skip to main content

Schindlerova archa. V Brněnci vznikne díky potomkům továrníků i místním unikátní expozice

Téměř osmdesát let uplynulo od konce druhé světové války, čtyřicet od vydání původní knihy Thomase Kellaneyho a třicet let od premiéry oscarového snímku Stevena Spielberga, který dostal příběh Oskara Schindlera a více než tisícovky zachráněných Židů do širokého povědomí.

Samo místo, kde se velká část těchto dějinných událostí odehrála, však zatím zůstává zapomenuto. Z původní textilní továrny v moravském Brněnci, kam Schindler v roce 1944 přivedl z Krakova stovky lidí, kteří by jinak byli téměř s jistotou odsouzeni na smrt, zbyly jen ruiny.

To se spolu s místními rozhodl změnit vnuk původních majitelů Daniel Löw-Beer, který zchátralý komplex koupil v roce 2018. Založil nadaci, která má ambici tomuto unikátnímu místu opět vdechnout život.

Projekt počítá s muzeem a interaktivním zázemím pro výuku. To návštěvníkům umožní nahlédnout hlouběji do pozadí jednoho z nejznámějších příběhů odrážejících pohnuté dějiny dvacátého století.

„Spolu s místními dokázali mí předci vytvořit jednu z nejinovativnějších továren v Evropě, která z okolí Brněnce udělala krásné a prosperující údolí. Dnes je však naopak jedním z nejchudších. Právě udržitelnost, prosperitu a krásu mu chceme nyní navrátit,“ říká Daniel, jehož předci patřili k významným moravským továrníkům.

Pro Forbes se rozhovořil nejen o plánované rekonstrukci továrního komplexu v Brněnci, ale také o svém vztahu k tomuto zvláštnímu místu.


Kdy jste toto místo poprvé navštívil?

Brněnec a Československo jsem poprvé navštívil v roce 1973.


Jaké jste měl tehdy pocity?

Když jsme dojeli k hranicím a můj otec při kontrole řekl své jméno Tomas Löw-Beer, vzali si ho bokem a zpovídali ho asi tři hodiny. Pamatuju si, že mě tehdy napadlo, že už ho třeba nikdy neuvidím.

Jméno dostal podle Tomáše Garrigua Masaryka. Vždycky nám vyprávěl o Československu, které bylo kulturním tahounem Evropy, bylo ekonomicky vyspělejší než Švýcarsko a dokázalo dostat ze svých obyvatel to nejlepší, ať už to byli Češi, Němci, nebo Židé. V roce 1973 svou zemi ale nepoznával.

Sám jsem se do Československa opět podíval v roce 1989, abych jako novinář informoval o dění sametové revoluce. Od devadesátých let jsem se pak pravidelně vracel a shromažďoval příběhy pro svou knihu Archy života, která vyšla v češtině a angličtině.

V roce 2017 jsme pak dostali oficiálně pozvání do Brna a Brněnce, abychom navštívili domy a továrny, které před rokem 1938 patřily naší rodině. Tehdy jsem poznal pozoruhodný tým lidí z Brněnce, díky čemuž se po letech obnovilo partnerství mezi naší rodinou a místními. Poprvé po osmdesáti letech se tak naše rodina mohla v České republice opět cítit jako doma.


Jak silný je vztah vaší rodiny k tomuto místu?

Továrna v Brněnci pro nás byla jako dávno ztracený příbuzný, se kterým jsme ztratili kontakt v roce 1938. Prožívala sice svá pozoruhodná dobrodružství, ale vždy byla součástí rodiny. Určitá část mého otce zde vždy žila.

To odtržení bylo hrozné. Jednoho dne se dědeček Walter Löw-Beer probudil a najednou stál na dělicí linii, která původní Československo, jako i celou Evropu rozdělila na dvě části. A tehdejší židovský svět rozbila na kusy.

