O obranném průmyslu se mluví jako o nastupujícím motoru české ekonomiky. Podle jeho zástupců ho ale paradoxně brzdí aktér, který by měl být jeho parťákem: stát. Co s tím? O tom debatovali zástupci obranného průmyslu u kulatého stolu Forbes.
Je to takový segment na pomezí byznysu a veřejného zájmu. Obranný průmysl se z role nechtěné Popelky rychle vyšplhal do pozice strategického odvětví, které je spjaté se základní bezpečností států. V Česku skrze společnosti jako CSG, Colt, Omnipol, STV či LPP odstartoval byznysovou renesanci, díky níž se o něm mluví jako o novém „rodinném stříbru“ českého průmyslu. Navzdory tomu, že soudě politickou optikou zřejmě o nic strategicky důležitého nejde.
Shodli se na tom jeho zástupci u kulatého stolu, který uspořádal Forbes v rámci eventu Forbes Lepší Česko Prague Edition. Zbrojní průmysl podle nich bude pilířem pro hospodářský růst v dalších dekádách, momentálně však čelí problémům s nezájmem ze strany státu.
Podle Davida Slánského, partnera poradenské společnosti KPMG, se o sebe český obranný průmysl umí velmi dobře postarat sám a rozvíjí se – spíše navzdory tuzemským podmínkám než díky nim. Vidět je to podle něj už na aktivitě českého kapitálu ve srovnání se zahraničím.
Foto Tomáš Denk
„Obranný průmysl je podle mě novým hnacím motorem české ekonomiky a bude jím minimálně dalších deset patnáct let. Není to záležitost na rok nebo dva. A může nám přinést nová pracovní místa v různých oborech ekonomiky, nové technologie i významné oživení rozvíjejících se regionů. Přesto jsou mu v posledních zhruba sto dnech neuvěřitelným způsobem házeny pod nohy populistické klacky,“ řekl během debaty Slánský, jeden z hlavních autorů velké studie českých obranných schopností s názvem Připraveni – Vize obrany ČR 2030 z pera KPMG.
Podle Kristýny Helm, viceprezidentky Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, narážejí čeští zbrojaři na skleněný strop. Ano, daří se jim, hojně nakupují v zahraničí, hrají první evropskou, či dokonce globální byznysovou defense ligu. Ale jedna úroveň jim stále chybí: velké mezinárodní projekty s obřími rozpočty.
„Je skvělé sledovat, na jaké úrovni náš obranný sektor je, jakým způsobem expanduje a jak akvíruje společnosti v zahraničí. Bohužel se toho už dlouhá léta tolik neděje na státní úrovni,“ řekla Helm. „Je klíčové, aby byl stát aktivní v rámci mezinárodních konzorcií, aktivně vyhledával příležitosti, vstupoval do nich a především uvažoval za rámec jednoho volebního období.“
Bohuslav Dvořák, generálmajor se zkušeností s velením koaličním silám na letišti v Kábulu, demonstroval rozdílnosti přístupu mezi Českem a zahraničím na vývoji letounu L-39 Skyfox z dílny Aera Vodochody.
Foto Tomáš Denk
Foto Tomáš Denk
Dvořák byl u toho, když se ještě na úrovni konceptu letoun představoval před lety v Anglii. Celý vývoj začal podle něj jen díky tomu, že do něj vstoupila skupina Omnipol spolu s vývojáři z Vodochod.
„Vy sice správně zmiňujete podporu ze strany bank a podobných institucí, ale když porovnám vznik našeho L-39NG a italského stroje M-345, je tam vidět propastný rozdíl v podpoře ze strany státu. Italové měli svůj projekt v podstatě ještě jen na papíře, a už na něj měli od své vlády objednávku na 42 kusů,“ doplnil Dvořák, který momentálně působí v pardubickém výrobci pasivních radarů ERA.
„Jistě, chápu, že Česká republika si neobjedná 42 cvičných letadel, to by nedávalo smysl. Ale jasně to ilustruje ten obrovský rozdíl v přístupu k obrannému průmyslu mezi námi a jinou členskou zemí Aliance a Evropské unie. Vývoj L-39NG se financoval čistě ze soukromých peněz,“ dodal.
Navázala na to také Martina Tauberová, bývalá náměstkyně pro EU a zahraniční obchod na ministerstvu obrany, která v současné době působí v české technologicko-zbrojní skupině LPP.
„Úzce to souvisí právě s vlastnickou strukturou. Aero Vodochody je v podstatě jediná firma, která u nás vyrábí vojenská letadla čistě ze soukromého kapitálu. Když se podíváte na zmíněného italského výrobce Leonardo, italská vláda v něm drží zhruba třicetiprocentní podíl. To jsou naprosto nesrovnatelné podmínky,“ řekla Tauberová.
Foto Tomáš Denk
Foto Tomáš Denk
Foto Tomáš Denk
Podle Tauberové je jakákoliv – byť jen čistě politická – podpora vázána na konkrétní osobnost, kterou se podaří pro propagaci českého letounu zrovna nadchnout. Premiéra, prezidenta, ministra. „Pokud jsou příčetní a věci znalí. Z jejich strany to ale bohužel stále není systémová podpora,“ dodala Tauberová.
