Lidé, kteří dnes říkají, že se jich splácení veřejného dluhu netýká, nemají pravdu. Stát bude muset šetřit na zdravotnictví, sociálních službách či školství, protože peníze půjdou hlavně na umoření dluhu.
V rozhovoru pro Forbes na to upozorňuje ekonomka Jana Matesová, která v letech 1998 až 2005 působila jako zástupkyně Česka u Světové banky. Podle Matesové je kvůli stavu rozpočtu nevyhnutelné zvyšování daní i úprava důchodového systému.
„Současný důchodový systém si do budoucnosti Česko nebude moci dovolit a ta doba už je blízko. Vlastně vzhledem k tomu, že si stát na důchody musí půjčovat už teď, nás ta doba již dohnala,“ říká Matesová.
V rozhovoru mluví také o poválečné obnově Ukrajiny, při níž by podle ní Evropská unie měla v zemi vybudovat zázemí pro výrobu klíčových sortimentů – například čipů –, a snížit tak evropskou závislost na Asii.
„Pro Ukrajinu by to byla obrovská příležitost k rozvoji řady odvětví jako farmacie, hutnictví či zemědělství. Ukrajina a Evropská unie na tom mají společný zájem,“ dodává Matesová, která se na různých pozicích ve Světové bance pohybovala přes patnáct let.
Je období blahobytu, se kterým mají Češi léta po roce 1989 spjatá, u konce?
Neřekla bych, že skončil blahobyt, ale období relativní bezstarostnosti. Od roku 1945 existoval funkční a platný systém globálních bezpečnostních záruk po celém světě založený na tom, že žádná země nesmí napadnout jiný suverénní stát s cílem ovládnout jeho území.
V prvních letech národních osvobozeneckých bojů a rozpadu kolonií systém fungoval všelijak. Od osmdesátých let ale fungoval dobře, s několika výjimkami, kterými byly sovětská invaze do Afghánistánu, ruská invaze na některá území Gruzie a v roce 2014 ruská anexe Krymu.
Kromě toho padly ekonomické bloky, řada zemí se začala integrovat do světového trhu a nastalo velké období globalizace, které mělo vrchol někdy před rokem 2007. To ale teď skončilo a období naivity ohledně globalizace a jistota bezpečnostních záruk jsou od ruské agrese proti suverénnímu sousedovi pryč, aspoň prozatím.
A když konec blahobytu specifikujeme na české domácnosti, dá se očekávat, že většina z nich teď prostě zchudne?
Mnoho domácností zchudlo už v minulém roce. Není to ale jen otázka Česka, nýbrž celé Evropy. Zchudnutí z důvodu recese navíc není ve vývoji tržní ekonomiky anomálií, ale naopak pravidlem. Teď je důležité, aby to byla jen korekce, která vrátí českou ekonomiku na pevné základy.
Vy současně tvrdíte, že ekonomická recese z dlouhodobého hlediska může pomoct snížit konzumerismus.
Konzumerismus je životní styl, který je politicky neobyčejně vděčný. Dobře se prodává a posiluje soudržnost společnosti. Ekonomicky a z pohledu životního prostředí ale není dlouhodobě udržitelný. Hrozí nám navíc budování silné ekonomické závislosti na zemích, které nemusejí být spřátelenými státy, jako třeba Čína.
K omezení konzumerismu musíme dojít a recese k tomu může pomoci, protože domácnosti budou mít hlouběji do kapsy. Potřebujeme k tomu ale také dobré zákony na přinejmenším celoevropské úrovni. Dnes je především u elektroniky typické, že si stále musíte kupovat nové a nové zboží, protože staré buď cíleně přestane fungovat, neběží na něm nové funkce či jde o zboží, které záměrně nelze opravit.
Bude Česko po celý rok 2023 charakterizovat vysoká inflace, stejně jako loni?
Česká národní banka předvídá, že na konci roku by se měla inflace dostat na jednociferná čísla. Pořád ale budou ceny ve spotřebním koši skoro o deset procent vyšší než teď. S tím se nelze smiřovat. Dopadne to na široké spektrum oblastí, dotkne se to domácností i podniků.
Uvědomme si, že už v roce 2021 u nás byla vysoká inflace. Tehdy ji způsobila hlavně předchozí vláda, když opravdu bezprecedentním způsobem podporovala spotřebu v české ekonomice pod záminkou protikoronavirových opatření. Jak ale ukázal Nejvyšší kontrolní úřad, devadesát procent veřejných výdajů na podporu domácností a podniků v důsledku pandemie s covidem nemělo vůbec nic společného.
