Hájí práva společnosti PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. A také Moneta Money Bank, Air Bank, firmy Škoda Transportation a dalších významných klientů. Aktuálně nejzajímavější případy tuzemské advokátní kanceláře BBH se však týkají možných žalob na stát za ušlý zisk během pandemie a zastupování spotřebitelů ve známé aféře Dieselgate.
Obě kauzy komentuje František Honsa, partner BBH a muž, který byl v roce 2000 jedním ze tří zakladatelů kanceláře vyhlášené v soutěži The Lawyer European Awards druhou nejlepší advokátní kanceláří ve střední Evropě za minulý rok.
Pojďme nejprve k nejžhavějšímu případu: náhradě škod ze strany státu za koronakrizi. Nesnaží se o toto stát aspoň částečně formou různých covidových programů?
Ty na případné vymáhání ušlého zisku nemají vliv.
Jak to?
O krocích vlády směrem ke zmírňování dopadů covidové krize si můžeme každý myslet něco jiného. Podle mě vláda konala často zmatečně, čímž napáchala větší škody, než bylo nutné. Ale i kdyby byly všechny škody naprosto nezbytné, i tak je za ně vláda zodpovědná. Existuje totiž takzvaný krizový zákon, který říká, že orgány krizového řízení – tedy stát – jsou povinny nahradit všechny škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.
To je tak široká definice, že se nevládní právníci shodují, že stát musí uhradit nejen skutečné škody, ale třeba i to, že jste nedosáhl stoprocentního zisku, protože stát drasticky omezil cestování a vaši zákazníci byli převážně cizinci.
Tento ušlý zisk jde vymáhat po státu?
Přesně tak. Když tohle vládním politikům při jarní vlně pandemie postupně došlo, zděsili se a svá nařízení najednou nedělali podle krizového zákona. Dělalo je dejme tomu ministerstvo zdravotnictví podle zdravotnických zákonů, soudy ovšem takové praktiky zrušily s tím, že nejde ze zodpovědnosti takto unikat. Následně začala vláda hrát na vlasteneckou notu – že by náhradu nikdo neměl uplatňovat, protože to není sounáležité.
Foto Michael Tomeš
S tím by šlo minimálně z morálního hlediska souhlasit, ne?
Možná za předpokladu víry ve vládu, že činí pouze nezbytně nutná opatření. V opačném případě jde těžko prosit o sounáležitost. Vláda vymyslela různé podpůrné programy a podpůrné platby na nájemné či mzdy zaměstnanců a v souvislosti s nimi se jí podařilo dezinformovat podnikatele v tom ohledu, že ti si dnes myslí, že když některý z programů využili a nahradili díky tomu třeba desetinu vzniklých škod, nemohou již další nároky vůči vládě uplatňovat.
Z vašich slov zjevně plyne, že tyto nároky uplatňovat mohou…
A někteří i uplatňují. Zatím jde o částku ve výši šesti miliard, přičemž my v tomto zastupujeme některé velké výrobní podniky.
Jaká je reakce státu?
Říká, že to nezaplatí. Že se tyto nároky nemohou týkat obecné náhrady, ale jen náhrady za konkrétní dopad. Třeba za to, že si stát v rámci krizového zákona vyžádá auta od určité firmy a použití těchto aut zaplatí. Tyto případy jsou ale zákonem řešeny extra, takže stát nemá pravdu. Angažoval samozřejmě dobré právníky a ti se snaží vymýšlet, proč by nic takového platit neměl, jenže tenhle spor prohraje.
A je dobře, že prohraje, poněvadž pokud vláda vydává opatření bez ladu a skladu, musí cítit imperativ, že za tato opatření bude zodpovědná. Pokud by ho necítila, je schopna ekonomiku zcela zdevastovat.
Kdyby ale tyto náhrady uplatňovali všichni, nepřijde státní kasa na „buben“?