Ona i LPP, společnosti zaměřující se na vzdušné i pozemní autonomní systémy, si ostatně státní „nepodporu“ vyzkoušely nedávno na vlastní kůži. Právě na závody LPP v Pardubicích mířil žhářský útok skupiny aktivistů v domnění, že zničí výrobu dronů pro Izrael. Skupina, za níž stojí Jiří Sauer, se tehdy z úst představitelů státu nepřímo dozvěděla, že si areál buď v rámci podvodu podpálila sama, nebo si ho dostatečně nehlídala.
LPP podle ní už před útokem zvažovala, zda má skutečně smysl investovat obrovské prostředky do vývoje a výroby právě v Česku. Zatím však podle ní firma zůstává „doma“.
„Chci ale na rovinu říct, že majitelé holdingu jsou teď velmi blízko závěru, že emigrují. Že prostě odejdeme pryč. Kvůli naprosto nulové a nesystémové podpoře státu to tady totiž přestává dávat jakýkoli smysl,“ řekla Tauberová.
Kvůli naprosto nulové a nesystémové podpoře státu to tady přestává dávat jakýkoli smysl.
Martina Tauberová, LPP
„Je jen otázkou času, kdy se terčem stanou další firmy. Je na nás, abychom v součinnosti s vládou a zpravodajskými složkami udělali maximum pro zabezpečení našeho obranného průmyslu. Musí to ale fungovat na bázi úzkého partnerství, nikoliv tak, že do nás bude vlastní vláda střílet,“ dodala.
Kde se inspirovat?
Jan Mikulecký přišel do obranného sektoru z průmyslu, který byl za český ekonomický motor dlouho považován: automotive. Nyní vede českou Retii, jednoho z pokračovatelů české „radarové Silicon Valley“ z Pardubic, který spadá pod skupinu CSG Michala Strnada.
Segment defense si podle něj z automotive může vzít know-how precizní sériové výroby, která podporuje konkurenceschopnost na mezinárodním poli.
I Mikuleckému ale ze strany státu chybí představa toho, na čem by vlastně bezpečnost a na ni navázaný obranný průmysl měly stát. Český systém podle něj trpí čtyřletou volební turbulencí, přestože potřebuje výhledy na patnáct až dvacet let dopředu.
Foto Tomáš Denk
„Ve Francii existuje takzvaná bílá kniha, kde je na dvacet až třicet let dopředu jasně napsáno, co a jak se bude vyvíjet, kdo z privátní sféry za to ponese zodpovědnost a jaké se na to alokují prostředky. Pokud u nás podobnou predikci nemáme a neumíme efektivně využít kapacity našich odborníků, bude to nesmírně těžké,“ řekl šéf Retie.
Podle Slánského z KPMG je jednou z možností, že obranný průmysl vezme iniciativu do vlastních rukou. Není to podle něj ale dobré řešení.
„Bavíme se tady primárně o evropských penězích. Polsko má svou pomyslnou ‚centrální banku nákupů‘ a disponuje obrovskými skupinami lobbistů, kteří jednotlivým firmám pomáhají evropské dotace získávat. Všichni víme, jak dopadlo čerpání evropských obranných fondů u nás a že Poláci jsou někde úplně jinde. Není to tím, že by se tři polské firmy daly dohromady a získaly peníze samy, ale proto, že měly obrovskou státní podporu,“ doplnil.
Podle Helm je nejlepším modelem ten americký, vzhledem k úplně jinak dimenzovaným rozpočtům ale není ideální pro srovnání s Českem. Lepší je podívat se jinde po Evropě.
„Zajímavý je však pohled do severských zemí. Stát tam má ve firmách často třeba poloviční podíl, ale funguje to trochu jinak. Model společností, jako je například finská Patria, je poměrně dobrý: úspěšně se v něm spojuje podpora státu se svobodou komerčního sektoru,“ řekla Helm.
Podle ní Česku akutně chybí zastoupení v evropských institucích. „Nemáme lidi v Evropské komisi, chybí nám zastoupení tam, kde se věci domlouvají, připravují a kde probíhá lobbing. Když jsem se pídila po tom, proč tomu tak je, a zjistila jsem, že to není nezájmem samotných kandidátů,“ doplnila.
Česko například v Bruselu nemá svého diplomata pro obranný průmysl. Jako příklad, jak by taková pozice mohla fungovat, dává Norsko. To má diplomata podporujícího norský obranný průmysl už dvanáct let, což mu umožnilo vybudovat si potřebné vztahy.
„Náklady jsou rozděleny: 30 procent platí průmysl – a jsem si jistá, že u nás bychom to jako firmy bez problémů zaplatily také. Dalších 30 procent hradí obdoba naší agentury CzechTrade a zbylých 30 procent platí ministerstvo zahraničí. Funguje to naprosto fantasticky. U nás o podobný model ale zatím bohužel nikdo nestojí,“ uvedla viceprezidentka Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu.
Podle Slánského bude ale ještě dlouhá cesta, než se začne v Česku systémově něco měnit. Země jako Finsko, Izrael, ale i USA či Polsko svou odolnost budují po generace.
„Mají to zakódované od kolébky, od základní školy, vůbec o tom nepochybují. My tu ale máme vlády – platí to pro tu dnešní i ty minulé –, které v době jednoznačné krize zavírají oči. Souhlasím, že jsme v hybridní válce minimálně od Vrbětic, ne-li déle. Ale tady se vedení země podle toho nechová,“ prohlásil Slánský. „Řekněme si natvrdo, jak se náš problém jmenuje: jako národ máme v této oblasti často mentalitu černých pasažérů.“
