Představte si bitevní pole a na něm vojáky. Nad nimi je Zuzana Střížová, která je sleduje a zjišťuje, kteří z nich jsou zlí, kteří hodní a jak těm hodným v jejich boji pomoct. Jako lékařka, imunoložka a vědkyně totiž zkoumá, jak imunitní buňky pomáhají v léčbě rakoviny.
V nemocniční ambulanci zase pacientům radí, jak můžou posílit svou imunitu. Poruchy imunity totiž neznamenají jen časté infekce nebo další zdravotní potíže, ale můžou vést právě i k rakovině. „Nejhorší pro funkci imunitního systému je spánková deprivace a chronický stres,“ říká Zuzana Střížová, lékařka a vědkyně z Ústavu imunologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol a také letošní laureátka talentové soutěže L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě.
Foto L‘Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě
Přibývá vám pacientů s poruchou imunity?
Ano, je jich opravdu hodně. Ačkoli nedokážu v tuto chvíli přesně odhadnout, jestli přibývá tolik pacientů, nebo ubývá lékařů. Každopádně je nás imunologů málo, o obor není velký zájem, takže naše kapacity jsou neskutečně přetížené.
Kolik lidí k vám chodí?
Běžně míváme na jednoho doktora každý den patnáct, výjimečně až dvacet pacientů. Problémy s imunitou jsou ale velice komplexní a je potřeba mít na každého pacienta dost času. Při takovém množství lidí se to pak logicky promítá v objednacích dobách.
Jak dlouho člověk musí čekat, než se k vám dostane na vyšetření?
Lidi běžně čekají i čtyři měsíce. U některých vybraných kolegů, jako je třeba naše specialistka na lékové alergie, jsou objednací doby až půl roku. Takových specialistů je jako šafránu a pacientů skutečně příliš.
Foto L‘Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě
Dá se určit jejich společný jmenovatel?
Řeším dospělé pacienty, u dětí je spektrum imunologických chorob úplně jiné. Část mých pacientů má špatnou funkci imunity, protože jsou například po chemoterapii, radioterapii nebo jiné léčbě, která jim poškodila kostní dřeň. Pro velkou skupinu pacientů pak platí, že si poruchu imunity částečně způsobili sami špatným životním stylem. Nedělají to ale vědomě a často ani netuší, že dělají něco špatně.
Co dělají nejčastěji špatně?
Často to je třeba nevhodné stravování. To si lidé i mnohdy sami uvědomují, protože jim to už řekl jejich praktik nebo kardiolog, a otázkou pak je, jestli jsou sami schopni s tím něco dělat. U velké skupiny lidí stojí za sníženou funkcí imunity spánková deprivace. Tenhle problém si spousta lidí neuvědomuje a častokrát se jim otevřou oči až poté, co jim v ambulanci vysvětlím, jak spánek ovlivňuje jednotlivé složky imunitního systému.
Jak na to reagují?
Často je to překvapí, a pokud to nechtějí řešit jen za pomoci léků, posílám je do spánkové poradny. Důležité ale je, aby odcházeli s vědomím, že i léky na spaní jsou bezpečnější než spánková deprivace. To je základ. Obecně ale nejhůře pacienti přijímají fakt, že by za jejich oslabenou imunitou mohl stát také chronický neventilovaný stres.
Proč?
Protože stresové zatížení je potřeba řešit i s psychoterapeutem. Musím pacientům opatrně vysvětlovat, že je nevnímám jako padavky, ale že dle toho, s čím se mi svěřili, je jednoznačné, že mají ohromnou stresovou nálož a je potřeba s ní nějak pracovat.
A zatímco mladší lidé to chápou a pak se k nám vrací po psychoterapiích ve velmi dobré psychické a často i fyzické kondici, že si dali život do pořádku, zmizely jim ekzémy nebo přestaly opakované infekce, tak u starších lidí je vnímání někdy úplně jiné.
Když jen zmíním, že jejich somatické obtíže jsou pravděpodobně spouštěny a dlouhodobě udržovány nadměrným stresem, přejde bohužel část pacientů do ofenzivy a mají pocit, že jim snad naznačuji, že si za všechno můžou sami a svoje potíže si vymýšlí.
To je asi docela nepříjemné, ne?
Ano, velmi. Chci těm lidem opravdu pomoct. A přestože jsme schopni farmakologicky imunitu podporovat, je vždy naprosto nezbytné řešit i příčinu, která k poruše imunity vedla.
Jak imunitu nejlépe posílit?
Jednoznačně spánkem. Nejdůležitější je kvalitní, nepřerušovaný spánek, který by skutečně měl trvat minimálně sedm až osm hodin.
A ještě něco?
