V souvislosti s válkou na Ukrajině se už znovu mluví o železné oponě. Tentokrát je však posunutá trochu dále na východ. Když se nad Evropou spustila poprvé, Československo se ocitlo na její východní straně. S historikem Ľudovítem Hallonem z Historického ústavu Slovenské akademie věd jsme si povídali o tehdejších sankcích a o tom, jak vypadaly hospodářské tlaky mezi zeměmi v minulosti.
Sankce, které Západ uvalil na Rusko za jeho invazi na Ukrajinu, média označují za bezprecedentní. Jejich rozsah je nepochybně obrovský, ale Hallon tvrdí, že současné sankce nelze srovnávat s těmi z minulosti, protože trhy a banky jsou propojeny dramaticky jiným způsobem než kdysi.
Jako paralely se však objevují tři velká témata – kontinentální blokáda za napoleonských válek, technologická embarga za studené války a reparace vyžadované od Německa za první světovou válku.
Některé zdroje datují první použití hospodářských sankcí do období peloponéských válek. Mělo se jednat o zákaz používání aténských přístavů a trhů pro Megaru. Bylo to v té době neobvyklé?
Pokud se podíváme opravdu hluboko do historie, najdeme příklady hospodářského protekcionismu všude. I malá panství chránila svá hospodářství mýty a cly. Byl to jeden ze způsobů, jak hájit vlastní zájmy.
Chceme-li však mluvit o moderních hospodářských sankcích, musíme začít až u průmyslové revoluce. Vybral jsem příklad, který již snese srovnání se současnou situací. Jedná se o kontinentální blokádu.
O jaké situaci se bavíme?
V roce 1805 vyhráli Britové bitvu u Trafalgaru proti francouzsko-španělské flotile a potvrdili svou dominanci na moři. Krátce poté Napoleon zvítězil v bitvě tří císařů u Slavkova a upevnil si naopak své postavení v kontinentální Evropě.
Následujícího roku začala Británie blokovat francouzské přístavy a Napoleon reagoval Berlínským dekretem. Uvalil blokádu na obchod s Británií v kontinentální Evropě, kterou do značné míry kontroloval prostřednictvím svých vazalských států.
V roce 1807 byla blokáda rozšířena Milánským dekretem, který umožnil konfiskaci neutrálních lodí obchodujících s Británií, a nakonec Trianonským dekretem, který uvalil padesátiprocentní daň na veškeré zboží dovážené na kontinent.
Jak tato blokáda ovlivnila Británii?
Měla problémy, byla to přece jen obchodní velmoc. Omezení obchodu s kontinentem znamenalo, že Británie měla sklady plné zboží, nezaměstnanost, bankroty a cena státních cenných papírů klesla asi o třetinu. Později však Britové vyvinuli důmyslný a celosvětově rozšířený systém pašování, z něhož měli velké zisky.
Zapojily se do něj i země z kontinentu?
Ano, i Napoleonův mladší bratr Ludvík, který v té době vládl Nizozemsku, se podílel na pašování. Díky tomu mohla Británie do roku 1814, kdy se kontinentální systém zhroutil, zdvojnásobit svůj zahraniční obchod.
Fungoval nějaký legální obchod mezi nepřáteli? Jako teď stále probíhá obchod mezi Evropskou unií a Ruskem?
Některé strategické suroviny byly dovezeny. Například francouzský textilní průmysl potřeboval bavlnu a neexistoval jiný způsob, jak ji z Británie koupit. Takže ani tehdy, navzdory válce, nebylo možné se od nepřítele komerčně zcela odříznout.
A co Napoleonova říše?
Británie zahájila průmyslovou revoluci již před napoleonskými válkami a v té době byla skutečně světovou dílnou a vývozcem zboží. V důsledku blokády se na kontinentu začaly rozvíjet manufaktury a omezení v podstatě odstartovala průmyslovou revoluci ve Francii.
Na druhou stranu blokáda omezovala dovoz koloniálního zboží, které kontrolovala Británie. Objem obchodu na kontinentu se snížil na polovinu.
Blokáda zboží ze světa se podobá dnešní situaci. Mohlo by být i Rusko nakonec nastartováno, podobně jako francouzská domácí výroba?
Myslím, že Rusko určitě zmobilizuje materiální a intelektuální síly, které má stále k dispozici. Na druhou stranu dnešek není začátkem 19. století…
Již během studené války ve 20. století jsme viděli, že díky embargům na dovoz technologií začal východní blok v 80. letech výrazně ztrácet, čehož využil americký prezident Ronald Reagan, který i díky tomu porazil Sovětský svaz.
