Kateřina Falk patří ke špičce světové fyziky. A přestože si může vybírat mezi nabídkami na vědecká místa z prestižních světových institucí, vážně zvažuje, že z vědy odejde do světa startupů.
Studovala na londýnské Imperial College, Oxfordu, pracovala ve slavné americké laboratoři v Los Alamos a na dalších hvězdných místech. Posledních pět let se zabývá laboratorní astrofyzikou v Drážďanech, kde vede i vlastní vědeckou skupinu.
Po setkání s Kateřinou Falk můžete snadno nabýt dojmu, že nic není nemožné. O tom, že bude dělat vědu, měla jasno už dávno. Už jako dítě se pro ni nadchla, nenechala se odradit ani nemístnými poznámkami učitele fyziky. Naopak se hecla a pustila do učení ještě víc. Zásadní moment nastal, když se na osmiletém gymnáziu rozhodla, že odejde studovat do zahraničí.
Uspěla v soutěži o stipendium a dostala se na vyhlášenou soukromou internátní školu v St. Andrews ve Skotsku. „Nabízeli mi tam sociologii a takové věci, ale řekla jsem jim ne, dejte mi fyziku, matiku a chemii,“ vzpomíná Kateřina Falk, která už jako dítě snila o vesmíru, chodila ve svém rodném Zlíně do hvězdárny a milovala Star Trek.
Místo jednoho roku nakonec zůstala dva, rovnou na téhle „harrypotterovské“, jak říká, škole i odmaturovala. To ve výsledku vedlo k tomu, že se už nevrátila do českého školství, protože její britskou maturitu tehdy v Česku neuznávali.
A tak, jak je pro ni typické, se netrápila a našla si řešení: přihlásila se na londýnskou Imperial College a začala studovat fyziku.
Jaké to bylo?
Škola byla hodně tvrdá. Jeden z důvodů, proč jsem si ji vybrala, bylo, že se tehdy vyhlašovalo, že mají nejvíc matematický kurz fyziky v Británii a to jsem chtěla. Zamakala jsem si, ale stálo to za to.
A začala jste si plnit dětský sen o vědě?
Dá se to tak říct. Už na střední mě zaujala fyzika plazmatu, ale na Imperialu se víc profilovaly moje zájmy a velká výhoda byla, že nabízeli letní placené stáže v laboratoři. Takže už po druhém ročníku jsem dělala ve fúzní laboratoři. To mě nadchlo a dokonce s některými z lidí, které jsem tam tehdy potkala, spolupracuji i dnes.
Jste známá tím, že pracujete s lasery, k těm jste se dostala kde?
To bylo v USA, kam jsem se dostala na výzkumnou stáž do Delaware. Byla to fantastická zkušenost, podívala jsem se ven a viděla, že i Amerika je zajímavé místo. Hlavně jsem tam ale získala kontakty, které mě pak dostaly na Oxford. Tam mě totiž zaujal program na doktorát, a i když mi tehdy nabízeli pokračovat na Imperial College, odešla jsem do Oxfordu pracovat na laserech. Každý rok jsem pak jezdila na několik měsíců do USA.
Tam jste pak odešla úplně, proč?
Dostala jsem několik nabídek na postdoktorské místo, třeba z Harvardu nebo Stanfordu. Nakonec jsem ale všechny překvapila tím, že jsem šla do Los Alamos v Novém Mexiku.
Proč právě tam?
Jednak tam byl skvělý výzkumný projekt a jeho šéf, ale ohromila mě i tamní příroda, kultura. Je to velice zajímavé místo.
Jak to vůbec funguje, dostat se na takové místo?
Pozvou vás na několik pohovorů, zaplatí vám i letenky a v rámci konferencí se tam podíváte, potkáte a můžete si udělat obrázek, jaké to tam je.
Dobře, ale to asi není tak běžné, že takové nabídky přichází samy, ne?
To záleží. Já se nikdy nemusela o nic ucházet, vždycky jsem ty nabídky dostala. Ale hrozně velkou roli v tom hraje, na jaké instituci člověk je a jak je třeba známý jeho školitel. Už na Imperial College mi říkali, ať jdu dál na Oxford, protože pak budu mít v CV dvě dobrá jména a víc doporučení.
Navíc obě tyhle školy jsou jasná jízdenka kamkoli. Ve světě vědy si špičkové skupiny své lidi, doktorandy mezi sebou přehazují, jakmile jste v té síti, už to není takový problém.
A jak to v institucích, kde jste byla, vypadá s penězi?