Rozhodně je důležitá i strava. Spolupracuji s nutričními terapeuty a pacientům často na základě jejich intolerancí a potravinových alergií doporučuji, aby se o svém jídelníčku poradili se specialistou a nepouštěli se do diet sami. Diety načtené z internetu často vedou k deficitu důležitých vitaminů, minerálů a aminokyselin, což je zase obrovský zásah pro imunitu.
Další věc je ventilace chronického stresu. Ten se ukázal být zásadním faktorem pro rozvoj rakoviny, protože ovlivňuje produkci hormonů, cytokinů, tedy molekul, kterými imunitní buňky komunikují, a dokonce i střevní mikrobiom, tedy slizniční imunitu.
A co přesně je tím chronickým stresem myšleno?
Chronický stres je každodenní, dlouhodobý a trvá měsíce i roky. Například chodíte-li do práce, kde máte pomlouvačného kolegu nebo vypjaté vztahy se šéfem, necítíte se dobře, ale přesto tam každé ráno musíte.
Nejhorší pak je, když má člověk takové hostilní a toxické prostředí doma s partnerem. Například když vás partner ponižuje, vydírá a neváží si vás. Je to stres, ze kterého člověk ze dne na den z mnoha důvodů nemůže utéct.
Co s tím tedy?
Vždycky je důležité mít nějaký cíl a vidinu, že tohle jednou skončí. Proto je důležitá spolupráce s psychoterapeutem, s nímž si člověk vytvoří plán, jak z toho ven. Do té doby je důležité jako prevence rakoviny, tak onemocnění imunity, které rakovině často předcházejí, alespoň pravidelně stres ventilovat.
Jak?
Podle studií je nejlepší formou ventilace chronického stresu tanec, zpěv, pobyt v přírodě a malba. Můžou to ale být i jiné činnosti, které způsobují radost a smích. Dokonce i pacientům po onkologické léčbě se jako prevence návratu nádorového onemocnění doporučuje, ať chodí třeba tancovat. Při tanci se totiž v těle uvolňuje velké množství β-endorfinů, které podporují funkci imunitních buněk a chrání nás před negativním účinkem stresových hormonů.
Proč jsou vlastně stresové hormony tak špatné?
Stresové hormony jsou skvělé, ale jen tehdy, když nás chrání před nebezpečím, tedy v situaci akutního stresu. Valí se na nás balvan, stresové hormony se rychle vyplaví, zvýší se nám krevní cukr, uvolní se mastné kyseliny pro činnost svalů a my díky tomu utečeme. Jenže u chronického stresu jsou tyto hormony škodlivé. Nejenže oslabují imunitní systém, ale ovlivňují i krevní tlak, podporují obezitu a hlavně podporují nádorové bujení.
A co pohyb a imunita?
Jistě, i pohyb je nesmírně důležitý, ale fyzická zátěž musí být přiměřená. Setkáváme se tady i s tím, že někteří lidé mají nadměrnou zátěž a příliš velké zaměření na výkon. To je taky špatně a imunitní systém pak přestává fungovat.
Mimochodem, jak zvládáte vy sama vedle práce a výzkumu spát osm hodin denně?
Opravdu se snažím. Vstávám každé ráno v pět, pak jdu rychlou chůzí na hodinu se psem ven, tím se udržuju tak nějak fit. Ale abych měla osm hodin spánku, musela bych chodit spát v devět, což se mi většinou nedaří. Snažím se spát alespoň sedm hodin a udržuju si takovou spánkovou hygienu, abych se před spaním uklidnila, rozdýchala a pak opravdu dobře usnula.
Jak vypadá váš běžný režim? Jak se dá propojit práce v ambulanci v nemocnici s vědeckým výzkumem?
Teď už mám celkem klidnější období. Ráno pes, pak v metru vyřídím maily, v ambulanci pacienty a po práci vymýšlím vědecké projekty. Ale v jeden čas jsem měla čtyři práce, mezi kterými jsem běhala. To jsem tehdy nastoupila do Motola, po chvíli jsem si ještě našla druhou práci ve víkendové ambulanci, k tomu jsem sloužila noční služby v nemocnici a pak měla ještě práci v baru.
Prosím? V baru?
Přesně tak. Pracovala jsem jako barmanka a přišla jsem k tomu úplnou náhodou. Šla jsem jednou domů z noční služby v nemocnici a byla jsem úplně vyřízená a znechucená. A cestou jsem vlezla do jednoho krásného baru v Rámové ulici, který byl specializovaný na gin a tonic a měl neskutečně uklidňující atmosféru. Majitel zrovna poklízel a já se ho zeptala, jestli neshání někoho za bar, protože jsem věděla, že noční směny v nemocnici už opravdu dělat nechci.
A on vás hned vzal?
