Tenhle text rozhodně neobhajuje všechny výstřelky a rizika, kterých jsme dnes svědky kolem překotného vývoje velkých jazykových modelů. Chce ale ukázat, že strach z technologií, které významně měnily společnost, tu byl prakticky odjakživa, a pokud tento strach přerostl v příliš radikální zákazy a omezení, byl to z historické perspektivy vždy tak trochu předem ztracený boj.
Asi největší studnici často velmi úsměvných snah přehnaně regulovat nové technologie skýtá velká průmyslová revoluce, paniku z technologických inovací a snahu je cenzurovat bychom ale našli už v historii mnohem starší. Takovým ukázkovým příkladem byla horečná snaha církve i některých evropských států omezit dopady Gutenbergova knihtisku.
Německý zlatník a později tiskař a nakladatel Johannes Gensfleisch, řečený Gutenberg, přišel na to, jak dramaticky zrychlit proces kopírování knih pomocí ve své době revoluční technologie tisku z výšky. I když vynález velmi rychle prokázal svou vysokou užitečnost pro církev i státní správu, na obou místech prakticky okamžitě narazil. Radikální usnadnění masového šíření vědění, ale také názorů vyvolalo paniku.
Katolická církev zavedla vlastní systém kontroly tisku a v roce 1559 přišla s takzvaným Indexem Librorum Prohibitorum, tedy seznamem zakázané literatury, kterou věřící nesměli číst a katoličtí tiskaři tisknout a prodávat. Jako u každé správné cenzury se myslelo i na budoucí díla a součástí byly i předpisy pro předběžnou cenzuru nových knih.
S cenzurou nebo radikálním omezováním dnes nevinného vynálezu ale nezahálely ani tehdejší státní aparáty. Po celé Evropě se po rozšíření knihtisku zaváděla kontrola nad tiskaři a ze samotného knihtisku i pouhého obchodování s knihami se rychle stala činnost, kterou jste nemohli provozovat bez úřední povolení.
V roce 1557 anglická koruna královskou chartou cechu tiskařů a knihkupců vytvořila v zemi praktický knižní monopol. Tisknout knihy směly pouze oxfordská a cambridgeská univerzita a zhruba dvacítka londýnských tiskařů.
Francie přistoupila ke kontrole knihtisku ještě přísněji a například tiskař Étienne Dolet v roce 1546 skončil kvůli svému příliš liberálnímu přístupu k novému vynálezu na hranici. Podle ediktu z Châteaubriant pak v roce 1551 vznikla povinnost vybalovat a kontrolovat všechny knihy, které někdo do Francie dovezl. Slavná Bastila postupem času hostila okolo 800 autorů, tiskařů a knihkupců. Z dnešního pohledu docela absurdní představa.
S praporkem před autem
Poskočme ale dále. Celou vlnu technologické paniky a následné snahy je patřičně spoutat regulací vyvolala také záplava automatizací na přelomu 18. a 19. století. Kdyby chudák James Watt tušil, jakou hrůzu jeho geniální zlepšovák parního stroje vyvolá u běžné populace i politiků, možná by si svůj oddělený kondenzátor raději schoval od šuplíku a dějiny by se ubíraly jinudy.
Britský parlament v roce 1865 reagoval na strach veřejnosti nebo možná spíše reagoval na železniční lobby, která viděla v samohybných strojích na silnicích konkurenci, dodnes slavným zákonem Locomotive Act 1865, kterému se přezdívalo Zákon červeného praporku (Red Flag Act). Zákon velmi přísně omezoval provoz parních, respektive později i jakýchkoli dalších samohybných vozidel na silnicích.
Jak neudržitelná dlouhodobě byla přísná pravidla, můžete posoudit sami. Každé vozidlo musela obsluhovat nejméně tříčlenná posádka, přičemž jeden člověk musel podle zákona jít alespoň 60 yardů (asi 55 metrů) před vozidlem, nést červený praporek a varovat ostatní před blížícím se vozidlem.
Možná si teď říkáte, že to musel být úkol hodný olympijského běžce, realita ale byla trochu jiná. Maximální povolená rychlost byla dvě míle za hodinu (asi 3,2 km/h) ve městech a čtyři míle za hodinu (asi 6,4 km/h) na venkově. Vozidlo také muselo zastavit pokaždé, když dal chodec nebo jezdec na koni (případně vozka) před ním znamení.
Zákon vydržel v platnosti více než rok a později býval často zmiňován jako důvod, proč Británie v rozvoji silničních motorových vozidel zaspala za Německem a Francií.
