Symbol rychlého rozvoje města i nové republiky. Funkcionalistická budova Nové radnice byla postavena v době, kdy Ostrava zažívala historicky největší boom. Ve třetím největším městě republiky tehdy vznikala architektura světového formátu – stavěl zde například Gočár či berlínský architekt Erich Mendelsohn, a rostoucí metropole tak potřebovala sídlo, které bude vyhovovat nárokům kladeným nejen dobou.
Dodnes nejrozsáhlejší radniční komplex u nás byl slavnostně otevřen 28. října 1930. Během prvních let republiky probíhala na území Ostravy intenzivní stavebně-investiční činnost: vyrostlo zde více než 1600 novostaveb v celkové hodnotě přesahující tehdejších 600 milionů korun, přičemž největším investorem bylo samo město.
Svá nejdravější léta přitom Ostrava zažila mezi roky 1922 a 1940 pod dohledem Karla Friče, dlouholetého ředitele městského stavebního úřadu v Moravské Ostravě. Za jeho působení vznikl právě i tento unikátní prvorepublikový komplex, který u nás nemá obdoby. Záměr, který byl koncipován velmi velkoryse, už tehdy počítal s jejím využitím nejen pro potřeby městských, nýbrž i státních úřadů.
První myšlenky na nové reprezentativní sídlo města se objevily už před první světovou válkou, definitivní rozhodnutí o stavbě však přišlo až v roce 1923, za vlády prvního prvorepublikového primátora Jana Prokeše.
Pod jeho vedením bylo pak o rok později k tehdejší Moravské Ostravě připojeno dalších šest obcí: Přívoz, Vítkovice, Mariánské Hory, Hrabůvka, Nová Ves a Zábřeh nad Odrou (všechny zatím pouze na moravské straně tehdejší moravsko-slezské zemské hranice). I to byl impulz pro další rozvoj města a s ním spojenou výstavbu.
Stavba radnice podle návrhu Vladimíra Fischera, Františka Koláře a Jana Rubého pak byla zahájena v roce 1925 a jejímu dokončení nezabránila ani finanční krize v roce 1929, která však až do roku 1934 významně ovlivnila chod města. Celkové náklady na výstavbu radnice činily asi 52 milionů korun – ve stejném období byla průměrná mzda v Československu 739 korun a například horník si v roce 1929 v průměru přišel na 940 korun měsíčně.
To, čím se radnice odlišuje od ostatních, je kromě jejích rozměrů také 85,6 metru vysoká ocelová věž, která je dodnes nejvyšší v republice. Výrobu ocelové konstrukce včetně měděného pláště měly na starosti Vítkovické železárny. To je důvod, proč věž dnes – díky všudypřítomné měděnce – svítí do okolí nazelenalou barvou. Železárny si za její výrobu naúčtovaly 635 tisíc korun.
Původní návrh budovy přitom počítal s věží zděnou. Kvůli nestabilnímu štěrkovému podloží však muselo být přitoupeno k její „odlehčené“ ocelové variantě. Ze stejného důvodu je součástí základů také unikátní žebrovaná železobetonová deska, která drží tíhu celé budovy a vyztužuje nejvíce namáhané partie.
Výsledná váha věže se pohybuje kolem 155 tun a ke zbytku budovy je věž ukotvena pouhými 16 šrouby. Mementem dob první republiky je také dodnes funkční výtah páternoster z roku 1928, který při sebekratší návštěvě úřadu láká k projížďce.
Celou budovou je skrz naskrz cítit funkcionalismus, který se vyznačuje minimem zdobných prvků a použitím těch nejkvalitnějších materiálů, jako jsou mramor, bronz či exotická dřeva. I proto to dnes devadesátileté radnici nepřestává slušet.