Amerika je fajn, měla jsem tam nabídky na permanentní pozici, což ve vědě moc nebývá, teď mi zase nabídli práci v Los Alamos, ale to jsem odmítla.
Proč?
Hlavně z osobních důvodů. Ameriku sice miluju, ale tamní zdravotnictví, školy, to je strašně velký stres. I v dobře placených laboratořích dáte většinu peněz za soukromé školky.
To je i na prestižních pozicích problém?
Ano, a často o to víc. Životní náklady v těchto místech bývají extra vysoké, takže sice máte dvojnásobný plat, ale neznamená to, že se máte dobře. Zpátky do Ameriky nás to neláká.
Po USA jste na čas zakotvila i v Česku, ve výzkumném centru Eli Beamlines v Dolních Břežanech. Proč jste odešla?
Byla jsem tam tři roky, ale pak jsem našla příležitost na grant do Německa s možností založit vlastní skupinu v Drážďanech. Šla jsem do toho a vyšlo to. Lákala mě příležitost vést vlastní skupinu a v Německu mají lepší granty a systém pro začínající vědce. Navíc specificky v Drážďanech mají špičkově vybavené laserové laboratoře, které měly unikátní možnosti pro můj projekt.
Jak náročné je získat tenhle grant? Jak je velký?
Můj grant byl 1,8 milionu eur na šest let. I v rámci Německa je velmi prestižní. Výběrové řízení bylo náročné, tříkolové.
Kolik času zabere napsat žádost o takový grant?
Asi tři měsíce, je to náročné a člověk tím zabere hrozně moc času. Ale brala jsem to vždycky tak, že si člověk alespoň utříbí myšlenky. Na druhou stranu mi na vědě hodně vadí, že člověk ztratí obrovské množství času na byrokracii, psaním grantů a nemůže se věnovat samotnému výzkumu nebo vedení studentů.
A i z toho důvodu jsem šla po větších grantech než skládat hromadu malých, protože napsat je trvá stejně dlouho, ale peněz máte podstatně méně.
Dneska je to pátý rok z šestiletého grantu, jak to vypadá v praxi? Chystáte už další žádosti?
Ano, to člověk musí. Teď jsem nějaké podávala, uvidíme, jak to dopadne. Možnost je i odejít někam jinam. Už jsem ovšem i nějaké nabídky odřekla.
A po pracovní stránce, daří se finalizovat grantový projekt v Drážďanech?
Ano, máme obrovské množství výsledků. Čeká nás poslední experiment v rámci tohoto grantu. Také mi skončí tři studenti zároveň, a tak čtu jejich doktorské práce, finalizujeme publikace, je toho hodně.
Jaké máte výsledky?
Vyšly nám krásné výsledky v laboratorní astrofyzice. Například se nám podařil naměřit historicky první ‚single shot‘ absorpční rentgenové spektroskopie na mědi roztavené laserem pomocí laserového betatronu. Tento výsledek je dosti revoluční pro studium materiálů v extrémních podmínkách s aplikacemi v průmyslu i astrofyzice. Mám radost, protože většina věcí, které jsme v grantu slíbili, byla splněna a teď už čekáme na poslední velký experiment.
Jak dlouho trvá příprava na experiment? Spoustu zařízení si sami i vyrábíte, že?
Ano. Je to obrovský vývoj, trvá to alespoň rok práce. Nebo spíš dva, protože člověk musí nejdřív napsat další proposal, aby dostal čas, pak má rok na přípravu, takže dva roky dopředu, než experiment proběhne, se člověk musí připravovat. A pak třeba rok analyzuje data a další rok se dohaduje o publikaci.
Můžete popsat den, kdy probíhá experiment?
Je to velmi stresující. Samozřejmě hodně záleží, na jakém laseru se dělá, jakou máme podporu inženýrů nebo nakolik si technické přípravy musí člověk dělat sám. Většinou to však vždy znamená práci na dvanáct až čtrnáct hodin denně. Je to extrémně vysilující a hodně stresu, zároveň je to zajímavé a člověk má i docela adrenalin. Pracuje se v laboratoři, kontrolním středisku i mimo na analýze dat souběžně. Vždy na tom pracuje dost velký tým.
A samotný experiment pak trvá jak dlouho?
Může to být jeden den, ale klidně i celý měsíc. Podle toho se liší i příprava. Když máte jenom jeden den na sbírání výsledků, tak je to obrovský stres, ale zase má člověk větší podporu inženýrů. Zatímco když máte třeba týdenní experiment, tak si většinu věcí děláme my a to je ještě větší stres. Dělá se přes noc, lidi se musí prostřídat, je to i fyzicky velmi náročné.
Jak to?
