Česká hokejová hvězda Tomáš Hertl o životní smlouvě za jeden a půl miliardy korun, těžkých návratech po zraněních, narozeninovém vzkazu pro zakladatele Applu i o tom, proč může být letní dřina s krumpáčem ta nejlepší posilovna ze všech.
Jeho denní rutinou je odjet do práce a sledovat cestou centrály firem, kde se tvoří naše budoucnost: Google, Apple, Facebook, ty všechny má v blízkém sousedství. Zvykl si na příjemný, byť drahý život v Silicon Valley. Neustále posouvá hranice svých možností a je za to také adekvátně dobře placen – na podobné příběhy jsme ve Forbesu zvyklí.
Jen ale, při vší úctě ke startupistům z Kalifornie, ostatní mužové z obálek obvykle nedokážou na ledě zválcovat stokilové soupeře, neumějí přitáhnout k televizi miliony fanoušků a také by asi nemávli rukou nad tím, že mají zrovna rozdrcený prst, protože to přece spraví injekce proti bolesti.
„Člověk toho obětuje hodně,“ přikývne Tomáš Hertl. „Ve své hokejové škole každý rok dětem říkám: Když chcete být lepší, musíte udělat něco navíc. Pokud by dělali všichni totéž, zůstaneme všichni na stejném místě, musíte se něčím oddělit, odtrhnout se od ostatních.“
Jeho mantra zní: absolutní dřina, absolutní odhodlání. Sportovní osud mu zkoušel dát čtyřikrát knokaut, on se ale vždy otřepal a po vážných zraněních kolen se vrátil lepší, jakkoli to z jeho manželky dočasně udělalo prakticky zdravotní sestru.
Nyní je české hokejové eso v plné síle. V rodné Praze se Hertl 7. a 8. října představí v zápasech NHL a bude to fanouškovský svátek. Nejlepší liga planety se na evropskou tour vrací po nucené koronavirové pauze a právě Hertl je jasnou tváří San Jose Sharks. Na ledě i mimo něj.
Letos na jaře totiž podepsal ve 28 letech životní kontrakt: vedení kalifornského klubu si s ním podalo ruku u osmileté smlouvy v hodnotě 65,1 milionu dolarů, přes 1,5 miliardy korun.
Žebříček nejlépe placených českých sportovců, který najdete i v tomto čísle, počítáme vždy za předchozích dvanáct měsíců, a tak nikdy nelze vyloučit mimořádné změny, Hertl je nicméně aktuálně ústředním favoritem na to, aby v jeho čele za rok vystřídal basketbalistu Tomáše Satoranského.
Jakmile nasadí hokejovou výstroj, je z něj v souladu s názvem klubu Shark, žralok, jehož kořistí jsou výhry, touží po nich za každou cenu. Mimo stadion má ale úplně jiná poznávací znamení: věčný klukovský úsměv a čirou radost ze života. Hlavně když se sejde se svým starším bratrem a někdejším hokejistou Jaroslavem a partou kamarádů, to pak létají vzduchem fóry a sázky, až by sourozenci z filmových Pelíšků záviděli.
I s blížící se třicítkou je to stejné?
Jo, sázíme se pořád. Ale ne o peníze: už pátým rokem beru v létě bráchu, bratránky a další na takový sportovní zájezd, byli jsme na formulích, na fotbale, letos budou mít zase nějaké překvapení.
A tam neustále probíhají karty a střižby o to, kdo bude muset udělat vedle stolu deset kliků, kdo vyběhne v hotelu ze snídaně po schodech do osmého patra… Takhle jsme to doma měli odmalička. Celá moje rodina jsou soutěživci. Říkají, v čem jsou nejlepší, a podle toho se sázejí.
Trochu jiný typ sázky: vsadil byste na sebe, kam až to v hokeji dotáhnete?
Lhal bych, že bych úplně čekal tohle. Odmalička jsem hrál za starší, vždycky jsem byl šikovnej, dával jsem tomu maximum. Zároveň se jednu chvíli o mě třeba báli kvůli výšce – byl jsem všude nejmenší ze všech a nevědělo se, co bude dál.
Nedopadlo to špatně, co by za 188 centimetrů dali jiní.
Přitom mi tehdy radši dávali volno, ale za dva roky jsem se vytáhl a ostatní najednou přerostl. Já jsem celkově vyspíval pomaleji. Když jsem šel na draft do NHL, neměl jsem pomalu vous na obličeji. Ale mně osobně to pomohlo. Musel jsem víc trénovat a chtěl jsem makat, abych ty silnější kluky dohnal. Pak mi síla přibyla i přirozeně – a tím jsem je přeskočil.
