Evropa v následujících patnácti letech naplno pojede v autech poháněných elektřinou. Aby to ale vůbec bylo možné, neobejde se bez baterií. A abychom měli baterie pro elektromobily, musíme postavit továrny, kde budou vznikat.
Minimálně o jednu takovou, která může zaměstnat až přes dva tisíce lidí a první baterie by mohla dodávat už za pět až sedm let, bojuje i Česko. Opravdu ji ale potřebujeme? A půjde jen o obrovskou halu, kde budou levní čeští, případně i rumunští nebo bulharští dělníci vykonávat nepříliš dobře placenou práci s nízkou přidanou hodnotou? Nebo světu nabídneme taky inovace a vlastní vývoj?
Na tyto otázky odpovídá komentář Radka Špicara, viceprezidenta pro hospodářskou politiku a export Svazu průmyslu a dopravy ČR. A také řidiče, který poslední týdny testuje elektromobilitu na vlastní kůži.
Automobilový průmysl v České republice, ale i v celé Evropské unii prochází hlubokou a dramatickou proměnou. Bohužel to není proměna, která by vycházela z poptávky trhu a zákazníků, ale je vyvolaná politikou a regulací.
Jako hlavní nástroj má neustále se snižující limity emisí CO2, kterých musí automobilky dosahovat. Problém je ten, že limity jsou tak přísné, že jim dávají jedinou možnost, jak se s nimi vypořádat – masivně přejít na elektromobilitu. Budoucnost tak v dalších mnoha letech bude ve spojení s osobní dopravou patřit elektřině. A na to se musí průmysl připravit.
Součástí přípravy je i smíření se s tím, že je před námi útlum vývoje a výroby spalovacích motorů, což je oblast, která v Česku zaměstnává spoustu lidí. Už z tohoto pohledu by bylo dobré mít náhradu – a tou může být právě výroba elektrobaterií. Důvodů, proč je dobré, aby tady alespoň jedna gigafactory stála, je ale samozřejmě víc.
Dalším je potřeba soběstačnosti. Jestliže nám pandemie v posledním roce a půl z pohledu průmyslu něco jednoznačně ukázala, je to závislost Evropy na dovozu strategických surovin nebo produktů z druhého konce světa. Nejtypičtějším příkladem jsou čipy, které si v Evropě nedokážeme vyrábět sami. Právě tohle už by se v souvislosti s elektrobateriemi stát nemělo.
Pominout nejde ani fakt, že gigafactory může přinést práci pro nižší tisíce lidí v regionech s vyšší mírou nezaměstnanosti. Ano, trh práce z hlediska volných pracovní sil nevypadá dobře, což je kromě jiného dané nízkou mobilitou, ale pořád tu jsou ale místa, kde je nezaměstnanost vysoká. Platí to hlavně pro Ústecký, Karlovarský nebo Moravskoslezský kraj.
Gigafactory je také velkou šancí pro Českou republiku, která má možnost změnit něco, co nám v posledních dvaatřiceti letech moc nešlo: uzavřít cyklus výroby nějakého produktu od A do Z. Od vytěžení suroviny přes zpracování, v tomto případě do podoby baterie, až po její namontování do finálního produktu, tedy automobilu.
Tím bychom se vyhnuli tomu, co se děje například ve dřevařském průmyslu, kdy těžíme naše lesy a kulatinu vyvážíme za hranice, kde se zpracuje na nábytek nebo stavební řezivo, které si pak pak za drahé peníze kupujeme zpět.
Důležité je ale i to, aby se kolem gigafactory vytvořil celý ekosystém včetně vývoje. Aby se na něj napojily univerzity a výzkumné a vývojové ústavy, které se budou podílet nejen na zlepšení výroby, ale také na inovacích nebo vývoji elektrobaterií.
Je to samozřejmě ambiciózní, ale ne nereálné. Kapacity na ČVUT a VŠCHT na to máme, jen je bude potřeba je navýšit, k čemuž musíme směřovat co nejdřív. Času není moc – vytvořit studijní program na vysoké škole a postavit vývojové týmy je otázka několika let.
V souvislosti s tím je také potřeba zlepšit imigrační politiku ve prospěch vysoce kvalifikovaných odborníků. Je jasné, že zahraniční specialisty budeme potřebovat a nejde čekat rok a půl, než jim úřady dají povolení k pobytu.
Ani tohle nemůžeme nechat usnout do roku 2026, až se u továrny přestřihne páska a my v tu chvíli začneme přemýšlet, jak výrobu doplnit vývojem a výzkumem. V tu chvíli už může být pozdě.
