Hranici mezi mládím a pokročilejším věkem lze v nadsázce určit i následujícím testem: pokud víte, proč se k sobě hodí magnetofonová kazeta a tužka, máte už nejspíš taneční nějakou tu dekádu za sebou. Audionosič obsahující magnetickou pásku, která se dala ručně přetáčet či navíjet právě pomocí tužky strčené do ozubeného kolečka kazety, je již reliktem minulosti. Ve své době však znamenal revoluci.
Minulostí je též život stvořitele analogové zvukové kazety – nizozemský inženýr Lou Ottens zemřel letošního 6. března ve věku 94 let. Dopad jeho převratného vynálezu z roku 1963 byl jednou přirovnán k namalování mistrovského díla na poštovní známku a je to trefná metafora.
K jejímu pochopení je nutno připomenout to, co bylo před
kazetou. Jaké možnosti byly ve smyslu přenosu hudby, jejího
poslouchání mimo domov. Na světě sice bylo lehké tranzistorové
rádio, ale jeho prostřednictvím si šlo zvolit maximálně žánr,
nikoli poslech oblíbeného interpreta, navíc kvalitu zvuku často
ovlivňovala dostupnost signálu.
S gramofonem a neskladnými LP deskami se těžko dalo chodit po
ulici, přenos robustních kotoučových magnetofonů (jejichž pásky
stejně jako posléze ty kazetové umožnily kromě přehrávání i
nahrávání) znamenal zároveň nechtěné posilování svalů,
navíc systém dvou kotoučů znesnadňoval manipulaci a obsluhu.
Právě z podráždění nad bídnými alternativami vznikl nápad vedoucí ke kazetě. „Neohrabaný a uživatelsky nevlídný systém mě otravoval,“ líčil Ottens, současně ale upřímně dodával: „Očekávali jsme, že to bude úspěch, nikoli revoluce.“
Označit za pouhý úspěch to, s čím šéf vývojového oddělení firmy Philips před téměř 60 lety přišel, je jako nazvat dinosaura ještěrkou. Kazety byly po několik dekád primárním médiem pro záznam a reprodukci zvuku, globálně se jich prodalo přes sto miliard.
Lou Ottens | Forbes US
A to včetně Česka, respektive socialistického Československa. Pamětníci – aneb lidé, kteří vědí, k čemu byla ke kazetě vhodná tužka – si zřejmě vybaví tuzemskou značku kazet Emgeton.
„Emgetonka“ byla zhruba stejně kvalitní jako celé tehdejší státní zřízení, ovšem výrazně lacinější a dostupnější než kazety Sony či TDK. Ty byly zpravidla k sehnání jen v Tuzexu, obchodě se západním zbožím, kde se absurdně nedalo nakupovat za koruny, nýbrž za takzvané bony.
Celosvětové vítězné tažení kazet bylo dovršeno walkmanen, nesmírně populárním drobným přehrávačem se sluchátky, do něhož se Ottensův produkt báječně hodil. Otec kazety netajil lítost, že s walkmanem nepřišla jeho mateřská firma, nýbrž konkurenční Sony, kvůli čemuž je i jeho vynález často spojován s japonskou společností.
Takto vypadal první walkman | Foto Sony
Přitom
Japonci si pilně dělali poznámky, když byla kazeta na veletrhu v
Berlíně 1963 představena. Reklamní slogan, který její uvedení
provázel,
by dnes už patrně
nešlo
použít. „Menší než krabička cigaret,“ říkalo se v něm a
milovníci hudby začali být na kazetách závislí bezmála stejně
jako kuřáci na nikotinu.
Na
čem všem byl závislý Keith Richards, to by zabralo hodně dlouhý
seznam. Každopádně když jednou kytarista
Rolling
Stones usnul, aniž vypnul nahrávání kazety, zvuky jeho chrápání
zavdaly první inspiraci ke vzniku slavné
skladby
(I
Can’t Get No) Satisfaction.
Lou
Ottens má tedy vlastně
podíl
i na kultovním
songu, byť
poplatky za autorská práva mu z toho neplynou.
Ottens měl inovátorské nadání. Jako teenager sestrojil za války rádio chytající ilegální zprávy Spojenců a vybavil ho primitivní, leč velmi účelnou směrovou anténou, kterou příznačně nazval „Germannenfilter“ a jež uměla eliminovat rušení signálu ze strany nacistů.
Po vystudování Delfské technické univerzity nastoupil do Philips a firmě zůstal věrný celý profesní život. Design svého nejvýznamnějšího produktu začal vyříznutím kusu dřeva, který se vešel do kapsy od bundy, čímž demonstroval požadovaný rozměr, jehož poté skutečně dosáhl.
S
léty se do Ottensovy tváře čím dál víc zarýval
čas
v
podobě vrásek,
inženýr měl ale dál nápady a současně netrpěl sentimentem.
Kromě toho, že se podílel na vývoji videokazet, měl prsty i v
rané verzi kompaktního disku, kvalitnějšího zvukového nosiče,
který udělal z „jeho“
kazet
retro záležitost.
„Kazeta
je historie, líbí se mi, když přijde něco nového,“ zněl
vynálezcův komentář, věcný
až k
půvabnosti.
Ještě půvabnější byly Ottensovy vzpomínky na dobu, kdy se kazeta rodila: „Byli jsme kluci, co se bavili hraním. Nenapadlo nás, že pracujeme na něčem velkém. Absolutně jsme neměli ponětí, co z toho vzejde.“
Žádný sentiment, žádná nabubřelá slova. K Ottensovým vlastnostem, které z něj dělají na první pohled sympaťáka, pasovala ještě jedna: skromnost. Dcera Arine prozradila novinářům, že ačkoli během jejích žákovských let byly i ve škole kazety běžně používány, neměl nikdo z jejích spolužáků a dokonce ani ona sama tušení, že jsou dílem jejího otce.
Na rozdíl od Loua Ottense autora tohoto textu sentiment popadl: sešel do sklepa, ze starého kufru vylovil kazety koupené kdysi za draze sehnané bony v Tuzexu, jednu z nich zasunul do předpotopního přehrávače a pustil. Je nabíledni, která to byla: za nepřeslechnutého šumění, jež se v jakési zvukové patině mísilo do hudby, autor textu počkal, až Stouni spustí Satisfaction.
