skip to main content
Forbes History

Salve lucrum, zisk je radost. Ekonomika Pompejí zvládla i děsivé zemětřesení, až Vesuv ne

Chystala se velká sláva, která symbolizuje, v jakém světě Římané žili: první oběti toho dne mířily k uctění císaře Augusta, druhé zase k potěše dobrých duchů strážících město. Jenže duchové si evidentně vzali volno. Zato bohové se zlobili, zlobili se strašně.

„Velká devastace zasáhla Kampánii. Ovce umíraly, sochy praskaly a lidé přicházeli o rozum,“ zapsal si Seneca mladší.

Psal se 5. únor roku 62 po Kristu, kdy město-symbol vykročilo vstříc zkáze. Pompeje postihlo ničivé zemětřesení, jehož síla je zpětně odhadována mezi pátým a šestým stupněm Richterovy škály. Bylo tak silné, že následné tsunami zničilo tři sta lodí v přístavu Ostia, které do srdce impéria vezly zásoby vína na celý rok.

Pompeje tehdy nepovstaly z popela, nýbrž z trosek – popel je zahubil až v roce 79, po výbuchu Vesuvu. Mohutné zemětřesení bylo předzvěstí blížící se sopečné erupce, mohlo posloužit jako varování. Nicméně kdo by odcházel z míst, kde se všemu tolik dařilo?

Proto se Pompejané nadechli a posledních sedmnáct let bez ohledu na zlověstný tikot hodin osudu neproplýtvali, své město začali spravovat. Pro archeology je toto období nesmírným bohatstvím, neboť lze dobře rekonstruovat, co se událo před zemětřesením a co až po něm.

Bohatství se tu ostatně nenacházelo jen metaforické. Římané v této oblasti prosperovali a Pompeje či blízké Herculaneum toho byly důkazem. Šlo přece o oblast, kde na stěnách domů stála hesla jako Salve Lucrum či Lucrum gaudium – přeložit to lze jako Ať žije zisk, Zisk je radost.

Bujel tu obchod i řemeslo, nejpodstatnější ale bylo zemědělství. Do Pompejí mířila například vlna z celého okolí a pod Vesuvem docházelo k jejímu zpracování, pochopitelně s marží. Salve lucrum! Hojnost oliv na olej a obilnin na chleba vedly k tomu, že pod popelem byly později objeveny jak lisovací stroj, tak mlýnské kameny. Plus rybářské sítě a háčky, neboť blízko bylo i moře. Požehnaný kraj…

„Také sem mířilo mnoho obchodníků a Pompeje byly velmi pohostinné, s množstvím podniků, kde si mohli vypít víno, najíst se a občas i prožít sexuální dobrodružství s otrokyněmi,“ stojí dnes na webu města. Připojena je dietologická vložka pro ty, kdo přemýšlejí nad stravovacími trendy: pro Pompejany bylo maso nedostupným luxusem, a tak žili z obilnin, sýrů, oliv, ořechů, ovoce, zeleniny a vína, přidávali také luštěniny a cizrnu.

To vše víme díky naznačenému paradoxu dějin. Pompeje sice skončily děsivě, ale postupem staletí stejně zanikalo jedno město za druhým, jen nezůstalo zakonzervováno sopečným popelem a nemělo – jakkoli drsně to zní – tak vábivý příběh. Oživit Pompeje v krátkém období let 62 až 79 pomáhala Poppaea Sabina, druhá manželka císaře Nerona a pompejská rodačka, díky níž příliv peněz na obnovu proudil daleko snadněji.

Reklama

I proto o staletí později o místní hospodářské situaci mohly být sepsány tlusté studie. Například ta nazvaná The Economy of Pompeii. Oxford studies on the Roman economy, v níž Miko Flohr z Leidenské a Andrew Ian Wilson z Oxfordské univerzity rozebírají to, co nás nejvíc zajímá.

Nalezli i jevy ryze aktuální. Pompeje náležely mezi bohaté regiony, především díky exportu vína, což už tehdy dělilo oblasti na úspěšné a zaostávající, přičemž nůžky se rozevíraly. Totéž prožívá svět dnes, jen v globálnějším měřítku. Římskou říši ostatně při jejím rozkročení po celém obvodu Středozemního moře lze považovat za pionýrský projekt ekonomického propojování velmi rozdílných oblastí.

„Nebýt těchto vazeb, bylo by z Pompejí docela jiné město. S velkou pravděpodobností daleko menší a chudší,“ píší Flohr a Wilson. „Už proto, že by nebylo možné naplňovat poptávku – a nejen tu po luxusním zboží pro malý počet nejbohatších, ale pro obyvatele obecně.“

Jak připomínají, prosperující oblast Neapolského zálivu se vymykala jak v rámci Itálii, tak v kontextu celé říše. Právě proto zde podle historiků rašila semínka kapitalismu.

„Pro obyvatele, kteří nebyli ani vyloženě chudí, ani nenáleželi k elitě, nabízela ekonomika římských měst možnost kumulovat bohatství a tím pádem poskočit po společenském žebříčku. Ať už tomu budeme říkat střední třída, nebo jakkoli jinak, neměli bychom tento jev podceňovat.“

Otázkou proto podle nich není to, zda ona „middle class“ existovala, jen v jakém množství. A za jakých podmínek vzkvétala.

„Přítomnost či naopak absence takové skupiny nám může pomoci pochopit, proč některé městské ekonomiky uspěly a jiné selhaly,“ rozvíjejí svoji tezi. „Při pohledu na Pompeje vidíme vzkvétající soudobou městskou ekonomiku, těžící z unikátních politických a ekonomických podmínek, vyplývajících z polohy v srdci římského impéria.“

A tak byl dlouho zisk radostí, teklo víno a zvonily mince. Zdálo se, že bohatství dokáže překonat snad i nepříznivý osud. Ale jen do chvíle, kdy se země znovu začala otřásat. Pak Vesuv spolknul vše, co měl v dosahu.