skip to main content

Španělsko v Praze. El Camino je cesta ke špičkové gastronomii i lásce k lidem

Když se znalců pražské gastro scény zeptáte, do jakého podniku vyrazit na večeři, jejich tipy se pravděpodobně budou shodovat na El Caminu. V tapas baru v těsném sousedství náměstí Jiřího z Poděbrad dostanete opravdu skvělé jídlo i servis, svůj podnik zde s elegancí sobě vlastní řídí David Böhm.

Světoběžník, ale zároveň patriot Mariánských Lázní v rodném městě provozoval deset let středomořskou restauraci Medité, kvůli které hosté ochotně přijížděli z nejrůznějších koutů republiky. Stejně jako tam i v Praze tančí Böhm s lehkostí prvorepublikového gentlemana mezi stoly a rozmlouvá s hosty.

A že je El Caminu vlastní osazenstvo velmi různorodé. Během jediného večera v minimalistickém tmavém interiéru tu degustují chobotnice a kachní tacos newyorský bankéř, známý český herec, galeristky, ale i pár, který sem přišel oslavit výročí svatby. Nevtíravé, ale velmi pozorné chování obsluhy pak korunují zastávky samotného majitele u jednotlivých stolů.

Reklama

Pokud chcete na Davidu Böhmovi obdivovat jedinou věc, nebude to jeho smysl pro vytvoření dobré restaurace, ale způsob, jakým má upřímně rád lidi. A nejde jen o hosty, kterým chce dopřávat gastronomický a kulturní zážitek, díky kterému se zastaví ve svých hektických životech a zapomenou na každodenní problémy, ale také o Böhmův tým.

„Jsem opravdu šťastný za lidi, se kterými pracuju. Snažím se s nimi tvořit, ale také jim umožnit růst nebo je chvíli nechat v klidu, pokud to potřebují. Pracujeme spolu, protože nás to těší, nikoli z důvodu, že je to povinnost,“ říká muž, který svou kariéru nejdříve téměř deset let budoval v zahraničí, aby se později vrátil do západních Čech.

Po dekádě, kdy podnik balancoval mezi obsazenými víkendy a prázdnějšími pracovními dny, se Böhm rozhodl tuto kapitolu uzavřít a přesídlit do Prahy. „Přenést podnik sem byl velký risk, mohlo to ovlivnit rodinu až do dospělosti mého nyní čtyřletého syna. V Praze jsem investoval mnohonásobně více než v Mariánkách,“ vypočítává Böhm.

Štěstí bylo, že klientela, která za jeho gastronomií a uměním chovat se k zákazníkům jezdila, si jej okamžitě našla v Praze. Bez větší reklamy se zde krátce po otevření v roce 2019 dveře netrhly – ale pak přišel lockdown.

„V nadsázce tvrdím, že pokud chcete vědět, kdy neinvestovat, sledujte mě. Když jsem otevíral Medité, tak to bylo 19. prosince 2008 a v únoru následujícího roku začala v Mariánských Lázních ekonomická krize, která trvala až do roku 2013. Ustáli jsme to díky naší lásce a urputnosti,“ rekapituluje podnikatel.

Reklama

Během pandemie zase El Camino podrželi stálí hosté, pro které Böhm a jeho tým chystali privátní vaření. „Za těžkých časů jsem myslel na svou babičku, byla přeživší Osvětimi. Měl jsem dojem, jako by nade mnou držela ochrannou ruku,“ usmívá se restauratér.

Zatímco večery v El Caminu jsou vždy plné hostů, nyní restaurace v některé dny otevírá už na oběd. „Věřím, že jsme ideálním místem pro pracovní setkání. Jídlo totiž dokáže vyřešit jakýkoli problém,“ soudí Böhm.

Zatímco oběd s vinným párováním tu stihnete třeba i za hodinu a půl, během večeře ztrácíte pojem o čase a v El Caminu, což v překladu ze španělštiny znamená cesta, prosedíte klidně čtyři hodiny.

„Naše restaurace nechce být popovou hvězdou, ale komorní záležitostí. Uvědomujeme si, že nejsme pro každého. Ale věřím, že většina lidí na světě funguje stejně, a i když Češi nejsou na španělskou kuchyni zatím tolik zvyklí, mohou se s ní seznámit a obohatí je,“ říká muž, který je přesvědčený, že dobrá gastronomie stojí a padá na konzistenci.

Proto je opatrný, když slyší chválu, že svým tapas barem dobyl Prahu. „Ekonomický výsledek je až na druhém místě. Nemůžete hostovi říct, že se těšíte na jeho peníze. Musíte bojovat o to, aby ho ta geniálně uvařená omáčka rozsvítila štěstím – a to se musí opakovat každý den,“ připomíná David Böhm.

Pracuje s obrovskou vášní, ale zároveň si uvědomuje, jak snadné by bylo v jeho profesi i pozici vyhořet. „Moje manželka se věnuje védské meditaci, kdybych ji nepotkal, asi bych nedopadl moc dobře,“ říká.

„Dnes vím, že je zásadní, abych odpočíval. Stojí na tom osobní i týmový blahobyt,“ přiznává muž, kterého úspěch těší, ale pokora je pro něj na prvním místě. „Žijeme dál, splácíme své pohledávky, pracujeme a snad budeme zdraví. To je nejdůležitější.“

Reklama
Reklama