Zeptal se mě, jaké mám zkušenosti, a já mu řekla, že žádné. Že jsem jenom doktorka. Na to řekl, že stejně nemá rád, když jsou lidi příliš ovlivnění gastroprůmyslem, a že bych se mu vlastně mohla hodit do týmu. Tehdy tam pracoval za barem ještě farmakolog a studentka koreanistiky.
Podmínkou ale bylo, abych se naučila přes dvě stovky ginů v nabídce zpaměti, a všechno o nich, protože se tam nevedou nápojové lístky. Zvládla jsem to a asi dva roky jsem tam pracovala. Krásně jsem si vždycky vyčistila hlavu, naučila se spoustu věcí o ginu a za barem vyslechla i velmi zajímavé rozhovory. Bylo to skvělé období.
Teď se ale věnujete víc vědeckému výzkumu, jak to jde skloubit s prací lékařky?
Jde to, tři dny v týdnu jsem v ambulanci, dva dny mám pro vědu a o víkendech pracuji v jedné soukromé ambulanci. Většinou si nashromáždím víc vzorků, zmrazím je a pak dělám pokusy na jeden zátah třeba večer nebo o víkendu.
Dá se to, ale člověk musí mít obě práce rád. Což mám a navíc se lékařská i vědecká činnost výborně doplňují. To, že jsem lékař, mi hodně pomáhá ve vědě zamyslet se nad věcmi, nad kterými bych jinak neuvažovala. A věda mi zase dává možnost odpočinout si od pacientů a dělat pro změnu jinou zajímavou činnost.
Tuhle kombinaci vědy a klinické praxe jste chtěla vždycky?
Nejdřív jsem se považovala víc za doktorku, ale čím jsem starší, tím se mi víc líbí vědecká práce, protože je mnohem kreativnější. Můžu zkoušet různé experimenty, a když něco nevyjde, zkusím to příště jinak. To u pacientů logicky nejde. Tam jsou striktní pravidla.
Pracujete na nádorové terapii, co přesně zkoumáte?
Co dělají imunitní buňky v nádorech. Dřív se myslelo, že nádor je hmota tvořená jen nádorovými buňkami, které se nekontrolovaně množí. Charakteristické pro ně je, že neumírají, pořád se dělí, a pokud je nezastavíme, tak člověk zemře. Abychom zastavili nádorový růst, byla vynalezena například chemoterapie, která zasahuje do procesu dělení buněk.
Bohužel má ale i spoustu nežádoucích účinků, protože ovlivňuje také další dělící se buňky v těle, jako jsou buňky kostní dřeně, buňky vlasových folikulů nebo buňky střevní sliznice. Proto pacientům vypadávají vlasy, mají průjmy a klesají jim počty krvinek. Díky rozvoji mikroskopických technik se ale přišlo na to, že v nádoru je i spousta imunitních buněk.
Co tam dělají?
To se samozřejmě hned řešilo, protože víme, že imunitní systém nás obecně chrání před vším špatným, a skutečně se potvrdilo, že imunitní buňky s nádorem aktivně bojují. Je to tedy jako bitevní pole, na němž jsou nádorové buňky versus imunitní buňky. Ale aby to nebylo tak jednoduché, část imunitních buněk se může dát i na stranu toho nádoru a pomáhat mu růst, získat víc živin nebo kyslíku. Takže nelze jednoznačně říct, že všechny imunitní buňky jsou dobří vojáci. Někteří jsou i zlí a nechceme je tam.
A vy zjišťujete, kdo jsou dobří a kdo zlí vojáci?
Přesně tak. Zkoumám, co se děje v nádorech, kdo si tam s kým povídá a jak to lze ovlivnit. Jinými slovy, popisuju vlastnosti imunitních buněk v nádorech. V jednom projektu jsem například řešila, jak moc jsou imunitní buňky schopné prostupovat nádorem. Některé buňky totiž zůstávají na okraji nádoru a my nevíme, proč nejdou dovnitř. Nemůžou? Nechtějí? Je důležité tyhle mechanismy objasnit, protože v momentě, kdy to budeme vědět, dají se ty poznatky aplikovat ve výrobě terapeutik.
Pokud zjistíme, že buňka čeká na nějaký signál, tak jí ho pošleme. Také důkladně analyzuji zbraně, jaké může buňka používat k tomu, aby bojovala s nádorem. Těch zbraní může být spousta a předpokládá se, že čím lepší má zbraně, tím lepší má pacient prognózu.
Tyhle principy se už v praxi používají?
Ano. V praxi lze už imunitní buňky aktivovat zvenčí. To je teď nejběžnější používaná imunoterapie, terapie takzvanými checkpoint inhibitory. V nádorech existuje jedna populace buněk, o které víme, že je proti nádoru nejúčinnější. Jsou to ti nejlepší vojáci. Ale i ti nejlepší se po čase vyčerpají. Checkpoint inhibitory jsou monoklonální protilátky, které zakážou těmto imunitním buňkám, aby se vyčerpaly, a ty tak bojují dál, dokud nádor nezlikvidují. Za tuto terapii byla v roce 2018 udělena Nobelova cena.
