Toto je výprava po stopách lva. Po stopách Českého lva, nejprestižnější tuzemské filmové ceny, jejíž jubilejní třicátý ročník se odehraje tuto sobotu.
Lví krajinu na samém počátku ovládly psovité šelmy – třicet let začalo Šakalími léty. Muzikálový příběh režiséra Jana Hřebejka získal v pražské Lucerně, kde se premiérové udílení cen 25. února 1994 konalo, nejvíc vítězných sošek včetně té za nejlepší film.
„Chtěli jsme, aby to byla radost jak pro studenty filmu, tak pro filmaře. A aby se o českém filmu mluvilo. Aby všichni měli společnou radost z toho, že existuje český film jako kategorie a byl o něj zájem,“ vysvětlil motivaci vzniku Českého lva producent a zakladatel akce Petr Vachler.
Otec lvů byl mladý – v třiadevadesátém bylo Vachlerovi sedmadvacet. Ještě mnohem mladší byla Česká republika, narozená po rozdělení se Slovenskem v prvním dni stejného roku. O dva dny později podepsal ruský prezident Boris Jelcin s americkým protějškem Georgem Bushem starším smlouvu o snižování strategických zbraní a týž měsíc vystřídal Bushe v Bílém domě Bill Clinton.
Svět byl jiný, voněl nadějí a v Česku probíhal mejdan devadesátých let. Vachlerův projekt do téhle atmosféry perfektně zapadl.
Filmové ceny samozřejmě nebyly žádný převratný nápad. Pomineme-li zahraniční vzory, mezi nimiž ční Oscar, pak i v Československu měly tradici. Byly tu Národní i Státní ceny, v éře socialismu Státní cena Klementa Gottwalda a téměř obsedantně rituální ráz mělo v té samé době propůjčování titulů zasloužilý a národní umělec, přičemž takto „obdarovaní“ lidé od filmu byli nejvíc vidět.
Oceňování filmů a jejich tvůrců byl starý vynález. Petr Vachler mu ale dal originální obal.
„Řekli jsme si, že uděláme vše pro to, aby to lidi bavilo, aby to nebylo kamenný, aby to nebylo mramorový, aby to bylo takový, jaký jsme my Češi. To znamená, že z některých věcí si můžeme dělat i legraci, že se nebereme vážně. Od samého začátku jsme to dělali nejlépe, jak jsme uměli, a ono se to podařilo,“ vzpomínal Vachler pro Českou televizi.
Moderátory historicky prvního večera byli Roman Holý a Miloš Kohout, kteří v té době uváděli televizní pořad Kinobox. Specifičnost, s níž vystupovala v Kinoboxu, si dvojice přenesla i do Velkého sálu Lucerny. Kohout navíc zapomněl připravené repliky, takže se na pódiu z velké míry odehrála improvizace půvabně balancující na hraně trapnosti.
Podobně nevázaný freestyle provázel i následující ročníky. Při použití lehce laciného klišé by se dalo říct, že Vachlerovo dítě si užívalo skopičin, které k jeho věku a pubertě patří. Postupem času však začalo čím dál víc lidem vadit, že odmítá dospět.
Právě to stálo, stručně řečeno, za konfliktem, který ohrožoval samotnou existenci Českého lva. V roce 1995 založil Vachler Českou filmovou a televizní akademii (ČFTA), jež křišťálové sošky lva za nejlepší počiny před kamerou od té doby udělovala.
Početnou skupinu akademiků pod křídly ČFTA však začala iritovat úroveň slavnostního večera. Podle nich by mu víc slušela důstojnost a decentnost a nikoli občas až křečovitý humor. Petr Vachler se ale odmítal vzdát ochranné známky a patová situace mohla reálně vyústit ve skutečnost, že lev by se nedožil dvacítky, neboť v té době spor intenzivně bublal.
Po poměrně složitých jednáních nakonec Vachler ustoupil. Zprvu argumentoval, že peníze na udílení cen shání ze soukromého sektoru a ten má zájem na sledovanosti, a tedy show, později se práv na lva vzdal ve prospěch ČFTA, která ceny zastřešuje dodnes a jejíž členové o jejich rozdělení rozhodují.
Vyjma prvního ročníku, kdy byli rovnou vyhlášeni vítězové, se vždy nejprve oznamují nominace. Už ty jsou ostře sledované, největší pozornost se poté logicky snese na držitele sošek v různých kategoriích, z nichž reflektory nejvíc míří na nejlepší film a nejlepší herecké výkony.
Vítězům se do rukou dostane lev z dílny sklárny Rückl z Nižboru u Berouna. Trofej prošla několika obměnami, tu stávající navrhl známý designér Rony Plesl.
„Hřívu lva zdobí typ brusu špičtajn, podstavec zdobí hvězdy. Soška nese prvky, které jsou typické pro kolekci České nebe sklárny Rückl. Při tvorbě návrhu jsem se inspiroval poetikou Josefa Lady a tvaroslovím českého kubismu, toužil jsem stvořit lva vstřícného a milého,“ vysvětlil sám Plesl.
Za sobě milého považuje lva bulvár – koncentrace celebrit v Rudolfinu, kde se ceny nyní udílejí, je pro něj samosebou lákavá. Bylo by ostatně zvláštní, kdyby se za třicet ročníků uměleckých cen nepřihodilo nic skandálního, v paměti zůstává podfuk z roku 2015, kdy pořadatele nachytal dvojník slavného komika Jima Carreyho, kteří ho s pompou prezentovali na pódiu coby hollywoodskou star.
Český lev se dožil třicítky, jeho „sourozenec“ nikoli: od roku 2008 se již neuděluje Plyšový lev za nejhorší snímek, kterou kupříkladu stihly dostat Troškovy Kameňáky 1 až 3. Pro škodolibé povahy je zmizení Plyšového lva ztrátou, akademici z ČFTA však patrně správně usoudili, že večer má být oslavou toho nejpovedenějšího z domácí kinematografie, že má vyzdvihovat pouze úspěchy.
Když už jsme u úspěchů, nejvíc sošek – sedm – posbíral z herců Ivan Trojan. Z hereček má nejrozsáhlejší sbírku Anna Geislerová s pěti lvy. Nejvíc sošek za triumf v jednotlivých kategoriích má film Hořící Keř o Janu Palachovi režisérky Agnieszky Holland, který jich za rok 2013 dostal jedenáct a o jednoho lva tím překonal snímek Je třeba zabít Sekala z roku 1998.
