Existuje už sedmdesát let, na rozdíl od ostatních přežila i změnu režimu a dnes patří mezi společnosti, bez kterých by se výrobní firmy v Česku i v zahraničí neobešly. Liberecký Výzkumný ústav textilních strojů, zkráceně prostě VÚTS, vymýšlí a vyvíjí stroje pro textilní, automobilový, strojírenský nebo zdravotnický průmysl.
Momentálně uvádí na trh stroje určené pro tkaní prostorových 3D tkanin. Spolupracuje na něm s tchajwanským partnerem. „Teď se ho snažíme prodávat zákazníkům, poptávky máme v Evropě, Asii i Americe. Vzorek prý držel v ruce Elon Musk a velmi se mu líbil,“ tvrdí obchodní manažer firmy Jiří Václavík.
U 3D tkaniny jde o dvě vrstvy, které jsou provázané nitěmi. A právě princip jejich provázání činí technologii unikátní a patentovatelnou, stejně jako stroj, který s ní pracuje. Technologii už použila firma třeba při výrobě paddleboardů pro francouzský řetězec sportovních obchodů a hodlá ji nasadit i na výrobu nových typů kajaků.
Uplatnění ale najde i u protipovodňových stěn nebo při nehodách. Tím, že se dá materiál vyfouknout a zploštit, může posloužit třeba jako hever.
„Má ohromnou pevnost, třeba když bude potřeba u letadla vyměnit něco na podvozku, jednoduše pod křídlo naskládáte několik takových polštářů, nafouknete je a na jedné straně přizvednete. Takže teď jsme ve fázi, kdy se zákazníky hledáme možnosti, kde všude tu aplikaci využít,“ vysvětluje Václavík.
Jedinečný je i tkací stroj Camel, vyrábějící perlinku, tedy tkaninu, která se dává pod fasády a slouží pro zpevnění omítky. I ten má firma patentovaný. Za dobu své existence už má ostatně ve svém portfoliu patentů na sedm set a ročně přibývá zhruba pět až deset nových.
Prototypová dílna VÚTS
Tkalcovský stroj na perlinku
Výrobní linka pro Knorr-Bremse
VÚTS sídlí v průmyslové zóně na okraji Liberce. Zákazníků má kolem sto dvaceti, zaměstnanců zhruba dvě stě. Obrat se ročně pohybuje kolem 350 milionů korun. Firma si drží statut výzkumné organizace, více jak padesát procent aktivit tak musí pocházet právě z oblasti výzkumu a vývoje.
Dnešní akciová společnost bývala v minulosti výzkumným ústavem textilní technologie, založeným v roce 1951. Právě tady vynalezl Vladimír Svatý princip tryskového tkaní, kdy dřevěný člunek nahradil proud vzduchu nebo vody. Na takovém stavu vzniká třeba potahová látka na deštníky.
„Kdo chce dnes něco ve výrobě tkalcovských stavů znamenat, musí vyrábět tenhle typ,“ dodává generální ředitel Miroslav Václavík, který do ústavu nastoupil už v roce 1969.
O sedm let později se stal ústav součástí koncernu Elitex, kdy bylo jeho úkolem zajišťovat vývoj textilních strojů pro dvacet podniků, které se v koncernu shromáždily. Stroji vybavovala továrny firma Strojintex, která je i sama stavěla, zatímco o zahraniční obchod se starala Investa. Ta měla filiálky všude po světě, na Dálném východě i v Americe.
Když v roce 1989 padl komunistický režim, rozpadlo se i impérium Elitexu a jeho dvacet podniků se muselo najednou osamostatnit. Některým se to povedlo, jiné zkrachovaly a zanikly. Výzkumný ústav textilních strojů měl štěstí. Přežil.
Zachránil je Tchaj-wan
„Dříve jsme dostávali roční plán, věděli jsme přesně, co budeme dělat, k tomu rozpis financí. Jenže tohle všechno skončilo, najednou jsme měli svobodu, mohli jsme si dělat, co chceme, jezdit, kam chceme, ale taky nám už nikdo nedával peníze na provoz, a museli jsme se tak naučit starat sami o sebe,“ vzpomíná generální ředitel.
