Jak udržet firmu v chodu i v době, kdy chybí materiály a náklady prudce stoupají třeba i kvůli tomu, že vám kontejner důležitých komponentů zadržují Egypťané na prokleté lodi v Suezu?
Každodenní realitu byznysu v době covidové popisuje v komentáři pro Forbes Vladimír Chládek, generální ředitel a majitel společnosti TOKOZ.
Za třicet let takovou situaci nepamatuji. Naposledy jsme takhle po známostech a pod pultem sháněli věci za socialismu. Od té doby nikdy tak zásadní problém s dostupností základních surovin nebyl – až teď.
Stupňuje se to už několik měsíců. Začalo to na konci loňského roku prvními problémy s ocelí. Dodavatelé nám odmítali potvrzovat závazná množství, k termínům říkali jen „nevíme“. Ale věděli, že cena bude růst a bude vyšší, než jsme byli zvyklí.
Pak začali vyhrožovat, že v červnu ocel prostě nebude. Mezitím nebyly dostupné kartony, k nim se přidaly plasty. A samozřejmě i komponenty z nich vyráběné. Takže řešíme problémy se spojovacím materiálem i práškovými barvami na bázi plastů.
Dodací lhůty se z obvyklých tří měsíců protáhly na šest, devět, ale i na dvanáct měsíců, do toho se ruší kontrakty a zvyšují ceny. Zrovna u ocelí čekáme až stoprocentní nárůst ceny.
Jen se směju, když čtu, že prý se inflace vrátí na dvě procenta. Jakkoli nejspíš průmyslové materiály nejsou v koši pro vyhodnocení indexů inflace, že by to nemělo vliv? To by se musel stát zázrak.
Zdražování se nevyhne nikdo, kdo pracuje s kovy, protože ty zdražují všechny. V podstatě celý náš sortiment je na kovech postavený: zpracováváme ocelové plechy navinuté ve svitcích a z nich lisujeme výlisky, třeba držáky a součástky pantů na otevírání kufru.
A hlavně vyrábíme zámky a kování – v zabezpečovacích mechanismech má TOKOZ už stoletou tradici. A to máte zase zinek, hliník, znovu ocel. To všechno se teď shání o desítky, někdy i stovky procent dráž. Abychom na tom ekonomicky nevykrváceli, zdražování se, stejně jako ostatní, nevyhneme. Dopad na cenu může být až dvacet procent.
Což počítám bez dalších nákladů, které s sebou tenhle podivný rok nese. Pamatujete vzpříčenou loď v Suezu? Její vyprošťování jsme sledovali v televizi a já si říkal: „Hmm, některé firmy budou mít problém.“ To jsem ještě netušil, že na neslavné Ever Given pluje i náš kontejner se šroubky, které nutně potřebujeme k výrobě.
A zatímco všechny ostatní lodě, které za tou zaseklou čekaly ve frontě, už dávno dopluly do svého cíle, tak tu naši pořád zadržují egyptské úřady jako rukojmí v jednání s pojišťovnou. Dokud nedostanou zaplaceno, loď prý nikam nepojede. A naše šroubky taky ne.
Abychom nezastavili výrobu, byli jsme donuceni další dvě zakázky urychlit a dopravit je do Česka letecky. Doprava byla dvakrát dražší než samotné šroubky, které se vezly jako první třídou. Ta legrace nás přijde na milion korun, ale pořád vyjde levněji než zastavit výrobu.
Situace je bezprecedentní. Zatímco dřív si podmínky diktoval zákazník, teď je to naopak. Trh ovládají dodavatelé, materiály nejsou nebo je jich málo a firmy nakupují za jakoukoli cenu. Taky tuhle hru hrajeme, jako všichni.
Třeba naše cylindrická vložka obsahuje 78 součástek: výlisky ze spékaných kovů, pružinky a další komponenty. Tohle pro nás dělají v Číně, tamto v Indii… Třetina našich materiálů pro výrobu je nějakým způsobem ohrožena, u všech se natahují dodací lhůty.
Nejhorší je situace těch, kdo dodávají do automotive. Tam vždycky raději zaplatíte dodavateli než platit pokutu – naši klienti mají od automobilek pokutu třeba milion a půl eur denně.
Situace zatím není tak fatální, abychom přišli o nějakého velkého zákazníka, ale bojíme se toho. Už v dubnu jsme museli odložit na květen deset procent zakázek, které bychom normálně dodali, ale nebyl materiál.
A to bude mít samozřejmě dopad i na ekonomické výsledky. Normálně máme obrat padesát až šedesát milionů korun měsíčně, teď bychom mohli mít i víc – poptávka je, ale není z čeho vyrábět.
Pracovat dnes v oddělení nákupu v jakékoli výrobní společnosti je o nervy a ne každý to vydrží. Moje jediné štěstí je, že jsme rodinná firma a nákupu u nás šéfuje manželka. Ta mi snad neuteče.
Co slyším od majitelů firem okolo, takové štěstí nemají. A kromě surovin teď často musí shánět i nové lidi.
