„Tohle mi nedělejte,“ prohodí červenající se diabetolog Jan Šoupal, když ho před zraky zvědavých chichotajících se sestřiček nasvěcujeme a fotíme na starodávných chodbách pražské Všeobecné fakultní nemocnice. „Dobrá práce, pane kolego,“ mine ho lékař, jenž mu svým zafačovaným palcem dává na dálku like. A aby pozornosti nebylo málo, za prosklenými dveřmi jedna ze sester zahalasí: „To je přece náš Šoupy.“
Jan Šoupal je zkrátka v těchto dnech ve Všeobecné fakultní nemocnici mediální hvězdou. Ještě před pár týdny to tak ale rozhodně nevypadalo. Nový PR tým nemocnice vzpomíná, jak jim na konci roku zaťukal mladý diabetolog na dveře a trochu nesměle odprezentoval svoji novinku, která by snad stála za uveřejnění. Tiskoví nevěřili svým uším.
Lékař jim v zásadě říkal, že se díky studii, kterou v nemocnici rozjel, postupně naprosto změnily zaběhnuté postupy při léčbě cukrovky 1. typu na celém světě. „Chápete, a on nám to povídal jakoby nic,“ vzpomíná mluvčí nemocnice Marie Heřmánková.
Aplikace glykemického senzoru. Foto: VFN
Úspěch Jana Šoupala má ale kořeny už v roce 2012. Tehdy se jako začínající lékař s dvouletou praxí vypravil na kurz do Kodaně, kde si vyslechl přednášku o glukózových senzorech a jejich možném zavádění do praxe. Tato malá zařízení dokážou průběžně měřit hladinu cukru v těle, a dávají vám tak vodítko, kdy si aplikovat inzulin.
Pojišťovny i lékaři ale v té době bezmezně věřili glukometrům, tedy externím měřičům cukru v těle. Senzory neproplácely a do budoucna s nimi počítaly jen v kombinaci s inzulinovými pumpami – tedy malými krabičkami přilepenými na těle, ze kterých se lék postupně uvolňuje.
Šoupal ale z praxe věděl, že inzulinové pumpy pacienty často štvou, protože jim překážely a žádné extra výhody nepřinášely. „Zejména dospělí pacienti se jim zuby nehty bránili a daleko lépe přijímali takzvaná inzulinová pera, kterými si inzulin do těla prakticky bezbolestně vpravovali sami,“ povídá. Pražského lékaře tedy napadla jednoduchá myšlenka: Pojďme vyzkoušet, co se stane, když budou pacienti nosit dlouhodobě senzory a na základě jejich údajů užívat inzulin pomocí per, která jsou navíc levnější než pumpy.
„Vědecká myšlenka byla tedy docela jednoduchá, ale nikdo jí příliš nevěřil a ani ji nezrealizoval. Možná i kvůli tomu, že většina firem, které dělají senzory, vyrábí i inzulinové pumpy. Snahou průmyslu bylo tedy kombinovat obě zařízení a optimálně prodávat oboje,“ míní Šoupal.
Za pomoci grantů se tedy na Karlově náměstí rozjela studie na stovce pacientů a už první rok ukázal, jak správně pražští lékaři zacílili. „Ukázalo se, že léčba založená na senzorech, jež je úplně jednoduchá, přináší mnohonásobně lepší výsledky než léčba založená na hojně používaném glukometru. A především, že léčba pumpou s glukometrem, která je doporučovaná doktory jako první, přináší jednoznačně horší výsledky než jednodušší a levnější léčba založená na senzorech v kombinaci s pery. Ta je k tomu všemu mnoha pacienty lépe přijímána,“ povídá Šoupal.
A co víc, v průběhu studie se ukázalo, že výsledky pacientů, již si inzulin vpichují do těla přesně v moment, kdy jim senzor oznámí nárůst cukru v těle, se v čase stále zlepšují. „Což je skvělé, protože o diabetu se ví, že je to nemoc, která se v čase spíše zhoršuje,“ dodává Šoupal.
V roce 2016 se tedy rozhodl průběžné výsledky skrze prestižní americký zdravotnický časopis zveřejnit – a ihned zaujal. O novém postupu přednášel na diabetologických konferencích v New Orleansu, San Francisku nebo ve španělské Barceloně. Výsledky byly tak dobré, že po odprezentování výrazně pomohly přesvědčit Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, jež se rozhodla senzory hradit. Záhy ji následovala i její americká obdoba Medicare a soukolí se rozjelo.
„Přidaly se další pojišťovny v různých státech a počet diabetiků používajících senzory vystoupal celosvětově z 300 tisíc na více než tři miliony,“ vypočítává Šoupal. České nemocnici se prostě za jednotky milionů korun podařilo zpracovat zlomovou studii, která by stála v zahraničí pod vedením farmaceutických firem několikanásobně víc.
„Firmy vyrábějící senzory financovaly podobný výzkum, zařadily do něj podobné množství pacientů, sledovaly je půl roku, pracovalo na tom 15 diabetologických center a prezentované náklady činily stovky milionů korun,“ uvádí nedávný příklad Šoupal.
Zaujalo i samotné české pracoviště, jež udělalo za málo peněz hodně muziky. Všeobecná fakultní nemocnice získala v diabetologických kruzích prestiž a dostala možnost testovat novinku na trhu – implantované glykemické senzory. Ty už jsou celé implantovány do podkoží a na pokožce už je nalepený jen vysílač, který posílá informace o stavu cukru do mobilu.
Když si člověk náplast odlepí, nic se neděje. Po opětovném přilepení zařízení zase funguje. U běžných typů senzorů to tak není, většina zařízení je umístěna na náplasti, a když ji pacient ztratí například při sportu, musí si pořídit nový senzor, který stojí v průměru 1500 korun na týden.
Jan Šoupal. Foto: Michael Tomeš
Lékaři z VFN by mohli být pevně spjati i s dalším vývojem, který směřuje i k implantovaným inzulinovým pumpám, jež budou dávkovat lék přesně podle potřeb zjištěných senzorem. Výhody senzorů jsou totiž nesporné. „Lze předpokládat, že pacienti, kteří správně používají glukózový senzor, budou mít přibližně o polovinu nižší riziko komplikací, jakou je například diabetická noha, která je ve vyspělých zemích nejčastější příčinou amputace,“ povídá Šoupal.
On sám je nyní na vážkách. Díky úspěšné studii dostal nabídku pracovat na předním americkém diabetologickém pracovišti. Prozatím však odmítl a pokusí se svět ovlivňovat z Prahy. Když se to podařilo jednou, tak proč ne vícekrát.