Nová hranice, kterou vytyčila mnichovská dohoda, běžela přímo podél potoka, který protékal skrze továrnu. Přesně tady stál můj krátký, ale atletický židovský dědeček ozbrojený vycházkovou holí tváří v tvář blížícímu se praporu nacistických vojáků. Ti zastavili na druhé straně mostu, sestoupili ze svých ozbrojených vozidel a požádali ho, aby přešel most.

Návrh budovy proskleného pavilonu určeného pro výstavy a vzdělávání | Foto Löw-Beer & Schnindler Foundation

Kdyby potok překročil, vojáci by ho bezpochyby ihned naložili do svých náklaďáků a odvezli do některého z koncentračních táborů. On si však stál za svým. Řekl vojákům, že dál jet nemohou. A ať zavolají do Berlína a ujistí se, kde končí jejich hranice a jak zní rozkazy, což podle všeho udělali. Na tři dny tak pozdržel okupaci nacistických vojsk v této části Československa.


Areál jste ale nezískal zpátky v restituci. V roce 2018 jste ho koupil.

Tehdy už z něj byla ruina a bylo levnější ho koupit než platit všem těm právníkům a úřadům a snažit se domoci nejisté restituce. Právě špatný stav mi však umožnil, abych si koupi komplexu mohl dovolit. Budovy jsme vložili do majetku nadace, která vznikla ve spolupráci s místními a skupinou starostů okolních obcí. Ti souhlasili se změnou územního plánu, aby umožnili přestavbu snad nejunikátnějšího brownfieldu v Evropě.


Proč je potřeba zachovat tento areál pro další generace?

To místo je strašidelně krásné. Obrovská textilní dílna, otevřená a přirozeně osvětlená, s průmyslovou architekturou, která ovlivnila i slavného architekta Miese van der Rohe. Budova Schindlerovy archy byla unikátní koncentrační tábor, kde bylo zachráněno téměř 1200 Židů. Vypráví příběh o přežití a o tom, že je možné se postavit systému a vyhrát.

Těch padesát tisíc hodin výpovědí Schindlerových Židů. Tito přeživší genocidy vyprávějí svůj příběh až do současnosti a tím utvářejí náš svět. Právě v místě, kde se tyto klíčové události odehrály, jsou uchovány jejich hlasy, úvahy a lekce. A opakují to znovu a znovu. „Ať už je sebemenší, vždycky je zde příležitost něco změnit.“

Reklama


Jak zásadní je vybudovat podobný památník právě v České republice?

Klíčové události asi nejznámějšího příběhu druhé světové války se odehrály právě tady. Návštěva budovy Schindlerovy archy je dechberoucí, protože je originálním dějištěm historických událostí. Ten příběh, který se zde vypráví, je ale nadčasový. A má ještě jeden význam, docela český. A to, že i jedinec se může postavit diskriminaci a vyhrát. I přesto se letos budovy téměř zřítily a s nimi i kus historie.


Kdo přišel s myšlenkou vybudování muzea?

Projekt jsme navrhovali v letech 2019 a 2020 s místní komunitou a architekty z pěti evropských zemí. Vše jsme pak ještě konzultovali lokálně, v Brně a v Praze.

Je tu skvělý tým místních v čele s Františkem Olbertem, který má stejnou schopnost jako můj děda osahat si tkaninu a vědět, jak ji vyrobil. Tito lidé mají neuvěřitelné dovednosti. Můžu říct, že projekt Schindlerovy archy po letech obnovil partnerství mezi rodinou Löw-Beerových a místní komunitou.

Daniel Löw-Beer při prohlídce areálu s místními |Foto Löw-Beer & Schnindler Foundation


V jakém termínu plánujete zahájit stavbu?

Požádali jsme o dotaci a práce chceme zahájit ještě letos. Cílem je, aby nová budova s muzeem přeživších byla otevřena do dvou let. Budeme zde také vyrábět textilie a chtěli bychom navrátit původní látky do vily Tugendhat. Chystáme se rovněž vyrobit textilie pro samotnou budovu muzea a navrátit původní textilie do vily Tugendhat, které navrhla slavná designérka Bauhausu Lilly Reich. Ta blízce spolupracovala právě s Ludwigem Mies van der Rohe.

