Fouká, fouká, bílá je louka, zima je pejskovi, ke kamnům kouká, notuje dětskou ukolébavku Janek Bednařík. Stojí před sálem plným lidí, kteří si přišli poslechnout jeho neuvěřitelný příběh o snu, pádech, odhodlání a radosti. Je to příběh muže, který svou profesi horského vůdce vyměnil za práci manažera. Chtěl být s rodinou, a tak se vzdal hor.
Jenže práce za počítačem a v autě ho ubíjela. Tělo sláblo a duše uvadala. „Měl jsem skvělé podmínky, ale i tak mě to ubíjelo,“ vysvětluje. Potřeboval zastavit, nadechnout se a najít nový, správný směr. A tak dal výpověď.
Místo manažera načas vyměnil za práci dřevorubce. Vyčistil si hlavu a otevřel se nový prostor pro nápad, který se mu opakovaně vracel do mysli. „Jako dítě jsem viděl film o Kanaďanovi, který vychoval hejno divokých hus a naučil je létat za svým rogalem,“ tahle vzpomínka ho nadchla. Čím víc informací si o tom a o divokých husách hledal, tím přesněji se tvořil jeho plán zkusit to také.
Nadchlo ho, jak jsou chytré, jak prožívají emoce a mají vztahy na celý život, i to, že jejich životy jsou dnes takřka stejné jako před miliony let. Zatímco náš svět stále nabírá na rychlosti. Husy mu obrátily život vzhůru nohama.
Foto se svolením Janka Bednaříka
Připravil si projekt a domluvil se v zoologické zahradě ve Dvoře Králové, která mu poskytla vejce husy divoké. Pak se rozjelo byrokratické martyrium, aby měl na jejich chov a vypuštění do volné přírody všechna povolení.
Trvalo to rok a několikrát se i zdálo, že celý plán skončí dřív, než vůbec začne. Dokonce se musel odvolávat až na ministerstvu ve chvíli, kdy už měl husí vejce doma v líhni. Nakonec se mohl radovat: Ano, můžete se do toho pustit.
Fouká, fouká, bílá je louka, zima je… Janek Bednařík seděl u líhně s vejci a zpíval jim ukolébavku, kterou měli rádi i jeho synové.
„Četl jsem u líhně i pohádky, jako dětem. Ale na tuhle písničku se perfektně naučily, a i když pak byly velké a potřeboval jsem je uklidnit, stačilo, abych jim ji zazpíval a hned ke mně přiběhly a zklidnily se,“ vypráví a přitom promítá videa, která jeho slova dokazují.
Neuvěřitelné záběry, kterak se kejhající husy po prvních slovech ukolébavky jako kouzlem zklidní. Z dvanácti vajec se nakonec vylíhlo a přežilo osm housat. A z bývalého manažera se stal husopas. Jména jim dal podle hvězd: Sirius, Polárka, Gama a další. Začal mu nový život.
Foto se svolením Janka Bednaříka
„Musel jsem je všechno naučit tak, jako by je to v přírodě učili jejich rodiče. Když jsem jim dal poprvé vodu, úplně ožily, začali jsme chodit ven, do trávy, nejprve pár metrů, postupně jsme se dostávali dál a pak jsme chodili i na velké výpravy. Potřeboval jsem, aby zesílily a zvládly za pár měsíců cestu na jih,“ líčí.
Hned jim ukázal i rogalo, se kterým je chtěl naučit létat. Jenže to je hlučné, smrdí a husy se ho bály, a tak vymýšlel, jak to udělat. „Šel jsem na to jako Komenský, postupně, po malých krůčcích,“ říká muž, který je původním vzděláním učitel zeměpisu a tělesné výchovy. Pedagogické dovednosti se osvědčily i u hus.
Každý den psal o tom, co s husami zažívá, jak se chovají, vyvíjejí, podrobný deník. Z několikaměsíčního soužití má tři hustě popsané sešity. Projekt má totiž i svou vědeckou část, opodstatnění.