Byla tu obrovská nahromaděná poptávka, proti níž nebylo dost zboží v nabídce, takže ceny rostly. Výrazně například u nemovitostí, do nichž lidé ukládali peníze, protože zejména ještě v první polovině roku 2021 byly relativně nízké úrokové sazby.
Už v roce 2021 tedy byla inflace vysoká, loni ještě vyšší a letos mají ceny ve spotřebním koši růst o dalších deset procent. Lidem se znehodnocují úspory. Na konci roku 2023 by celkově šlo už o znehodnocení o 42 procent za tři roky. To je špatný signál pro všechny, kdo si spořili třeba na bydlení nebo něco jiného významného, pro budoucí důchodové reformy…
Je ale správné, aby vláda v době krize plošně podporovala všechny obyvatele?
Plošná podpora určitě není dobrá, protože je příliš drahá. Je třeba si uvědomit, že stát nemá žádné peníze. Všechno to jsou peníze, které přicházejí od lidí, z daní. Zároveň to jsou peníze určené pro veřejné potřeby občanů. Veřejné výdaje teď ale velice rychle narůstají a stát si musí půjčovat i na ty, které opravdu platit musí. Poprvé v historii si musí půjčovat i na důchody.
Ruku v ruce s tím samozřejmě rostou úroky, které bude muset splácet. Jestli jde nyní o nárůst úrokových výdajů oproti předchozím letům o nízké desítky miliard, ve výhledu pěti let půjde o vysoké desítky. Tyto peníze nepůjdou do zdravotnictví, sociálních služeb, školství či infrastruktury, ale na splácení dluhu.
Lidé, kteří dnes říkají, že se jich splácení veřejného dluhu netýká, ale dotkne se až příštích generací, nemají pravdu. Dotkne se to všech, protože některé služby, které stát poskytuje, bude poskytovat v menším rozsahu, než lidé očekávali.
Když si stát už musí půjčovat i na důchody, není namístě upravit zákonnou valorizaci?
Reforma důchodového systému je nutná, o tom není sporu. Z výdajů státního rozpočtu jde asi čtyřicet procent na důchody a další sociální výdaje – to je obrovský balík peněz. Současný důchodový systém si do budoucnosti Česko nebude moci dovolit a ta doba už je blízko. Vlastně vzhledem k tomu, že si stát na důchody musí půjčovat již teď, nás ta doba dohnala.
Provedení důchodové reformy je ale politicky tak obtížné a vyžaduje souhlas napříč politickým spektrem, že ji nelze očekávat ještě v tomto volebním období. Je třeba udělat aspoň některé úpravy, které navrhla Národní ekonomická rada vlády (NERV, pozn. red.) a které lze provést rychle. Jednou z nich je právě úprava valorizace.
Je potřeba také znevýhodnit předčasné odchody do důchodu a naopak znovu nastartovat diskusi o zvýšení důchodového věku, která se vede i v řadě jiných evropských zemích. Není to české specifikum. NERV přinesl množství návrhů, u kterých považuji za urgentní, aby se je podařilo uskutečnit.
Jaké další návrhy podporujete?
Třeba zrušení podpory státního spoření nebo aspoň snížení. To je opatření, které nezasáhne nejslabší sociální vrstvy, na něž teď stát ve výdajích potřebuje spíš cílit. Nesmírně důležité je také zvýšení efektivity veřejné správy (snížení počtu zaměstnanců a sloučení některých agend – pozn. red.), to může uspořit hodně peněz.
U příjmů by vláda udělala největší úspory, pokud by vrátila daňovou soustavu před konec roku 2020, kdy poslanci zrušili superhrubou mzdu. Nemusí jít ale nevyhnutelně o návrat superhrubé mzdy, pokud vzbuzuje tolik nevole, ačkoli na ní není nic nepřirozeného.
Velká část expertů právě její zrušení kritizuje.
Zároveň se ale najde spousta až fanatických ideologů, kteří říkají, že ten koncept je něco nepřirozeného. Daň z příjmu fyzických osob přitom nemá žádný jednotný vzorec pro všechny vyspělé země. Každý stát má nastavené různé zdanění příjmů, jiné odpočitatelné položky a tak dále. Superhrubá mzda tedy byla naprosto přijatelný koncept.
Nicméně i kdyby se k ní vláda nevrátila, stejného růstu příjmů rozpočtu by dosáhla zvýšením sazby daně fyzických osob s vyměřovacím daňovým základem do výše 48 průměrných měsíčních mezd z patnácti na devatenáct procent bez dalších změn. Vláda říká, že daně zvyšovat nebude, ale to zkrátka není možné.
