé očesat a říct jednou větou. Samozřejmě necílíme na odborníky, kteří už většinu z toho, co v pořadu je, vědí, ale na lidi, kterým najednou může docvaknout nějaká obyčejná věc, jako že za jednou sýkorkou na krmítku je mnohem víc.
Jak velký tým za projektem stojí?
Jsme tři, ještě režisér a kameraman, u některých dílů byl i zvukař. Jde opravdu o malý projekt, i s ohledem na náklady, na který bylo i celkem málo času a situaci ještě komplikovalo počasí, kdy v květnu pršelo a v přírodě se nedělo to, co se obvykle tou dobou děje.
Jaké jsou ohlasy?
Venku je část seriálu, takže jsem ještě neslyšel žádnou kritiku, a to na ni čekám. Všechny ohlasy jsou zatím dost pozitivní. Na Instagramu mi píší rodiče, že se na to dívají s dětmi, které to chtějí pouštět pořád dokola a ovlivňuje je to v jejich zájmech. To je pro mě důležitý výsledek, dělá mi to radost.
Do té doby jsi vždycky byl za kamerou nebo foťákem, ale tady se z tebe stal moderátor. Jak ses v té roli cítil?
Občas hrozně. Na začátku jsem nebyl schopný spoustu věcí říct, dívat se do kamery. Jako první se točil právě díl se záchrankou, kdy mi šlo hlavně o to, dostat zvířata do bezpečí, a těžko jsem se soustředil ještě na něco jiného. To byla velká zatěžkávací zkouška.
Pak jsme odjeli na Šumavu, najednou jsme byli v území jedné bobří rodiny, já tam běhal bos v trávě a kluci na mě koukali a říkali: „Vždyť on je úplně jinej! Takže ve městě Prokop nefunguje, ale v přírodě jo!“ Najednou jsem byl neukočírovatelný, nadšený.
A to jsem tam byl už podruhé, ale teď tam se mnou byli ti kluci a já byl rád, že jim to můžu ukázat. Vždycky je pro mě vzácnost dostat se na místo, kde se v přírodě něco takového děje – třeba když vidím, kolik práce a kreativity je bobr schopný vyvinout.
Takhle jsi to měl vždycky?
Jo. Když jsem byl malý a na zahradu k nám přilétl nějaký jedinečný pták, bral jsem to jako vzácnou návštěvu. Byl jsem z toho úplně vyřízenej. Takže hlavně režisér David Brázda mi často říkal: „Prokope, to je fajn, ale uklidni se, musíme to natočit.“ Natočili jsme dvacet dílů a ještě u toho posledního mi museli říkat: „Do kamery se dívej, do kamery!“
Z dokumentu je ta až dětská radost hodně cítit a je nakažlivá. Vybavíš si, jaký moment byl pro tebe z celého seriálu nejsilnější?
Bylo jich několik. Protože to byl vlastně lov, abychom dokázali na kameru zachytit, co jsme chtěli. Když se to povedlo, byl jsem v euforii a vděčný, jak je příroda štědrá, že nám to umožnila. Ale abych byl konkrétní, bylo to asi natáčení sovích zvuků v noci, což je díl, který přijde v únoru.
Od začátku do konce je v něm tma, a přesto je nadupaný. V noci se plahočíme lesem, abychom slyšeli tokající sovy. Jenže ve skutečnosti jsme vystoupili z auta a sýc už houkal jak divej a nezmlknul. Byl v nejlepším, takže opačný problém než obvykle. Měli jsme co dělat, abychom ho v postprodukci ztlumili a dostali tam trochu gradace. Pak jsme šli zkusit ještě puštíka na místo, kde vím, že sedává. A teď tam najednou řvali čtyři ze všech stran.
Máš nějaký vysněný moment, který bys v přírodě chtěl zažít?
Nemám takové cíle, spíš to nechávám náhodě. Vím, že mi v přírodě dokáže udělat radost i opravdu malá věc. Kdybych to měl porovnat, tak při potápění s velrybami v Polynésii jsem cítil adrenalin, napětí, zpočátku možná trochu strach, ale pořád je to stejně intenzivní radost, jako když vidím strakapouda na větvi za oknem.
Jednu dobu jsem si říkal, jestli to dětské nadšení začne někdy mizet, ale nezačalo. Je to celoživotní láska.
Mluvil jsi o tom, že diváky seriál ovlivňuje. Je tvým cílem změnit vztah lidí k přírodě?
Rád bych se o to pokusil. Je pro mě důležité, aby tady vyrůstali lidi, kteří se budou o přírodní svět zajímat. Odcizili jsme se mu, protože jsme příliš pohlceni tím lidským, máme pocit, že se všechno točí kolem nás. Záleží mi na tom, abychom dokázali efektivně řešit klimatickou krizi, a jak říkal ve svém Ted Talku můj oblíbenec Ken Robinson, probíhá tu ještě druhá globální krize, podobně závažná, a to krize lidských zdrojů.
Plýtváme talentem, u dětí ho nerozvíjíme a pak nám chybějí lidé, kteří by kreativně řešili důležité problémy. Děti vycházejí ze škol a nevědí, v čem jsou dobré, co chtějí dělat. Chci chránit místa, která mám rád, a třeba přeměnit zanedbaný prostor v přírodě, aby bujel životem, vytvořit ptačí rezervaci nebo rybník plný vodních ptáků, mokřad a podobně.
Co ještě by podle tebe v Česku mohlo pomoct?
Přijde mi, že je u nás spousta lidí, kteří působí lokálně, dělají pro ochranu prostředí maximum a nasazují pro to svoje životy, ale na vládní úrovni se toho dlouho dělo strašně málo.
