skip to main content

Sex jako smrtelný hřích. První velký seriál roku přemítá o AIDS

5 minut čtení

Když jste gay nebo lesba, přestěhovat se do velkého města může znamenat vysvobození. V novém, anonymním prostředí se už není třeba tolik korigovat či přetvařovat, naopak se lze konečně nadechnout, často spolu s novou spřízněnou partou přátel. Ani tak však váš život není zničehonic bez útrap a těžkostí, obzvláště pokud jsou právě 80. léta minulého století.

Platí to zejména ve zbrusu nové minisérii Byl by to hřích, v níž se trojice mladých mužů sestěhuje právě v této době v Londýně. V tu dobu totiž začíná řádit tajemná „rakovina gayů“, která bude brzy známá pod názvem AIDS.

Tvůrce seriálové novinky Russell T. Davies tuhle epidemii zažil a ztratil při ní mnoho přátel, ve svém slavném seriálu Queer as Folk z roku 1999 kolem ní ale spíše jen tak našlapoval a rozjívenou party svých protagonistů v Manchesteru nerušil.

Byl by to hřích se teď přesouvá o dvě dekády dříve do mnohem temnějších vod, i když to tak zejména v první epizodě nevypadá. Mladíci Ritchie, Roscoe a Colin přijíždějí v roce 1981 do Londýna, kde spolu s kamarádkou Jill začnou společně bydlet v bytě, jemuž říkají Růžový palác.

Reklama

Rozjařené spolubydlení tvoří rituály, spiklenectví i bouřlivé večírky, z nichž se protagonisté vracejí do společné kuchyně, aby spolu sdíleli životní i profesní plány do života, z něhož si chtějí urvat co nejvíc.

Do roztančené reality se ale pokradmu dostává nová nevyléčitelná nemoc, která skrze selhání imunity zabíjí. Z velkoměsta se tak najednou množství nakažených mužů začne „vracet domů“, což znamená, že se zcela stáhnou, aby potichu sami zemřeli. Někteří z osazenstva Růžového paláce si ale myslí, že se jich problém netýká.

Daviesův scénář, k jehož napsání se prý odhodlával roky, totiž na několika úrovních akcentuje zapírání, sebeklam a hanbu, které jsou vzájemně propojené. Když se nemoc v Londýně objeví, je v komunitě nejprve bagatelizována a zahalena nepravdami kvůli nedostatku informací.

Okolí i zdravotnický systém se nemocných štítí, oni samotní cítí stud a hanbu, když si myslí, že si nemoc vlastně zasloužili svým bujarým sexuálním životem. Stigma provází i čekání na výsledky testů, kdy Ritchie (Olly Alexander) raději uteče z čekárny bez verdiktu, aby se pak stresoval sebepozorováním, pátral po podezřelých kožních deformacích a v posteli ohrožoval desítky dalších kluků.

Americká myslitelka Susan Sontag ostatně svoji přelomovou esej, v níž se vymezila proti vnímání choroby jako (Božího) trestu, napsala až o dekádu později. I v seriálové novince se ostatně s nákazou musí potýkat osoba, která žije oproti svému hédonistickému okolí takřka v celibátu.

Stud ale Ritchieho zalévá i bez ohledu na epidemii, když přes bezpočet příležitostí odsouvá coming out svým rodičům. Na návštěvy ho doprovází Jill, kterou rodiče v další variantě sebeklamu i přes četná upozornění považují za jeho přítelkyni.

Aktuální vydání magazínu

Během pěti epizod, které skrze časové skoky obsáhnou deset let, ale většina Daviesových hrdinů proti soukromým či systémovým nespravedlnostem příliš nevystupuje. Na demonstraci proti farmaceutickým společnostem se vydává jen několik desítek lidí, i když zazní, že „v Londýně žijí statisíce tisíc gayů“.

Reklama

Nevymezovat postavy jen jejich aktivismem je však úspěšná volba, která z nich dělá komplexní charaktery. Oproti jiným queer dramatům totiž nejsou definovány jen nepřátelským okolím, spíše žijí, než aby na obrazovce jen pronášely teze o systému.

V tematicky podobném a pohlcujícím procedurálním dramatu 120 BPM se skupina aktivistů snažila přesvědčit francouzskou vládu, aby na začátku 90. let začala s epidemií AIDS něco dělat. V Byl by to hřích je boj mnohem osobnější, protože se pokládá na bedra kamarádky Jill (Lydia West), jejíž nezištnost zachraňuje nemocné blízké kamarády i vzdálené známé, kterých se ostatní štítí.

Davies ji vymodeloval jako poctu všem ženám, které se od „svých“ gayů v krizi neodvrátily, skutečná Jill navíc v seriálu hraje matku té filmové.

„Její“ gayové se v seriálu pošťuchují, každý má svou agendu. Ritchie chce být stejně jako ona herec, Roscoe se plánuje probojovat do vyšší společnosti a Colin si přeje zamilovat se.

Davies je sleduje s citem na drobné autentické detaily, které se ozývají v jejich povědomých dialozích o sexu i vzájemném pošťuchování u večeře. Pozornost se postupně přesouvá hlavně na Ritchieho v podání zpěváka Ollyho Alexandera, což je trochu škoda, protože jde asi o nejjednodušší postavu, již probarvují a dělají zajímavou hlavně ostatní charaktery.

Série ostatně trpí jistou rozklíženou zkratkovitostí, kdy má neustálou potřebu očividné věci doříkávat. Když se postavy procházejí nemocnicí plnou osamocených odvrhnutých mužů, baví se o tom, že tito muži jsou osamělí a odvrhnutí. Když Ritchie cítí, že by jako vyoutovaný gay neprorazil jako herec, tvůrci ho to nechají popisovat, místo toho, aby se to pokusili ukázat.

Série měla mít původně osm dílů místo pěti, což by jejím ambicím i záběru rozhodně pomohlo. Někdy se v ní totiž zajímavé konflikty jen naťuknou nebo udusí, ještě než začnou doutnat.

Jde třeba o Roscoea, který začne chodit s vysoko postaveným politikem, jenž využije barvu jeho kůže, aby vypadal lépe před kolegy. To přitom udělá i sám seriál, když do děje zbytečně zakomponuje směšně přepjatě drsnou právničku, jejíž jedinou charakterizaci představuje šátek na hlavě. Ritchie zase sdělí, že volil Margaret Thatcher, a myslí si, že by gay páry neměly vychovávat děti, seriál se tomu ale už dál nevěnuje.

Přesto je novinka prvním velkým seriálem roku 2021, který oživuje jednu zmizelou generaci lidí v dramatu, v němž se oproti jiným coming-of-age filmům dospívá uprostřed tragédie.

Stejně jako v jiných snímcích o vymanění se z představ nejbližších v něm mají velké slovo rodiče. Často do děje vpadnou nenápadně, ale o to víc bolestivě, třeba když se jeden pár podělí o to, že „máma k nám jezdí, ví, že jsme spolu, ale za celé ty roky to nezmínila. Docvaklo jí to. Ale ani slůvko“.

Proto je tak důležité, že jeden z kluků během umně vygradovaného, chytře vystavěného finále své odmítavé matce řekne, že si i přes fatální diagnózu všechno užil.

Závěrečné titulky naštěstí neprovázejí čísla o obětech AIDS ani varování, že boj s nemocí neskončil, i když je to samozřejmě pravda. Poslední záběry místo toho zaplňuje hašteření party kamarádů, kteří se našli v úžasném zašlém Růžovém paláci. Což žádná nemoc nevymaže.

Reklama
Reklama