Jestli máte pocit, že slivovice a ovocné pálenky vůbec jsou něco nudného a oldschool, minimálně tedy do doby, než vypijete první dvě, Muzeum slivovice Praha na rohu Klárova a Mánesova mostu vám ukáže nový svět. Dítě Pavla Dvořáčka, majoritního vlastníka vizovické likérky R. Jelínek, které ho stálo 12 let života a zhruba 250 milionů korun, se probudilo letos a po koronavirové krizi nabírá dech.
Nejde v něm jen o výrobu ovocných pálenek, ale také o připomenutí divokých českých dějin 20. století a s nimi svázaných osudů původních židovských majitelů likérky včetně Rudolfa Jelínka. Ten provází expozicí jako hologram, občas na návštěvníky pálí moravské slunce, fouká vítr a v brýlích na virtuální realitu se jednoho rána mohou probudit jako švestka právě setřesená ze stromu. A mířící následně kam jinam než do vizovické likérky.
„Projeli jsme nejrůznější muzea po celém světě a snažili se vymyslet maximálně kompaktní, moderní a zajímavou výstavu, která návštěvníky pohltí všemi smysly. Třeba irská muzea whiskey jsou určitě větší, ale naše je nejmodernější,“ říká Pavel Dvořáček, bývalý finančník, který svůj osud naplno spojil s R. Jelínkem před více než 20 lety.
Dnes dohlíží na skupinu, která loni utržila zhruba 750 milionů korun bez spotřební daně a DPH, pravidelně dělá ziskovost EBITDA kolem 15 procent, má sady nejen ve Vizovicích, ale také v Chile a Bulharsku a honosí se přízviskem největší výrobce ovocných pálenek na světě. Exportně silná je stále na americkém trhu, kde si vydobyla s košer destiláty místo už před druhou světovou válkou právě díky Rudolfu Jelínkovi.
Foto Michael Tomeš
Muzeum vzniklo v domě U Bílé botky z počátku 17. století, který od 60. let vlastnila a také mírně zvelebovala herečka Slávka Budínová. Po její smrti v roce 2002 se rozjely dědické spory a společnost Rudolf Jelínek dům mohla koupit až o devět let později. Další dlouhé roky pak trvalo vykoupení malého pozemku uprostřed areálu, který patřil Praze 1, a celá stavba byla velmi náročná i technicky, protože zasahuje šest metrů pod hladinu Vltavy.
„Ještě loni jsme museli řešit průsaky vody, celá železobetonová vana tvořící základy je chycená až do skály někdejšího ostrova, na kterém vlastně stojíme,“ vysvětluje zapáleně Pavel Dvořáček, podle něhož to pro firmu byla největší jednotlivá investice v její historii. Na muzeum navazuje obchod a bar s moderními drinky na bázi ovocných pálenek a „valašskými tapas“, tedy různě poskládanými jednohubkami na domácím chlebu, a šéf R. Jelínka hodně sází také na firemní akce, které mají prostor v podzemním sále pro zhruba 70 lidí.
Foto Michael Tomeš
Původní plány počítaly pochopitelně s tím, že mezi návštěvníky budou převažovat turisté, což se zatím kvůli koronaviru neděje, a Pavel Dvořáček nechce návratnost projektu raději ani počítat.
„Je to ale další dobrá image pro naši značku. Do Vizovic přece jen příliš Američanů nepřijede. A provozně už jsme v černých číslech,“ dodává muž, který v podkroví nechal zbudovat něco jako služební byt. Z jeho vany je vidět na Pražský hrad a není vyloučeno, že bude časem k dispozici na krátkodobý pronájem.