Putin zaútočil na Ukrajinu téměř v den výročí Vítězného února, tedy komunistického převratu v Československu v roce 1948. Stalo se po něm Československo terčem západních sankcí?
Problémy nastaly již dříve. Již před únorem 1948 byla znárodněna velká průmyslová odvětví – doly, hutnictví, těžké strojírenství a tak dále. A Američané měli investice v řadě českých podniků již z doby před druhou světovou válkou. Bylo to celkem asi 148 milionů dolarů, kdy sečteme podíly v podnicích, kovy, mince a vklady, nemovitosti, cenné papíry, soukromý majetek a další věci.
Které americké společnosti u nás investovaly nejvíce?
Především společnost Vacuum Oil Company (jeden z nástupců společnosti Standard Oil Company, kterou založil John D. Rockefeller, pozn. redakce), International Telephone and Telegraph Corporation, Paramount a Remington Rand.
Tyto společnosti a vláda USA samozřejmě požadovaly za privatizaci odškodnění. Protože jej po převratu nedostali, postarali se o to, aby v odvetě zablokovali československé měnové zlato.
Jak se k němu dostali?
Za první republiky mělo Československo obrovský zlatý poklad o hmotnosti 95 tun. Když Němci obsadili Sudety a následně zřídili na českém území protektorát, přivlastnili si asi 45 tun tohoto pokladu. Ke konci války ukryli nacisté nespotřebované zlato z Československa a dalších zemí v solných dolech Merkers u Cách.
V roce 1945 ho objevili Američané a následně byla ustavena třístranná komise, která měla zlato postupně vrátit státům. Československo obdrželo asi 24,5 tuny drahého kovu, z čehož se nám do roku 1948 vrátilo šest tun.
Americký generál a pozdější prezident USA Dwight D. Eisenhower si prohlíží zlato ukradené nacisty během druhé světové války a později ukryté v solném dole. Asi 24,5 tuny pokladu patřilo Československu. Foto: Národní archiv USA
Po převratu však Američané prostřednictvím komise zablokovali navrácení většího množství zlata jako kompenzaci za znárodnění jejich majetku. Státní banka Praha získala zlato do svých rukou až v roce 1982, po mnoha letech složitých jednání.
V loňském roce vyšla k této problematice monografie historika Slavomíra Michálka Československé měnové zlato 1938–1982.
A co embarga na technologie a výrobky?
Již v roce 1949 založilo sedmnáct západních zemí, tehdejších členů NATO a Japonska, komisi pro kontrolu vývozu do východního bloku.
Organizace byla zkráceně nazývána CoCom (z anglického Coordinating Committee for Multirateral Export Controls) a fungovala do roku 1994. V důsledku toho se obchod mezi Západem a zeměmi sovětského bloku během tří let snížil na polovinu a v nejkritičtějším období, v roce 1953, dokonce na pouhých patnáct procent. V té době naše vztahy se Západem téměř zamrzly.
Zastavily se nějaké konkrétní technologie i pro Československo?
Ještě před převratem jsme koupili technologii válcovny ze Spojených států za 16,5 milionu dolarů, což byla v té době obrovská částka. Po vítězném únoru však výrobce již nedostal vývozní povolení kvůli technologickému embargu.
Tehdejší řešení spočívalo v tom, že jsme technologii prodali pod cenou – asi za 11 milionů – nepřímo do Argentiny, kam ji Američané směli vyvážet. Byla to opravdu moderní výrobní linka, která nám v té době mohla hodně pomoci. V Argentině vytvořila základ tamního ocelářského průmyslu.
Vznikla nějaká obdoba pašeráckého systému z Napoleonovy doby?
Pokud jde o strategické technologie, zejména Američané je velmi silně ovládali. Na začátku 80. let například došlo k situaci, kdy japonská společnost Toshiba prodala Rusům technologii, kterou bylo možné použít k řízení jaderných ponorek. Spojené státy v odvetě okamžitě uvalily embargo na všechny výrobky společnosti Toshiba.
Vznikla tedy mezi oběma tábory skutečně technologická propast?
Ano, i když byla období uvolněnější atmosféry a východnímu bloku se otevřely určité cesty k získávání technologií nebo licencí na jejich výrobu, většinou nešlo o nejvyspělejší, ale spíš o okrajové produkty.
Díky socialistickému plánování a pomalému zavádění to znamenalo, že v době, kdy se začaly reálně používat, byly již velmi zastaralé. Toto technologické zpoždění je v bývalém východním bloku cítit ostatně dodnes.