Také jsem občan tohoto státu a nikterak nestojím o to, aby se schodek státního rozpočtu propadal o stovky miliard. Nemůžete ale přece problém řešit stylem, že obejdete zákon. Vláda se nyní snaží krizový zákon změnit, ale možná je lepší vydávat krizová opatření s rozmyslem, racionálně, s analýzami dopadů na jednotlivá odvětí ekonomiky. Je možná lepší dělat taková opatření, v nichž budete poměřovat, zda zachráníte o tisíc lidí víc za cenu dalších sto miliard.
Jste si vážně jistý, že tohle jde poměřovat?
Zda lze život měřit penězi? Nikdo si to nemůže dovolit říct, nikdo se to říct neodváží, ale od okamžiku, kdy vstoupíte do systému zdravotního pojištění, se život přece permanentně poměřuje penězi. Všechny pojišťovny zvažují, zda zrovna vám dovezou drahý lék z Ameriky a tak podobně. Není v tom žádné asociální cítění – byl bych nejraději, kdybychom všechny nemocné léčili na klinice, kde pečují o prezidenta USA, ale na to zkrátka žádný stát nemá. Od státu je zároveň nefér popírat, že je za krizová opatření v plné míře zodpovědný, a je nefér, že za ně odmítá platit.
V jaké fázi je spor nyní?
Zastupujeme v tomto smyslu dva velké nároky, poněvadž naše advokátní kancelář není primárně určena pro drobnější podnikatele přicházející takříkajíc z ulice. Z krizového zákona vyplývá, že nárok musíte uplatnit do šesti měsíců od krizových opatření, tedy za jarní vlnu zhruba do září. Podnikli jsme v tomto kroky a zažádali o náhradu na ministerstvu vnitra jakožto orgánu krizového řízení.
Odtud nám bylo vzkázáno, že se nic platit nebude, že ze zákona nic takového nevyplývá a že se máme vrátit zpět na právnickou fakultu. Tam to mám sice velmi rád, přesto se s dovolením nikam vracet nebudu a naše kancelář stát rovnou zažaluje.
Říkal jste, že klienty „z ulice“ kancelář BBH nezastupuje – koho tedy zastupujete v aféře Dieselgate?
Tohle je jediná výjimka, v Dieselgate hájíme právě drobné spotřebitele. A to proto, že aféru bereme jako obrovsky lákavou a zajímavou věc.
Proč právě ji?
Na kauze testujeme, jakým způsobem mohou být chráněni malí a drobní spotřebitelé proti klamavým postupům velkých korporací. Síla je jednoznačně na druhé straně – největší výrobce aut na světě, zaangažovaný v politice, ekonomice, sportu a s tím nejlepším možným PR versus člověk, který si za pár set tisíc korun koupil škodovku a výrobce mu lhal o tom, jakým způsobem auto produkuje emise. Přiznávám, že jsme tím případem úplně fascinováni.
Jak se vyvíjí?
V Česku neexistuje cosi na způsob amerických hromadných žalob, velké korporace se tomu urputně brání. Existence takového zákona by umožnila obranu a spojení těch slabých, kteří sami nikdy nebudou žalovat korporaci, protože by je smetla.
Jenže když zmiňovaný zákon v Česku není?
Jsme tradiční právní stát a ten musí umět své občany ochránit. Třeba v okamžiku, když si z nich někdo udělá kasičku na peníze, což se v Dieselgate stalo. A ano – nemožnost hromadných žalob představovala zpočátku obrovský problém.
Vyřešili jsme ho komisionářskými smlouvami – žalobu proti VW podala společnost Safe Diesel na účet spotřebitelů, BBH funguje jako její právní zástupce a případné vysouzené odškodné bude samozřejmě vyplaceno spotřebitelům. Tímto způsobem jsme do společné žaloby sdružili přes sedm tisíc lidí, kteří dnes žalují 1,5 miliardy korun. Případ má ovšem další zajímavé konsekvence.