Je to komplexní problém, je třeba změnit politický přístup, soustředit se na vzdělávání dětí, které ze školy nechápou, co se děje, nechápou problémy, které je třeba řešit, protože je tam hlavně nutí memorovat informace, a k zájmu o přírodu je často nevedou ani rodiče.
Pro většinu lidí je ekologie nepřítel, mají strach, že kvůli ekologii budeme mít těžší život, ale tak to vůbec není. Ekologie je výzva k tomu, být lepší a umět se dělit. Například ministři životního prostředí by měli být schopni tohle lidem vysvětlit.
Vysvětlit, že v ekologii nejde jen o ekonomiku, že je potřeba chránit i to, co nám nepřináší žádný zisk, ale že nás to třeba učí něco pochopit. Je třeba vysvětlovat, že když někde nepovolí výstavbu, často to není jen kvůli tomu malému zvířeti, které stejně ani není vidět, ale protože to zvíře má v celém místním ekosystému svoji důležitou roli. Vždy je potřeba vyslechnout obě strany a vést dialog, nikoli válku.
Jak ten dialog vést, aby vedl ke změně?
Například ochránci nemůžou jen pořád dokola tvrdit, že každý vlk se musí chránit, a myslivci, že každý se musí zastřelit. To nikam nevede. Musí si vzájemně vysvětlit, že zdravé lesy potřebují šelmy, a že když vlk někde vybije stádo ovcí, tak se to musí efektivně řešit.
Dokud si ty dvě strany nebudou naslouchat, bude mezi nimi propast. Abychom ji překonali, musíme nejdříve překonat sami sebe – být otevření, ochotní poslouchat a přemýšlet. Nesmíme být líní a pohodlní natolik, že budeme hodnotit svět jen svojí optikou.
Pocházíš ze Třeboňska a velká města evidentně moc nemusíš. Jak ses tedy vzal v Praze?
Přijel jsem kvůli té práci v záchrance a trochu jsem se tu zdržel. Bydlíme teď alespoň v Černošicích, kde je Berounka a krajina kolem plná života, takže to je lepší.
Pozorovat přírodu ve městě tě neláká? To je teď celkem fenomén.
To je pravda, i Praha je na přírodu bohatá, ale bohužel i proto, že je to oáza – zejména na východě jsou všude kolem jen nekonečná pole a ptáci potřebují nějaký životní prostor, tak se slétávají do města, protože jim nic jiného nezbývá.
Že Prokop ve městě nefunguje, ale v přírodě ano, tedy platí i mimo natáčení?
Rozhodně. Moc rád chodím na čundry, kdy je člověk několik dní jen uprostřed přírody a každý večer musí hledat místo, kde přespí. S kamarádem jsme se shodli, jak se nám během toho v přírodě bystří smysly. Člověk je městem vážně otupělý. Soustředíme se na věci, které slouží jen člověku a které by bez nás postrádaly smysl.
A odpojujeme se od těch, které nás vůbec nepotřebují. Třeba strom má svůj život a koloběh, ať už tu budeme, nebo ne. A já v přírodě cítím, že jsem stoprocentně sám sebou a využívám všechen svůj potenciál.
Hraje v tom roli i to, že jsi raději sám než ve společnosti lidí?
Někdy jsem radši sám v lese, ale zlepšuje se to. Dřív jsem se společnosti vyhýbal, máma měla dokonce obavy, že si nikdy nenajdu holku, protože mě víc zajímalo pozorování zvířat. Byl jsem totální outsider. Teď už jsem víc sociální než asociální. Ale když se mám obléknout do společenského oblečení, je mi pořád mizerně.
Kdo tě k lásce k přírodě přivedl?
Částečně rodiče a domov na vesnici, který vytvořili, a také jsem měl vždycky velké štěstí na lidi. Už od dětství se mi stává, že mám nějakého hrdinu, vzor, kterého pak doopravdy potkám a on se mi věnuje. Chodil jsem do přírodovědného oddílu, kde jsme se podíleli na výzkumu ptáků v rákosinách na Třeboňsku. Byl tam jeden přísný pán, kterého jsme se jako děti bály, ornitolog Jaroslav Cepák.
O několik let později jsem ho znovu potkal a on mě začal brát s sebou na nejrůznější odchyty ptáků a výzkumy. Něco podobného se mi stalo s fotografem Jiřím Karbusem. Jako malý jsem obdivoval filmy o přírodě Jiřího Petra. Jednou jsem zjistil, že máme společné známé, protože přijel na jejich oslavu, a druhý den mě vzal na obhlídku orlích hnízd. Pak jsme se patnáct let neviděli a najednou se náhodou potkali na natáčení jednoho filmu o pražské přírodě.
foto Prokop Pithart
Teď se díky němu stávám z asistenta kamery kameramanem. A co se týče vzdělání, studoval jsem ochranu a tvorbu životního prostředí na střední škole ve Veselí nad Lužnicí, ale na vysokou jsem nakonec nešel. Asi by mě trochu zbrzdila.
Co plánuješ dál?
Teď sháním peníze na svůj dokument o vlaštovkách, protože tento druh je symbolický pro vyjádření kontrastu lidského a přírodního světa. Vlaštovka je někde mezi, potřebuje lidský svět, zdi, chlévy, aby úspěšně vyvedla mláďata.
Bohužel poměšťování vesnic a vesničanů jí moc nenahrává. Chci také dělat svůj mikropořad o natáčení přírody na YouTube, protože nápadů mám spoustu. Za pár týdnů se chystám do Kamerunu točit nížinné gorily pro Českou televizi, což bude docela drsná výprava, tak snad to dobře dopadne.
