Masivní sesuv navezené hlíny, ke kterému došlo v prosinci v čínském Šen-čenu, odráží širší fenomén, se kterým se pomalu ale jistě začíná potýkat celý svět – úpadek éry megaměst. Šen-čen se stal megaměstem (sídlem s populací přes deset milionů) rychleji než kterékoli jiné město v historii a stal se tak i archetypem masivního čínského stěhování do měst probíhajícího v posledních 40 letech. Nyní je z něj ale spíše pomník lidské extravaganci a pošetilosti.

V roce 1979 byl Šen-čen malým rybářským městečkem s 30 000 obyvateli. Pak se ocitl v ohnisku první vlny modernizační politiky bývalého čínského prezidenta Teng Siao-pchinga. Nyní se jedná o metropoli s 12 miliony obyvatel, jejíž populace mezi roky 2000 a 2014 narostla o 56 procent. Roky a roky stál Šen-čen hrdě na výsluní coby zázračné dítě mezi čínskými městy, pyšný na svou zářící infrastrukturu, která v současnosti čelí stále větším pochybám.

Sesuv půdy v Šen-čenu přišel pouhé čtyři měsíce po podobně smrtící katastrofě v Tchien-ťinu, dalším poměrně novém megaměstě, kde exploze skladu chemikálií zabila 173 lidí. A nesmíme zapomenout samozřejmě na znečištění vzduchu, které je v Pekingu značně rizikové a jinde otevřeně zdraví škodlivé. Jednoduše řečeno, koncept „úspor díky rozsahu“ nabízený zvětšováním měst se v čínských aglomeracích nad 10 milionů obyvatel naprosto zhroutil, velikost těchto měst se stává hlavní brzdou jejich dalšího růstu, o spokojenosti a zdraví jejich obyvatel ani nemluvě.

sen cen sesuv

Záchranáři pátrají 21. prosince po přeživších v troskách budov v Šen-čenu v Číně poté, co lavina stavebního odpadu zavalila průmyslovou zónu a pohřbila pod sebou 33 budov.

Jedním z velkých problémů megaměst, jak Číňané v současnosti zjišťují, je jejich dopad na ceny nemovitostí a také na plodnost. Čína byla sice loni osvobozena od tyranie politiky jednoho dítěte, ale v těchto největších, nejzářivějších městech žádný baby boom nečekejte. Šanghaj má dokonce jednu z nejnižších měr porodnosti na světě – pouhou třetinu míry potřebné k nahrazování populace. Peking a Tchien-ťin jsou na tom podobně příšerně.

Oboje odráží dopad jednak neskutečně těsných podmínek k životu a absurdně vysokých cen nemovitostí, které jsou – ve srovnání s příjmem – daleko vyšší než v drahých světových městech jako Vancouver, Londýn, Sydney, San Francisco nebo New York — někde dokonce až dvojnásobně.

Čtěte také: Číňané budují města duchů. Jaká je čeká budoucnost?

Míra růstu populace v Pekingu a Šanghaji od roku 2010 podle demografa Wendella Coxe dramaticky poklesla. Populace čínského hlavního města rostla od roku 2000 do roku 2010 o 3,9 procenta ročně, v letech 2010 až 2014 se růst zpomalil na 2,3 procenta. V Šanghaji ve stejných periodách došlo k poklesu ze 3,4% na 1,3%. Vysoká míra znečištění přiměla některé movitější Číňany k přestěhování se zpět blíže venkovu a přírodě, či, v případě těch movitějších, do čistších, méně přelidněných oblastí v Austrálii, Severní Americe a na Novém Zélandu.

Čínská vláda je nicméně i nadále odhodlaná posilovat urbanizaci, od které si slibuje posílení ekonomického růstu, a chce proměňovat další venkovské zemědělce na utrácející a ekonomiku posilující obyvatele měst. V roce 2014 si vláda určila za cíl zvýšit do roku 2020 podíl obyvatel měst na 60% z tehdejších 53,7%. Urbanizační strategie se nicméně zaměřuje na směrování stěhujících se lidí do malých a středních měst s méně než 5 miliony obyvatel; na migraci do megaměst jsou uvalena přísná omezení.

Shanghai
Šanghaj

Aby učinil malá města přitažlivějšími, slíbil Peking posílit investice do infrastruktury, místní vlády začaly nabízet příspěvky na bydlení, daňové úlevy a levnější hypotéky, všechno proto, aby přilákaly obyvatele. Zda to bude dostatečně lákavou alternativou širšímu trhu práce v megaměstech, se teprve uvidí.

