Dlouhodobě patří do našeho žebříčku Nejvlivnější ženy Česka. Hana Součková má jako generální ředitelka SAP ČR mimo jiné na starosti technologie a jejich rozvoj a inovace. Nedávno se ale rozhodla vystoupit ze své komfortní zóny a odjela na sabatikl do Nepálu. V osobní zpovědi pro Forbes popisuje, jak se z cesty na Dálný východ zrodil pozoruhodný sociálně prospěšný projekt.
Nikdy jsem nezažila být takhle sama a na takhle dlouho. Když jsem minulý rok přemýšlela, kam se po pěti letech jako generální ředitelka posunout, jednou z možností byl i sabatikl.
Dříve by mě to ani nenapadlo – o tomto druhu „volna“ jsem slyšela hlavně v souvislosti se syndromem vyhoření, což nebyla moje cesta. Poté jsem se ale dozvěděla, že máme ve firmě program, během něhož vás vyšlou na několik týdnů pomáhat neziskové organizaci v úplně jiné části světa. Podala jsem přihlášku a o šest měsíců později vystupovala z letadla v Káthmándú.
Koordinátor nám sdělil, že nedávno na lidi ve městě zaútočil tygr. Ano, chtěla jsem vystoupit z komfortní zóny, ale v tu chvíli jsem si říkala, že občas by si člověk měl dávat pozor na to, co si přeje.
V Nepálu jsem strávila šest týdnů s vybranými kolegy ze SAP jako pro bono konzultant pro firmu Biocomp Nepal, snažící se řešit tamní krizi s odpadem. Věnovali jsme se různým aktivitám od datové analytiky a sběru svědectví po návrhy sladění strategických cílů podniku s jednotlivými činnostmi.
Společně jsme se zaměřili i na model dlouhodobě udržitelného fungování. Postupně jsem se potkávala s různými experty a zjišťovala, jak moc se vývoj Nepálu odlišuje od našeho evropského. Výsledkem byla momentálně budovaná nová recyklační linka v Káthmándú, která by mohla zpracovat až devět tisíc tun plastů ročně. Ty tak neskončí v řekách nebo na polích a vznikne z nich nábytek či stavební materiál.
V souvislosti se sabatiklem se mi vybavuje zamyšlení od americké autorky Marilyn Ferguson, která tvrdila, že největší revolucí její generace byli lidé měnící svými vnitřními postoji vnější aspekty svých životů. Oproti osmdesátým letům jsme se ve vnímání svých postojů a emocí hodně posunuli a už se mluví o wellbeingu, rovnováze mezi pracovním a osobním životem nebo zmíněném syndromu vyhoření.
Měli bychom ale mluvit také o tom, jak nás ovlivňuje pomoc druhým – jak mění naše postoje a ve výsledku i spokojenost se svým životem. Věřím, že když věnujete čas a energii podpoře ostatních, můžete hodně získat duševně i mentálně. Lépe poznáte své silné a slabé stránky a přinesete zpět do společnosti novou perspektivu.
V případě pobytu v cizích zemích navíc dochází k obohacení vlastního pohledu o prvky jiných kultur. I po devíti měsících je pro mě Nepál obrovským zdrojem inspirace a některé zážitky mi stále přijdou, jako bych je prožila před chvílí.
Z manažerského pohledu bylo pro mě téměř dvouměsíční působení testem, zda jsou mé dovednosti relevantní v různých prostředích a oborech – a nejsou závislé na mé pozici či firmě. Schopnost rychle se adaptovat, porozumět a reagovat vnímám jako klíč k tomu posouvat zákazníky i celou společnost o krok dál.
Rozvoj, ne vyhoření
Podobně jako práce se stresem patří flexibilita spíše k nepřenositelným zkušenostem. Stejně tak transformace celého podniku. Sama se každoročně snažím být mentorem v soutěži Social Impact Award, kde nadšení mladí lidé rozvíjejí své nápady k založení sociálních podniků. Úlohou nás porotců je nasměrovat soutěžící, aby své projekty transformovali ve fungující podniky.