Janek Bednařík hledal, kdo zkoumá soužití člověka s divokými zvířaty, a narazil na vědce Dušana Janáka, který se kromě sociologických témat věnuje i výzkumu mezidruhové komunikace. I díky zápiskům z „výchovy“ hus má další díl do skládačky s mnoha otazníky.
„Je to neuvěřitelné, ale například když mi husy lezly na záda, dokázal jsem poznat, která to je, aniž bych ji viděl. A stejně i naopak, když husy viděly, že jsem smutný, bez energie, okamžitě se mě snažily rozveselit,“ popisuje Janek Bednařík.
Ostatně podle jeho slov jsou husy vtipní společníci: například z legrace odnášely pryč boty nebo mu při plavání v rybníce přistávaly na zádech. S husami chodil na procházky, plavat do rybníků v okolí a často s nimi jen tak ležel na louce.
„Viděl jsem, že když měly moji pozornost, byly nejspokojenější. To je podobné jako s dětmi, také je nemusíte zahrnout vším možným, hlavní je být skutečně s nimi,“ věří.
Foto se svolením Janka Bednaříka
Opakovaně prožíval to, co do té doby znal z knížek držitele Nobelovy ceny, rakouského etologa Konrada Lorenze: husy a lidé k sobě mají mnohem blíž, než bychom si mohli myslet.
„Jejich rodiny fungují podobně jako lidské, mají partnera na celý život, a když se třeba rozejdou nebo jeden zahyne, opuštěná husa truchlí a vrací se ke svým rodičům,“ líčí husopas. Vyvrací i rozšířený mýtus, že na zimu husy odlétají na jih za teplem.
„To ano, ale ne proto, že by jim tady byla zima. Jen si vezměte, že z husího peří si děláme peřiny a husy jsou schopné přeletět i Everest. Na jih odlétají ze společenských důvodů, scházejí se tam celé široké rodiny,“ vysvětluje.
Foto se svolením Janka Bednaříka
Sám původně počítal také s tím, že se svými husami odletí na rogalu na jih Francie k deltě Rhôny, kam každoročně míří obrovská hejna ze střední Evropy. Dokonce se mu podařilo, že se husy přestaly rogala bát a letěly za ním. Jenže i když si schválně pořídil staré rogalo, které létá pomalu, jen okolo šedesáti kilometrů v hodině, nestačilo to.
„Potřeboval jsem letět co nejpomaleji, abych jim neuletěl a neztratily ve mně důvěru. To by byl konec,“ vysvětluje Janek Bednařík. Konec ale i tak přišel, pro něj.
Protože létat pomalu a nízko je to největší riziko. „Bylo to v červnu, husy už krásně létaly, ale jeden den neletěly ideálně, já udělal otočku a s rogalem spadl. Hned jsem věděl, že je všechno špatně. A šíleně jsem se styděl před záchranáři, kteří tahali z pole někoho, kdo lítá s husami,“ vzpomíná na úraz, při kterém si zlomil tři obratle.
Bál se, že je po všem. Že husy už neodletí, že se nepřipojí k jinému hejnu, že všechno ztroskotalo. Jankův sen i husy zachránila jeho manželka Markéta. „Husy vůbec nebyly její přání, měla na krku tři děti, chlapa v nemocnici, nevěděla, co se mnou bude. Ale i přesto se začala o husy starat, chodila s nimi ven a ony ji přijaly,“ líčí Janek Bednařík.
Foto se svolením Janka Bednaříka
Nakonec měl velké štěstí. Z nemocnice ho propustili brzy, musel ale slíbit, že bude jen ležet. A tak ležel. Vedle voliéry s husami, povídal si s nimi a zase jim zpíval. A dostal nápad: najde někoho, kdo by s nimi na rogalu létal za něj. Přece jen, mladé husy ještě musely trénovat, aby se dostaly samy s jiným hejnem na jih.
A protože tohle je (skutečná) pohádka, dopadlo to dobře. Janek našel pomoc, husy se naučily létat v šipce a jedno krásného dne vzlétly… a už se nevrátily.