Vidíte v tom budoucnost léčby rakoviny?
Ano. Už když jsem nastupovala na doktorát, jsem tvrdila, že v imunoterapii vidím budoucnost onkologie, ale tehdy mi bylo řečeno, že jsem hrozně naivní. Většina těch přístupů byla v experimentální fázi, což se změnilo teprve nedávno. Teď je imunoterapie velmi uznávaná napříč obory. Otázkou ale zůstává, pro jaké typy nádorů je vhodná. Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, každý člověk na ni reaguje jinak. Stále tedy máme spoustu otazníků, ale myslím si, že jsme na dobré cestě.
Váš otec je také lékař, uznávaný imunolog z IKEM, bavíte se spolu o práci?
Naše specializace jsou už tak vzdálené, že se moc neprotneme, a hlavně on je hrozně moc vytížený. A ještě k tomu je opravdu hodně oblíbený, takže i když se potkáme na nějakém imunologickém kongresu, všichni se na něj slítnou a ani si nepopovídáme. Ale je fakt, že mě neskutečně ovlivnil, protože byl vždycky mým lidským i profesním vzorem.
Líbilo se mi sledovat, jak svoji práci miluje, jak lítal po kongresech a přednášel všude možně. Viděla jsem, že když je člověk dobrý v tom, co dělá, otevřou se mu dveře do světa a může hodně cestovat. Původně jsem ale chtěla být advokátka jako moje máma a sestra, ty jsou tedy taky neuvěřitelné. Na práva jsem se sice nedostala, ale naštěstí jsem se po první hodině anatomie nadchla pro medicínu.
Říkala jste, že je málo imunologů, proč?
Pořádně sama nevím. Myslím si, že ten obor má jen špatné promo, a snažím se to zlepšit. Když jsem byla na imunologické stáži v Utrechtu, tak tam to bylo úplně jinak. O imunologii byl strašně velký zájem, navíc hlavně u mužů, zatímco u nás k imunologii spíš tíhnou ženy.
Čím to je?
Možná je to tím, že v zahraničí se víc apeluje na tu vědeckou stránku imunologie, která je ohromně zajímavá a spojená s přednášením na konferencích, publikováním a cestováním. Oproti tomu u nás bohužel na spoustě pracovišť znamená imunologie sedět od pondělí do pátku v ambulanci. Ale doufám, že se to změní a o imunologii bude větší zájem.
Jak se to snažíte zlepšit?
Začala jsem chodit do škol, kde přednáším ty nejzajímavější aspekty téhle práce. Taky mě ale inspirovalo mnoho popularizátorů vědy, a tak jsem si letos založila Twitter a Instagram a sdílím naše vědecké výsledky. Vidím, jak to mladé lidi zajímá, a mám z toho opravdu radost.
Proč je podle vás ve vědě pořád tak málo žen?
Důvodů je hodně, třeba nízké sebevědomí, pocit viny, když nepečují o děti, a také špatně vnímáme konkurenci. Věda je hrozně konkurenční prostředí. I kdybychom to nikdo nechtěli, tak vědecká práce je dost o soutěžení, ale měla by být samozřejmě i o spolupráci. Spolupráce mezi ženami mi také někdy přijde chabá, když to srovnám s mužskými vědeckými týmy.
S mnoha ženami vědkyněmi jste se potkala v rámci soutěže L’Oréal-UNESCO, kde jste nakonec zvítězila. Co jste si z toho odnesla?
Pro mě to byl strašně důležitý impulz pro psychiku. Pochopila jsem, že je tolik žen, které tady v Čechách dělají špičkový, až světový výzkum, ale nikde se o nich nepíše, nikdo o nich neví. Tam jsem je poprvé viděla a mohla s nimi mluvit.
Do soutěže se přihlásilo na šest desítek projektů vědkyň z nejrůznějších oborů a společné mají to, že jejich výzkum musí být relevantním přínosem pro společnost. A i sama výhra v této soutěži pro mě byla hrozně důležitá, protože jsem podle reakcí poroty pochopila, že to, co dělám, jim přijde opravdu důležité.
Věda totiž není jen hrozně konkurenční, ale je v ní i spousta neúspěchů, nevychází experimenty, články, granty a málokdo chodí a poplácává vás, že jste dobrej. Ostatně to asi v žádné profesi, jsme dospělí, člověk se musí chválit sám. Každopádně výhra pro mě byla ohromným hnacím motorem a některé projekty, které jsem směřovala ke konci, jsem zase otevřela, protože jsem si řekla, tak jo, pojďme se na to podívat ještě jinak, otočit to. V tomhle to bylo supermotivační.