Miroslav Václavík tehdy podniku začal velet a jeho první cesta byla na Tchaj-wan, kde chtěli vyrobit tkalcovský stav. „Na letenku jsem si musel půjčit peníze a po večerech tam sepisoval smlouvu. Nakonec jsem se ale vracel s kontraktem na 750 tisíc dolarů,“ vybavuje si.
Tchajwanský zákazník vrátil firmě život, a tak mohla shánět další zakázky. Zatímco v novodobých začátcích tvořil její export osmdesát procent, dnes se poměr obrátil a do zahraničí už míří jen čtvrtina objemu zakázek.
„Museli jsme ale změnit zaměření, jen textilní stroje nás neuživí. A i když se ve tkací technice stále držíme mezi světovou špičkou, tak dnes vyvíjíme stroje pro celý zpracovatelský průmysl, od automobilek po zdravotnictví,“ přibližuje ředitel.
Firma dokáže vyměnit nástroje pro obráběcí stroje, vyvíjí sklářské i bižuterní technologie nebo sestrojuje mašiny na výrobu nanovláken. Pro české i zahraniční firmy také měří hluk a vibrace. Zařízení, do kterého investovali přes sto milionů korun, využívá na přeměření svých nástrojů třeba výrobce klavíru a pianin Petrof.
„Pro sklářskou firmu Lasvit jsme partnerem pro výzkum a vývoj kinetických instalací, třeba hýbajících se lustrů, kterých je asi deset po světě. Zajišťujeme veškerou mechatroniku, spolupracovali jsme například i na kyvadle do sanatoria v Abú Dhabí,“ přibližuje Jiří Václavík.
Jeho slova potvrzuje i majitel Lasvitu Leon Jakimič. „VÚTS nám dodal servomotory a naprogramoval a vymyslel celou technologii pohybu kyvadla. Kreslí do písku obrazce, které si návštěvníci nebo pacienti nemocnice zvolí, buď z přednastavených kompozic, nebo je sami nakreslí do iPadu.“
Jiří Václavík, syn ředitele a majoritního vlastníka, nastoupil do firmy v roce 2008, kdy přecházel z prostředí automotive. A cítil, že firma potřebuje změnu, minimálně ve svém názvu. Výzkumný ústav textilních strojů totiž v zákaznících moc důvěry nevyvolával – nevěřili, že dokážou vyrobit něco jiného než tkalcovský stav.
Proto vznikla zkratka VÚTS. Firma má v současné době devět oddělení, z toho tři pro mechanickou konstrukci a tři pro elektrokonstrukce. Další jsou zaměřené na elektro a programování, oddělení výpočtů, měření, mechatroniky, technologie a výrobu prototypů.
Kromě vývojové části, která musí tvořit nadpoloviční většinu, tu druhou tvoří komerční zakázky. Právě ty generují zisky, které následně vracejí zpět do výzkumu. „Naší nejsilnější stránkou je provázanost a komplexnost všech služeb. Na jednom místě máme vývojáře, konstruktéry, výpočtáře, měřiče, není problém pak něco předělat,“ pochvaluje si Václavík mladší.
„Máme zákazníka ze Stuttgartu, který chtěl vyrobit malinké výtahy pro transport baterek. Poslali dokumentaci, podle které jsme vyrobili výtah s vidlemi, které baterku nesou. Jenže přivezli těžkou baterku, která ty vidle ohnula. Jejich propočty nebyly správné, ale pro nás nebyl problém to na místě napravit a během noci jsme připravili nový návrh, který už fungoval,“ dává příklad.
Výzvou, která vývoj strojů posouvá stále dopředu, je podle něj robotika. Nový typ zakázek tak představuje například oprava povrchu letadel nebo vrtulí větrných elektráren, kdy se roboticky brousí jednotlivé díly. Robot tak zcela nahradí ruční práci.
Kde to ale ještě příliš nejde, je šití. I když pro jednu automobilku firma vymyslela a vyrobila robota, který šije podsedáky, stoprocentní náhrady zatím nejsou možné. „Ten robot si s tím musí umět poradit, ale i když ho osadíte kamerami a vším možným, přesto nepoddajnou látku zkrotí lépe živé a šikovné ruce,“ uzavírá obchodní manažer.