Povídejte…
Vedli jsme velký spor s ministerstvem dopravy, jediným orgánem, který má seznam spotřebitelů aut s dotčenými motory. Tento seznam jsme žádali a nebyl nám poskytnut. Chtěli jsme tedy po ministerstvu alespoň, aby obeslalo spotřebitele, že se mohou připojit k žalobě. Marně. Soudili jsme se s ním kvůli tomu – soud naznal, že ministerstvo není povinno toto udělat, zároveň ale upozornil, že tu samou službu ministerstvo poskytlo firmám Volkswagen a Škoda, aby mohly obeslat spotřebitele, že si mohou přijít do servisu motory opravit.
Foto Michael Tomeš
Pídili jste se, jak mohlo k tomuto rozporu dojít?
Uslyšeli jsme argument o výjimce na základě toho, že je poškozováno životní prostředí, a proto bylo důležité tuto informaci koncernu sdělit. Z naší strany následoval dotaz, zda byla tedy auta, která závažným způsobem poškozují životní prostředí, stažena z provozu.
Odpověď zněla, že by to bylo možno udělat na základě vyhlášky ministerstva životního prostředí, z tohoto ministerstva však zase zaznělo, že přesně toto je obsaženo v normách o emisních zkouškách pro technickou způsobilost jednotlivého vozidla. V normách ale nic takového obsaženo není… Stát se zkrátka zoufalým způsobem bránil, aby udělal něco pro ochranu spotřebitelů.
Jde s tím tedy vůbec něco dělat?
V průběhu aféry došlo k přijetí zákona o hromadných žalobách v Německu. Do hromadné žaloby ve věci Dieselgate se zapojilo čtyři sta tisíc německých spotřebitelů, mezitím v Německu rozhodl v konkrétním nároku – nezávislém na hromadné žalobě – Nejvyšší spolkový soud. Na základě tohoto verdiktu automobilka pochopila, že se bude muset s německými spotřebiteli vyrovnat, a uzavřela dohodu o vyrovnání. Fajn, ale takhle to nejde.
Proč ne?
V Evropské unii je zakázaná diskriminace na národním principu, takže není možné vypořádat se v Německu a na české spotřebitele nehledět. Doufám, že toto vezmou v potaz čeští soudci. Nemůže přece docházet k tomu, že v Česku jsou spotřebitelé druhé kategorie. Nemůže docházet k tomu, že někde nelze podvádět a jinde ano.
Co vlastně v Česku brání prosazení zákona o hromadných žalobách?
Tento zákon leží už dlouho v parlamentu a nemůže se pohnout, protože lobbistické skupiny největších producentů a korporací pracují na tom, aby byl pokud možno co nejvíc bezzubý. Všichni vědí, že se bude muset nakonec přijmout, teď lobbisté bojují o jeho krotkou podobu. Také říkají, že zákon bude podněcovat občany, aby se ve velké míře soudili, což je úsměvné.
Nemůže být na těchto obavách aspoň cíp pravdy?
Jak chcete zdůvodnit, že rostliny a živočichové nepotřebují vodu? Můžete říct: hrozí, že se přepijí, rozmočí, a nejvíc hrozí, že se utopí. Jsou to ale skutečně důvody, proč se bát vody, anebo dokonce důvody, abychom vodu zakázali? Hromadná žaloba rozhodně není automatický nástroj na to, jak dostat z velkých organizací stamiliony. Někdo ji musí zorganizovat přesně podle zákona a především musí o tom, zda bude tato žaloba vůbec projednávána, rozhodnout soudce.
Lze odhadnout, kdy v Česku dojde v aféře Dieselgate k soudnímu rozhodnutí?
Nyní jsme ve stavu, kdy má vrchní soud rozhodnout, zda je možné podat žalobu za spotřebitele ve formě, jakou jsme podali. Následně by měl soud rozhodnout o tom nejpodstatnějším – zda došlo k poškození spotřebitelů. Kauza se vleče už pět let, ale myslím, že začínáme jít do finále. O první otázce by mělo být rozhodnuto v horizontu několika měsíců a věřím, že verdikt o případném poškození padne do roka či do dvou.
