Drobné keramické střepy svědčí o tragédii epických rozměrů. O strašlivé loterii, jež se v prvním století tohoto letopočtu odehrála v pevnosti Masada.
A patrně nesvědčí jen o ní. Svým způsobem výmluvně vypovídají i o mentálním nastavení Izraelců, na jejichž území se tvrz nachází. V době aktuální eskalace izraelsko-palestinského konfliktu je poselství těchto střepů vhodné připomenout.
Masada vám vezme dech. A to i tehdy, když
na vrchol ploché hory v Judské poušti odmítnete strmě stoupat po
svých a dáte přednost lanovce. V horkých dnech bývá nahoře
vedro k zalknutí a úlevu od něj příliš neposkytne ani vítr
prohánějící se v úzkých uličkách impozantních ruin. I kvůli
tomu se těžce dýchá, hlavní důvod dechberoucího pocitu je ale
třeba vidět jinde.
Důvodem je děsivý, zároveň však
heroický příběh, který se právě tam odehrál a který v tom
prostoru pořád hlasitě rezonuje. A nejen pouze v tom prostoru,
rezonuje v celé židovské zemi. Ze zdí pevnosti jsou dnes torza,
přesto se od nich ozvěna téměř dva tisíce let starých událostí
velmi silně odráží; tak silně, že je mnozí Izraelci nemohou a
ani nechtějí přeslechnout.
V roce 70 dobyli po tříletém úsilí a díky desetinásobné přesile pevnost Římané. Zlomili tím odpor necelé tisícovky obránců, poslední ozbrojené skupiny v židovské válce, skupiny, která se odmítla vzdát. Těsně předtím, než okupanti Masadu zdolali, rozhodli se vzdorující, že nepadnou do potupného zajetí. A uspořádali mrazivou loterii.
Na keramické střepy napsali svá jména a
deset vylosovaných mužů vybilo své ženy, děti i blízké, pak
sebe
navzájem, poslední spáchal hřích sebevraždy.
Obránci pevnosti Masada zvolili svobodnou smrt místo života v otroctví. Odešli ze světa, aniž by se z mužů staly ovce, aniž by byly ženy znásilněny, aniž by děti musely zapřít otce. „Nikomu jinému se nepodřídíme, nikomu kromě Boha, protože on je jediný spravedlivý a řádný pán nad lidmi,“ zanechali před smrtí vzkaz lidé, kteří leží v hrobech mnoho staletí, a přesto pořád jaksi nezlomně stojí.
„Římané sem vtrhli lační po boji. ‚Kde jsou?! Kde jsou?!‘ Sháněli se s křikem po nepříteli, ale nikde nikdo, jen mrtví. Objekt sice padl do rukou Římanů, nebyl jim však dopřán opojný pocit vítězství,“ vyprávěl mi uprostřed masivních zbytků pevnosti izraelský průvodce Igal Zeevi.
Jinde byl Igal usměvavý a vtipkoval, tady se změnil a já jím byl doslova hypnotizován. Když líčil, jak Římané divoce a marně hledali potravu pro své meče, rozhazoval rukama a těkal očima z místa na místo, jako by hledal protivníka; velmi působivě přehrával scénu, jež se v těchto místech skutečně odehrála.
Náhle Igal Zeevi strnul, dosud těkající oči zamířil na mě – tak upřeně, až bylo skoro fyzicky nepříjemné jeho pohled snést. Ztlumil hlas a dával důraz na každé slovo, jako by je mínil vytesat do už tak zjizvené krajiny kamenité pouště.
„Masada
je
pro nás varováním, že už nikdy nesmíme připustit, abychom se
dostali do tak bezvýchodné situace,“ nevypravoval,
nýbrž deklaroval Igal.
„Proto
se právě zde konají vojenské přísahy. Masada
se
už
nikdy
nesmí opakovat!“
Ke
zbytkům pevnosti kdysi
vyvzdorované
na nehostinné pustině pochodují vojenští
kadeti
a kadetky v noci s pochodněmi. Šplhají
náročnou
Hadí stezkou, aby pak, až z vůle Boha Izraelitů vysvitnou paprsky
nového dne, stvrdili věrnost vlasti. Provoláním,
že Masada už nikdy nesmí padnout.
Střepy
z Masady jako by se zaryly do hlav a duší Izraelců. Tyto střepy
nejdou „odoperovat“, nejdou
odstranit „bez porušení podstaty látky“, takže ovlivňují
chování současných
potomků
obránců pevnosti. Střepy
pochopitelně nevysvětlují
konkrétní příčiny ozbrojeného sporu, který se právě teď
rozhořel. V
mentální
rovině však zcela
jistě stojí
do
určité a nikoli zrovna malé míry i
za ním.
Masada je pro Izraelce jedním z důležitých symbolů židovského státu, konstruktu vynuceného dějinami. Bývalý izraelský ministr zahraničí Šlomo Ben Ami přiznává, že starověká pevnost má na obyvatele země až halucinogenní účinky, a jeho postřeh můžu potvrdit vzpomínkou na průvodce Igala: jako by se v útrobách zříceniny opravdu dostal do rauše pod vlivem nějaké podivné drogy.
Zřejmě není divu. Tím spíš, že se Židé navzdory varování ze staré pevnosti ocitli v bezvýchodném obklíčení ještě mnohokrát.
Jejich historie je seriálem pogromů vrcholícím holokaustem. Víceméně zákonitě z toho plyne přesvědčení, že pasivní obrana je špatná obrana, že je nutné být před – byť třeba jen potenciálním – nepřítelem pokaždé o krok napřed.
Šlomo Ben Ami líčil, jak mu na jednom významném jednání o Blízkém východě (které se posléze ukázalo zcela bezvýznamným, protože jako takřka nikdy žádné nepohnulo problémem ani o píď) jistý arabský politik vyčetl, že postoj Izraele pokaždé evokuje spíše přípravy na válku než práci pro mír. Někdejší šéf izraelské diplomacie s odstupem času uznává, že na tomhle postřehu něco bylo…
Že
se Izrael chová v mnoha případech agresivně? Že
je
až arogantní a málo
bere ohledy na druhé? Ano, tak to opravdu
je.
Ať
už jde o bezmála umanutou
snahu
o uznání Jeruzaléma za hlavní město děj se co děj, potažmo
o
nesmlouvavý postoj vůči Palestincům vůbec.
Izrael
zkrátka
dobře
ví, že ghetto tvoří vždy ti slabší. Dobře ví, proč se
Masada už nikdy nesmí opakovat.