Fouká, fouká, bílá je louka… zpíval Janek Bednařík u rybníka, kam ho zavolali místní, jestli tam nejsou jeho husy. Jel se tam podívat a zpíval. Velké hejno odletělo, jen co se přiblížil. Pár hus ale zůstalo, pak se vznesly, obletěly nad jeho hlavou kruh, jako to dělaly jeho husy, a odletěly pryč. „Nemám pro to důkaz, ale věřím, že to byly ony,“ říká.
Od té doby nemine den, kdy by si na ně nevzpomněl. Je jim vděčný, že ho vrátily zpátky do přítomnosti, ven, ukázaly mu nový směr. Ten nyní se svým příběhem ukazuje i on ostatním lidem.
Foto se svolením Janka Bednaříka
Na promítáních, jako třeba ve Voděrádkách u Prahy, ukazuje fotky, videa i samotné rogalo a své hustě popsané sešity. Svůj příběh ale vypráví také jinde, pro školy, školky, firmy a rovněž pro hospice.
Právě zkušenost z hospice sehrává klíčovou roli v tom, že se tenhle příběh tři roky poté, co Janek žil s husami, dostává k široké veřejnosti.
„Jednou mi zavolala žena, že by se mnou chtěl její táta, který ležel těžce nemocný v hospici, ještě mluvit. Povídali jsme si o těžkých věcech a já mu tehdy vyprávěl i o husách a našem létání,“ vzpomíná. Tchán ho požádal, jestli by to mohl povědět i ostatním lidem v hospici. A Janek neváhal, přijel, a i když původně měl mluvit jen krátce, protože lidé v hospici měli bolesti, nakonec vyprávěl mnohem déle.
„Viděl jsem, jak všichni poslouchali a že jim to pomáhá. Najednou jsem si uvědomil, že ten příběh musím dostat dál,“ líčí muž, který byl sice strůjcem a spolu s husami hlavním aktérem celého projektu, neměl ale autorská práva k fotkám a videím.
Aby si totiž mohl rok života s husami dovolit, nabídl práva před samotným začátkem svému známému podnikateli. Tomu se nápad zalíbil, a tak celý projekt financoval s tím, že jednou z materiálu vytvoří dokumentární film.
„V hospici jsem ale pochopil, že to musím vyprávět já. Jenom tak je to silné. A tak jsem ho přesvědčil, půjčil jsem si peníze a autorská práva od něj odkoupil.“ Aby mohl materiál zpracovat a vydat se s ním mezi lidi, spustil i sbírku na Wakawai, kde se mu k polovině prosince podařilo získat bezmála půl milionu korun.
„Moc mi pomohli i Dita a Petr Vlčkovi, kteří mi umožnili nejen promítat, ale i využít techniku jejich centra ve Voděrádkách, díky tomu jsme dali dohromady několik kratších videí a sérii fotografií,“ popisuje.
Foto se svolením Janka Bednaříka
Jeho promítání jsou nyní i na měsíc dopředu vyprodaná, a jak říká, v poslední době se roztrhl pytel s novými poptávkami. „Chci, aby každý mohl můj příběh vidět a prožít, podobně jako já. Aby husy mohly pomáhat dál.“
Do budoucna by se proto chtěl posunout ještě dál, a pokud se podaří najít sponzora, chtěl by vytvořit i dokumentární film. „Počítám, že to bude stát jednotky milionů,“ říká a připomíná, co ho v dětství naučili prarodiče na jižní Moravě: Není problém, který by neměl řešení.
Hodně ho toho naučily i husy. Třeba to, že pozornost ve vtazích je nejdůležitější. Že má smysl bojovat až do konce a bránit ty nejslabší. Že se neopouštějí v nejtěžších chvílích. Proto se svým příběhem objíždí hospice. A ukázaly mu i cestu, aby našel sám sebe. Vedle promítání se zase vrátil – alespoň na pár dnů měsíčně – ke své profesi horského vůdce.
„Najímají si mě většinou cizinci třeba na heliskiing ve Švédsku nebo skialpové výpravy lodí po pobřeží severu Norska,“ říká spokojeně. Je na něm vidět, že se těší, až zase vyrazí do zasněžené krajiny. Fouká, fouká, bílá je louka…