Paniku způsobilo také představení mluvícího fonografu, kterému na politiku a nové technologie zaměřený americký ilustrovaný dobový deník The Daily Graphic věnoval titulní stranu s vykreslením děsivých možností, které takový mluvící přístroj skýtá. Deník například už viděl podvodníky, kteří lstí přimějí staré milionáře nahrát dodatek k závěti, nebo manželky „prankující“ spící manžele nahrávkami „HOŘÍ!“.
Jiné noviny z Jižní Karolíny pak vynález okomentovaly následovně: „Pokud vynálezce dopustí, aby se přístroj dostal do nezodpovědných rukou, můžeme být letos v létě svědky svolávání mimořádných zasedání zákonodárných sborů, které budou muset zakročit.“ Žádný z uvedených scénářů se (alespoň v masivním měřítku) nenaplnil a fonograf regulován nakonec nebyl.
Dvacátá léta dvacátého století nicméně přinesla podobnou novou paniku z rádia. Podle kritiků to byl doslova nástroj ďáblův, který mohl za všechno možné od explodujících vzducholodí přes rozbitá okna až po úhyny ptáků, pomalejší vývoj dětských mozků nebo nestandardní počasí.
Zde naštěstí politici obavy nevyslyšeli. Regulace rádiového vysílání sice později skutečně dorazila, ale byla převážně racionální a zahrnovala hlavně přidělování frekvencí státem a licence pro vysílače, technická pravidla pro vysílání a poplatky z provozu rozhlasových přijímačů.
Strach z toho, že vás umělá inteligence připraví o práci, sice v 60. letech 20. století nikdo řešit nemusel, velmi podobný strach ale u lidí z automatizačních nástrojů panoval i tehdy. Dokládá to třeba novinový titulek ze Sydney Morning Herald z roku 1961, který říká, že automatizace může do deseti let připravit o práci všechny nekvalifikované pracovníky.
Osmdesátá léta dvacátého století si vedle končící studené války spojujeme hlavně s nástupem osobních počítačů, člověk by tedy tak nějak čekal, že šlo o období vůči technice značně osvícené. A přesto nečekanou paniku vyvolal i tak nevinný vynález, jako byl přenosný kazetový přehrávač společnosti Sony.
Odpor vůči inovativnímu zařízení, které poprvé umožnilo vzít si s sebou hudbu na cesty, vedl k nejrůznějším lokálním zákazům. Město Woodbridge v americkém státě New Jersey například v roce 1982 zakázalo přecházení ulice a jízdu na kole se sluchátky na uších. Kdo nařízení ignoroval, mohl vedle pokuty skončit i ve vězení.
Pozadu nezůstali ani novináři, deník Fort Worth Star-Telegram například publikoval následující řádky publicisty Boba Greena: „Ze všech smutných příznaků společnosti zmítané problémy jsem jeden z těch snad nejmrazivějších spatřil nedávno odpoledne. Na hlavní promenádě veletrhu Ohio State Fair se procházeli teenageři se sluchátky přehrávačů Sony Walkman na uších.“
Další novinář Rich Scheinin pro změnu varoval, že lidé možná používají walkman k tomu, aby vytěsnili nepříjemné myšlenky na život, a ti stydliví k tomu, aby se nemuseli učit základním sociálním dovednostem.
Současný strach z umělé inteligence a neovladatelné nutkání omezit prudkou změnu, kterou s sebou přináší, tedy není ničím novým. Jevgenij Morozov, bělorusko-italský výzkumník, který se zabývá politickými a společenskými dopady digitálních technologií (proslavila jej hlavně kritika bezvýhradného technooptimismu), pro to má jednoduché pojmenování. Tvrdí, že všechny skutečně nové technologie vyvolávají to, co sociologové nazývají morální panikou. A to podle něj platí napříč historií.
Morální panika je termín, který v roce 1972 poprvé použil Stanley Cohen, aby popsal mediální reportáže o rockerech ve Spojeném království 60. let 20. století. Jde o společenskou reakci, při níž je určitý jev, technologie, skupina lidí nebo kulturní trend, který vybočuje z dosavadní normy, vnímán jako vážná hrozba pro celospolečenské hodnoty a pořádek. Charakteristické pro ni je, že skutečné nebezpečí často přehání a také to, že ji doprovází intenzivní mediální pozornost, znepokojení veřejnosti a volání po regulaci či zákazech.
Právě zesílený zájem médií u ní hraje centrální roli, protože vede k takzvané zesilující spirále, kdy čím více se fenoménem média zabývají, tím větší pozornost přitahuje a tím děsivěji i bezvýznamní strašáci působí, což vede k další reakci.
Kromě uvedených příkladů se v minulosti morální panika objevovala například kolem komiksů, televize, videoher, internetu a relativně nedávno také okolo sociálních sítí, kde je ovšem panika nejspíš částečně oprávněná.