Situace ve světě

Až donedávna se světový trend budování megaměst – v roce 2014 jich bylo 34 – zdál nezastavitelným. Ale ve většině světa se nyní zpomaluje. Populace v Evropě a Severní Americe rostou pomalu, výjimkami jsou jen Londýn a Moskva.

Kde se tedy dá očekávat růst megaměst v budoucnosti? Především v oblastech považovaných za jakýsi „zapadákov“ světové ekonomiky – v Africe a částech Asie, kde dochází k nejrychlejšímu nárůstu populace a urbanizace.

působivé studii z roku 2011 poradenská firma McKinsey předpověděla, že do roku 2025 se populační růst přesune hlavně do 577 „rychle rostoucích měst střední váhy“ zejména v Číně a Indii, zatímco megaměsta budou upadat demograficky i ekonomicky.

V Indii se také v posledních letech značně zpomalilo tempo růstu populace ve dvou ze tří největších měst, Bombaji a Kalkatě, zatímco Nové Dillí se stalo největší megalopolí této země. Rychleji zato rostla populace ve středně velkých městech jako Hajdarábád, Puné, Čennaí a Bengalúru, či malých městech jako Koimbatur, domovu 2,5 milionu lidí, která také zažívají největší pokroky v technickém a průmyslovém růstu.

kalkata
Kalkata

Decentralizace urbanizace se stala víceméně tématem pro vládu premiéra Nárendry Módího, jenž zavedl program „rurbanizace“ ještě jako předseda vlády státu Gudžarát. Většina Indů stále žije ve vesnicích, které jsou tak hlavním zdrojem příchozích do měst. Módí hovoří o sídlech se „srdcem vesnice“ obklopeným vyvíjejícími se „městskými výdobytky“.

Vědec Kris Hartley, který žije v Singapuru, dlouhodobě sleduje přesouvání průmyslu a dokonce i služeb do více venkovských lokalit v zemích jihovýchodní Asie, jako např. Thajsko, Vietnam, Indonésie a části Číny. Megaměsta jsou podle něj stále znečištěnější, přecpanější a těžko zvladatelná – a podle Hartleyho to je důvod, proč společnosti sídlící v těchto městech zjišťují, že najdou lepší, levnější a pro rodiny zaměstnanců vhodnější prostředí dále od těchto velkých měst.

Kde porostou megaměsta nejrychleji

Podle odhadu OSN bude v letech 2010 až 2100 99% veškerého populačního růstu soustředěno do rozvojových zemí – z toho 83% pouze v Africe, následováno 13% v Asii – zejména v těch méně rozvinutých oblastech.

Spíše než ukazatelem budoucnosti je růst megaměst v těchto oblastech spíše opožděným indikátorem rané fáze urbanizace. Prognózy ukazují na vznik dvou dalších megaměst v Africe: Johannesburg-East Rand v Jihoafrické republice a Luanda v Angole. Tím se připojí k Lagosu v Nigérii a ke dvěma rapidně rostoucím, ale chudým megaměstům Káhiře a Kinshase, jakož i Karáčí v Pákistánu.

lagos
Lagos

Podobně jako v Indii dají tato města velmi pravděpodobně za vznik obrovským slumovým oblastem. Po celém světě žije v těchto zubožených oblastech skoro miliarda lidí, což ohrožuje sociální stabilitu nejen jejich vlastních zemí, ale i celého světa, neboť přesně tyto oblasti mají tendenci sloužit jako podhoubí náhodným trestným činům, ale i organizovanějším formám zločinu včetně terorismu.

Člověk nemusí být idealista, jako byl kdysi Gándhí, aby ho napadlo, že rozptyl obyvatel – nikoli koncentrace – nabízí pro rozvojové země lepší urbanistický model – více prostoru, soukromí a sepětí s přírodou, poznamenává sociolog Robert Obudho. Zaměření se na rozvoj velkých měst bude problémy jen zhoršovat, zatímco u menších zajistí více „soběstačnosti, lokálního zapojení a spravedlivého sdílení prostoru“.

V rozvinutém světě, či chcete-li, na Západě byl posun směrem k většímu rozptylu – jak v regionech, tak mezi nimi – usnadněn novými technologiemi. Menší města a dokonce ani vesnice již nejsou ekonomicky izolované a jsou okolnímu světu blíže díky mobilním telefonům a internetu. Ekonomický růst takových oblastí může pomoci omezit migraci do megaměst tím, že zúží mezery mezi životním standardem jejich obyvatel vůči obyvatelům měst, jak se tomu běžně děje v západních zemích.