Zaprvé kvůli stresu, člověk nespí, ale i proto, že třeba musíte nastavovat něco ve vakuové komoře, musíte táhnout těžké zařízení nebo ho balancujete na dvou prstech a víte, že nesmí spadnout, protože by se jinak rozbila optika za milion. Když se to sejde s tím, že člověk třeba týden nespí, tak je to záhul.
Jak se na to připravujete?
Důkladně. Používám hodně 3D vizualizací a člověk musí mít hodně záložních plánů b, c, d, když něco nevyjde, aby nepřišel o laserový výstřel.
Jaké to pak je, když přijde den D a jde se střílet laserem?
To pak nemám kapacitu pro nic jiného. Jsem jako v tunelu, když experiment probíhá. Nic jiného nevnímám. Člověk nespí, jí pizzu z krabice, je rád, že dýchá. Pak se vyspí a je rád, že může zpracovat výsledky. Během experimentů je to většinou velmi intenzivní.
Potřebujete si od toho pak vyčistit hlavu?
Samozřejmě, ale nejen po experimentu. Jsem ráda hodně v přírodě, do práce jezdím přes les, každý den si dám přes dvacet kilometrů. Ale mám ráda i kulturu, operu, koncerty, maluju a taky mě hrozně zaujalo truhlářství.
Truhlářství?
Ano, postavila jsem si kůlnu na zahradu, plot. Dostala jsem se k tomu tak, že jsem si udělala sama kuchyň a zjistila jsem, že mě baví práce se dřevem. Je to kreativní a jednoduchý oddech, a tak jsem začala stavět různé věci na zahradě. Dětem jsem postavila hřiště. Dceru to taky baví a chce to se mnou dělat, to mě těší, jak děti kopírujou maminku.
Zajímá je i vaše práce?
Jasně, dceři je devět, kouká na dokumenty o vesmíru, ptá se mě pořád na něco, baví ji hodně i technické věci a prý bude buď veterinář, nebo inženýr. Syn je zatím malý, ale také se zajímá o všechno možné.
Dá se vaše práce vůbec vysvětlit i dětem?
No samozřejmě! Jsem zvyklá přednášet dětem, když tomu člověk rozumí, jde to přiblížit komukoli.
Kdysi jste zmiňovala, že je pro vás důležité inspirovat dívky k vědě a technice, jak se podle vás změnila situace od doby, kdy jste byla sama na střední?
Vidím, že už i jen to, že jsem ve vědě, vede ke změně. Když vyhlásím pozici na postdoka nebo doktoranda, tak mám na čtyřicet procent přihlášek od žen. Proti tomu můj kamarád, který se tyhle nabídky snaží psát co nejvíc otevřeně, aby se mu žen hlásilo co nejvíc, jich tolik zdaleka nemá.
Jakmile žena vidí jinou ženu ve vedení skupiny, cítí se lépe a spíš se přihlásí. Také jsem se hodně věnovala mentoringu a všechny studentky, se kterými jsem dělala, pokračovaly dál technickým směrem. Jedna z nich mi teď třeba psala, že šla studovat na Berkeley programování. Z toho mám obrovskou radost.
Máte srovnání i s Českem?
Tady se to moc nezlepšilo, pořád je to stejně problematické, nebo možná i horší. Ale v Americe se to hodně posunulo. Když jsem začínala, byli ve vědě všude bílí mladí muži dva metry vysocí. Když jdu na konference teď, tak i mezi postdoky vidím obrovskou pestrost a to nemluvím jen o pohlaví. Jsou mezi nimi různá etnika, už pohled na vědeckou scénu vypadá víc jako zbytek světa.
A jak je to v Německu, kde jste posledních pět let?
Tady se to posouvá, ale pozvolněji. Němci jsou v tom sice aktivní, ale zároveň je to velmi konzervativní národ. Překvapivě v možnostech pro ženy je to lepší v bývalém východním Německu, kde je zvykem, že ženy pracují, i když mají děti.
Ty jdou běžně v roce do jeslí, takže tam není žádná dlouhá kariérní pauza, což udržuje ženy i ve vědeckých, technických oborech. V Česku, když jdete naopak na mateřskou na tři roky, je to problém a už se samozřejmě nikam nevracíte. No a v Americe tohle paradoxně vůbec neřeší, tam mateřská vůbec není.
Zlobí vás otázky na praktické využití toho, co děláte?
Je to problematické, protože taková otázka vychází z myšlení, že věda je užitečná. Jenomže co je užitečné? Celý princip vědy je, že bádáme něco, co ještě nevíme, a když máme vybádat něco, co ještě neznáme, tak nemůžeme vědět, co to bude a jestli to bude užitečné.