Během měsíce a půl v Káthmándú jsem si transformaci celého podniku zažila a skutečně si sáhla na definici nové vize, balíčky služeb a go-to-market strategii. V krátkém čase jsme pilotovali nové projekty a mně se podařilo přenést teoretické znalosti a všechna různá školení do praxe.
Ve velkých firmách jsme možná až příliš svázáni komplexitou celého byznysu. Různé experimenty a zkoušení nových věcí je přitom základem osvojení nových dovedností.
To vidím i jako očekávání od dnešních lídrů a lídryň a jeden z důvodů, proč firmy vytváří programy pro bono konzultantů. Chápou totiž velice dobře, že lidskou zkušenost ze sabatiklu člověk přináší zpět do společnosti. Je to také příležitost pro firmy i celou společnost vnímat sabatikl z dlouhodobé perspektivy jako součást celoživotního vzdělávání.
Velkým motivačním prvkem je skutečnost, že program sabatiklu naše firma rozjela jako win-win: není to tak, že se vytvoří programy, které zaměstnanci berou automaticky jako svůj nárok. Zaměstnanec musí projevit zájem o rozvoj svých dovedností a pomoc druhým. Je potřeba najít rovnováhu v zapojení obou stran.
Pro mě to mělo ještě další rozměr. Nešlo jen o loučení s pražským pracovním týmem – poprvé v životě jsem se více než měsíc neviděla s dětmi, a ačkoli jsme si pravidelně volali, byla to pro nás velká výzva.
Jsem na ně hrdá, že všechno zvládly samostatně, protože větší samostatnost jim zůstala. A stejně tak se posunula dynamika v rodině. Projekt v Nepálu byl tím pádem přínosný pro mě, SAP, Biocomp i mou rodinu.
Získala jsem také nový pohled na to, co znamená pomáhat. Chápu, že zatímco finanční podpora nebo fyzické zapojení do práce přináší okamžité a hmatatelné výsledky, brainstorming a strategické plánování jsou věci s dlouhodobým výhledem – semínka, která se vůbec nemusí dočkat rozkvětu.
Když se ale ujmou, dlouhodobě se vyplatí. Nemusí to přitom znamenat několikanásobný nárůst efektivity díky třídičce plastů. V Nepálu jsem si uvědomila, že některé mé dovednosti mohou mít větší dopad, než jsem si myslela. Každý máme omezené množství energie a času, a tak je důležité jejich správné rozvržení i systematický přístup. A vybírat si projekty, které nás naplňují a kde můžeme změnit situaci k lepšímu.
V byznysu často mluvíme o dlouhodobé udržitelnosti, ne tolik ale v osobním životě.
Občas stačí „jen“ propojit správné lidi ve správný čas. Jedním z takových spojení bylo i to mé s Člověkem v tísni. Přes ředitele Šimona Pánka jsem se seznámila s Věrou Exnerovou, která vede nepálskou pobočku. Spolu jsme zorganizovaly schůzku s představiteli Biocomp Nepal a začaly plánovat společné aktivity.
V Praze jsme na to s Věrou navázaly koncem minulého roku, když jsem se rozhodla udělat benefiční aukci uměleckých děl na pomoc Nepálu po ničivém zemětřesení. Právě dlouhodobost – ať už ve formě spojení s lidmi, udržitelnosti podnikání nebo sebevzdělávání – byla stříbrnou nitkou prolínající se mým nepálským dobrodružstvím.
V byznysu často mluvíme o dlouhodobé udržitelnosti, ne tolik ale v osobním životě. Prostřednictvím sabatiklu jsem našla cestu, které mé aktivity v neziskovém sektoru, mentorování a koučinku jdou ruku v ruce s prací a zároveň mi umožňují strávit krásný čas s rodinou.
A také jsem si opět intenzivně prožila, jaké může být, když se věci sejdou, aniž by je člověk dopředu plánoval.