Bavíme se celou dobu o ekonomické recesi, která jde ruku v ruce s válkou na Ukrajině. Jak je na tom téměř rok od invaze ruská ekonomika?
V Rusku vidíme velký pokles u odvětví výroby nebo služeb, která jsou bezprostředně zasažena sankcemi. Oficiální ruská data už v červnu říkala, že pokles výroby například u automobilového průmyslu oproti předchozímu roku byl téměř devadesát procent, u optických vláken o osmdesát procent.
Ruská data ale jinak pořád vypadají, že tamní ekonomika neklesá, což je překvapivé. Při sankcích uvalených po anexi Krymu byl propad ruské ekonomiky obrovský. Sankce po 24. únoru 2022 jsou přitom mnohonásobně rozsáhlejší než tehdy. Jako jedno vysvětlení se nabízí, že Rusko se zkušenostem z roku 2014 hodně přizpůsobilo – zajistilo si potravinovou soběstačnost a předzásobilo se technologiemi.
Jenže ruským datům zároveň nemůžeme věřit – jsou manipulovaná a taková, která o sobě chce Rusko sdělovat. Ven se dostala některá ekonomicky negativní data ruské centrální banky nebo ruského ministerstva financí o vývoji hospodářství čili ze zcela oficiálních zdrojů. Část dat lze navíc ověřovat takzvanou zrcadlovou statistikou: typicky údaje o zahraničním obchodu, kdy je možné data exportérů ověřit statistikami importérů.
Oficiální data ukazují, že za roky 2022 a 2023 klesne ruská ekonomika nejméně o osm procent, ale popravdě řečeno po zkušenostech s mírnými sankcemi po anexi Krymu je realističtější očekávat dvojciferná čísla.
Jak moc se do vedení války promítl zákaz vývozu moderních technologií do Ruska?
Nedostupnost nejvyspělejších technologií je v Rusku zjevná. Komplikuje opravy zbraní i pořizování nových. Rusku se ale podařilo prostřednictvím třetích zemí dovážet i některé moderní americké, japonské či korejské technologie třeba přes Kazachstán. Pomáhá si také drony íránské výroby.
Až bude reálné bavit se o poválečné obnově Ukrajiny, tvrdíte, že by tam Evropská unie měla přesunout výrobu některých klíčových sortimentů…
Místo „přesunout“ bych řekla zajistit si z Ukrajiny klíčové dodávky strategických komponentů. Dodávky, které jsou pro Evropskou unii stěžejní, odebíráme ze států, jako je Čína nebo z jiných nedemokratických systémů, případně z Indie a dalších vzdálených zemí.
Pro Ukrajinu by to byla obrovská příležitost k rozvoji řady odvětví jako farmacie, hutnictví či zemědělství. Ukrajina a Evropská unie na tom mají společný zájem. Ukrajina je navíc blízko, je to velká země, má nízkou hustotu obyvatel, spoustu zdrojů a šikovné a pracovité lidi.
Když se ekonomika musí postavit na nohy z poválečných ruin, zaostalého základu, nebo po obrovských živelných katastrofách, její orientace dominantně na export je v prvních letech nejúspěšnější model, který lidstvo zná a který se mnohokrát úspěšně aplikoval. Zahraniční trh je větší, a pokud navíc domácí ekonomiku a společnost zdecimovala válka, poptávka v dané zemi je nízká. Orientace na export je důležitá i kvůli zpevňování domácí měny.
Německo budování poválečné ekonomiky také založilo na odvětvích, které primárně vyváželo, a teprve potom se německá marka integrovala do světového trhu, zlepšila se její směnitelnost, zvyšovala se poptávka a životní úroveň. Na stejném principu postavilo otevírání své ekonomiky po pádu železné opony i Československo.
A surovin má tedy Ukrajina dost na to, aby se tam přesunula některá výroba?
Ukrajina disponuje obrovským množstvím nerostných surovin, které mnoho evropských zemí nemá. Pokud jde o moderní odvětví, například elektroniku, tak Asie většinu surovin také nemá – dováží je hlavně z Afriky. Relativně snadný by koneckonců mohl být i dovoz po moři, pokud si Ukrajina udrží alespoň nějaké mořské přístavy.
Abychom ale vůbec mohli o takové obnově Ukrajiny uvažovat, válka musí nejdřív skončit a pak bude nutné dekontaminovat území. Nebavíme se tedy o něčem, co se týká letoška.