Jsme partnerem iniciativy New European Bauhaus a usilujeme o vybudování muzea přeživších, textilní laboratoře, která ukáže význam textilu pro udržitelné bydlení a bydlení pro vesnici.

Jaké finanční prostředky jste už do projektu investoval? A kolik peněz získala vaše nadace od dárců?

Předplatné Forbesu

Do stavby jsem už musel investovat desetinásobek kupní ceny. Dvakrát jsem málem zkrachoval a musel jsem si půjčit peníze od rodiny. Do projektu ale vložili své peníze také místní. Ti se ohromným dílem podílejí v oblastech projektování, změny územního plánování a přípravy lokality. A to vše se děje bez další výrazné podpory. Banka náš návrh přezkoumala a souhlasila s půjčkou, kdy jako zástava posloužil můj dům. To umožnilo budovy zachránit.

Vždy budu vděčný bance Migros a Lucasovi Moerimu, stejně jako Františkovi, Milanovi a Petře. Dobro zkrátka přichází z nečekaných míst. Abychom mohli otevřít muzeum a začít znova produkovat textil, potřebujeme nyní ještě 3,2 milionu eur. Projekt je mnohem větší, ale poté by měl být udržitelný, krásný a měl by přilákat sto až dvě stě tisíc návštěvníků z celé Evropy.

Pokud nás i vaši čtenáři podpoří, budou součástí vytváření historie a jsem si jist, že se jim to do pěti let kulturně i finančně vrátí. Letos ale potřebujeme pomoc.


Jak vlastně vnímáte samotnou osobnost Oskara Schnidlera?

Jeho záměry jsou záhadou, i proto je příběh poutavý a stále v něčem nový. Proč udělal to, co udělal? A co je důležitější, jak byste se v současnosti postavili proti útlaku a diskriminaci? Jeho činy zachránily životy dvanácti set Židů. A v judaismu – více než v křesťanství – jsou činy důležitější než úmysly.

Plány na budoucí rozvoj lokality | Foto Löw-Beer & Schindler Foundation

Je fascinující, kolik toho vaše odpověď řekne o vás, stejně jako o něm. Pro Čechy to otevírá otázky, co to vlastně znamená být Čechem. Pro Němce, proč se nacismu nepostavilo více lidí, když už to dokázal jeden člověk. Komunisté neakceptovali příběh dobrého Němce a tento vliv je stále cítit.

Je tu také role Emilie Schindlerové i samotných Židů. Joseph Bau zfalšoval dokumenty a zachránil více Židů než Schindler. A pokračoval v tom i nadále, jak je vidět například v minisérii Spy, která je dostupná na Netflixu.

Jedna část Schindlera je také typicky česká, a to, že stále věří v to, že se jedinec může vzepřít systému a zvítězit. V tvrdošíjné linii od Jana Husa přes dobrého vojáka Švejka až právě k Schindlerovi. Se svou ženou Emilií vzali Židy zpět do svého domova, na Moravu.

Po válce pak napsal scénář filmu. Máme jeho kopii a jmenuje se Until the Last Hour (Do poslední hodiny). Schindlera měl hrát Gregory Pack a jeho ženu Romy Schneider. Ale americký Kongres rozhodl, že nejsou připraveni na film o dobrém nacistovi. Tento film začíná a končí v Brněnci.

Ty nejdůležitější události se odehrály v Brněnci. Útěk z Osvětimi, záchrana Židů z Goleszówa, vybudování unikátního koncentračního tábora, který zachránil mnoho lidí, Schindlerova archa, padělání dokumentů, darování prstenu s nápisem „Kdokoli zachrání byť jen jediný život, zachrání celý svět“, poslední řeč a únik. Pro Schindlera to byl český příběh. A to i přesto, že ho Spielberg ve svém filmu vyprávěl jako polský.