To je jako kdybychom se před sto lety ptali, jestli budeme studovat kvantovou optiku, abychom jednou mohli operovat oči. Dopředu to nemůžete vědět. Ale když tomu člověku nedáte na výzkum grant, i když neví, k čemu se jednou využije, tak se pak obrazně řečeno neuskuteční ani ta operace.
Takže jsme v začarovaném kruhu?
Ano. Dokud takhle budeme přemýšlet, zabíjíme si kreativitu i budoucí vědu. Sama to sleduju čím dál víc, tah na granty a fakt, že děláme menší a menší věci, slibujeme hodně, abychom grant dostali, ale děláme málo, aby úřednický šiml měl radost, že jedna kolonka bude vyplněna. Stává se z toho absurdita.
K čemu to vede?
Je to schizofrenní situace, snižuje kvalitu vědy a podle mě znamená i odliv talentů. I mě osobně tohle přestává bavit. Chci se věnovat studiu nových, neznámých věcí, ne se hádat s grantovými agenturami a psát tři měsíce něco o praktické aplikaci, o které nemůžu z principu ještě vůbec nic vědět. A nakonec je úspěšnost takový grant získat velmi malá, takže se ptáte, proč to dělat.
A jaká je odpověď?
Pro mnoho vědců je odpověď ve startupech, sledujeme jejich velký odliv a sama o tom taky přemýšlím.
Proč?
Protože mnoho startupů dělá dnes velmi kvalitní vědu. Investoři dávají na vývoj velké peníze a nečekají, že okamžitě budete vydělávat miliony, nemusíte psát měsíce granty, ale uděláte párminutový pitch, pak ukážete technologii a podle toho se pokračuje dál. Neztrácí se čas a startupy tak fungují podstatně rychleji.
Máte nějaký příklad?
Nedávno jsem navštívila fúzní startup ve Velké Británii, kde za rok a půl postavili zařízení, které bychom my v dobře financovaném Helmholtz centru v Německu stavěli deset let. Od první diskuse u kafe do prvního výstřelu jim stačil jen zlomek času.
Zní to, jako že vás to opravdu nadchlo. Zvažujete přesun mezi startupy reálně?
Ano, je to velmi zajímavé a reálně to teď zvažuju. Z vědy odchází hodně lidí, odhadem až osmdesát procent mých vrstevníků mezi zkušenými mladými vědci odešlo do startupů raději, než aby vzali univerzitní nebo laboratorní posty. Sledujeme masivní exodus. Ve výsledku tak ale přicházíme o spoustu nápadů, protože startupy samozřejmě budou pracovat jen na tom, co chtějí investoři podpořit. A většina explorativní vědy, která se dívá do neznáma, teď skomírá.
Jak je pro vás osobně důležité, když vaše práce směřuje k nějakému konkrétnímu cíli, využití?
Mám ráda balanc, takže půlka mého výzkumu byla vždycky spojena s nějakou aplikací, vytvářením technického zařízení a podobně. Ale mám i tu druhou část, kdy chci studovat vesmír, dělat něco šíleného, nového. Ráda si držím tenhle balanc a jsem si vědoma, že kdybych odešla do startupu, o jednu tu část bych přišla.
Takže je to buď, anebo?
Většinou, ale nemusí to být zcela vždy. I některé ze startupů spolupracují s vědeckými ústavy, propůjčují svoje zařízení, dělají se tam i základní výzkumy. Je to velký trend a uvidím, kde v něm bude moje místo.
Máte nějaké konkrétní startupy, které vás zajímají?
Hodně mě zaujaly specificky fúzní startupy jako Firstlight Fusion, Focused Energy, Tau systems, nebo drážďanský DeepXScan. Nadchla mě jejich kreativita, technický koncept a rychlost práce. Zároveň je svět startupů velmi nejistý a většina jich neuspěje.
Navíc, pokud někdo vede vlastní startup, je to opravdu hodně práce, v tom se však tento svět od vedení vědecké skupiny neliší.
Na jednu stranu má člověk ve startupu méně omezení v podobě byrokratických nesmyslů a financí, kterým čelí vědec ve státním sektoru, zároveň je však omezen tématy s přímými komerčními aplikacemi.
Takže ani jedna cesta není ideální?
Ideální situace nastane, když vědce zajímá práce na aplikovaném výzkumu. Ale já sama se zatím spíš koukám, co kdo dělá. Nějaké nabídky jsem již od startupů měla, ale nechci se stěhovat z Drážďan, kde naše rodina zakotvila.
