Pro české strojírenské firmy znamenal export do Ruska významnou část jejich rozpočtu. Ruská federace byla s patnáctiprocentním podílem na všech vývozech druhým nejvýznamnějším odbytištěm českých strojů hned po Německu.
S nekončící ruskou agresí je dnes jasné, že podniky, jejichž historie se počítá na dekády, budou muset změnit orientaci. Jaké mají české strojírenské firmy možnosti a které překážky budou muset pro udržení svého podnikání překonat?
Řešením většiny podobných situací je vstup na alternativní trhy. Ministerstvo průmyslu a obchodu nebo agentura CzechInvest nabízí různé formy pomoci, od základních informací o možnostech až po asistenci při vyjednávání se zahraničními úřady. V hledáčku jsou dnes především země jako Alžír, Indie nebo Brazílie, ale i země rozvojové nebo z postsovětského prostoru.
Zatímco prodejci dílů nebo spotřebního zboží disponují mnohem větší mírou flexibility, výrobci přesných strojů jsou na tom o poznání hůře. „Stroje vyrobené na zakázku pro ruské zákazníky prostě jinde neprodáme. Výrobky, které jsme vyvíjeli rok až dva, musíme odepsat a začít vývoj dle jiných parametrů,“ vysvětluje Jan Kočvara, obchodní ředitel Kovosvit MAS.
Výpadek předpokládaných prodejů dále oslabil už tak zdecimovaný sektor, fungující aktuálně v úsporném režimu. Problémy se na české strojírenství začaly valit už v roce 2019, a to v důsledku problémů mezi Čínou a USA, vyostřených tehdejším americkým prezidentem Donaldem Trumpem.
Napětí se přenášelo i do obchodních vztahů v Evropě. Když se k tomu o rok později přidal covid-19, propadla se produkce českých strojů meziročně o polovinu – a ani loňský rok nepřinesl potřebné oživení. Pokračující pandemii doprovodily další komplikace v podobě rostoucí inflace, surovinové krize a nedostatku čipů v automobilovém průmyslu.
Letos pak starosti znásobil ruský vpád na Ukrajinu a s ním spojený prudký růst cen surovin a energií i potíže ze zablokovaného ruského trhu. Vstupovat v oslabené pozici na cizí trhy není nikdy jednoduché, obzvlášť na trhy poptávající kvalitu. Česká strojařina má sice silné zastoupení v Německu, Itálii nebo Spojených státech, ale odolat špičkové konkurenci zvládnou jen ti nejlepší výrobci.
Mírnější verzi současného geopolitického dramatu už si vlastně vyzkoušeli: nastala po ruské anexi Krymu v roce 2014. I tehdy byly Evropskou unií uvaleny obchodní sankce, které pro české strojaře znamenaly zastavení dovozu do Ruské federace. Velmi perspektivní se tehdy jevily trhy arabských zemí – dynamicky se rozvíjejí ekonomiky s obrovskou kupní silou.
Češi se však na tomto trhu se svými stroji neuchytili. „Naše stroje jsou o vysoké kvalitě a pořád míříme na náročnější trhy, ale zaspali jsme dobu. Zapomněli jsme nabízet kvalitní zákaznický servis a následnou údržbu. Neumíme si dobře poradit s marketingem,“ shrnuje lakonicky krizový manažer se zkušenostmi z českého strojírenství Petr Karásek.
Jedna z výjimek mezi českými strojaři je lanškrounská rodinná firma SOMA. Její majitel Ladislav Verner vsadil právě na Karáskem zmiňované karty a dlouhodobě nemá problém dodávat stroje do celého světa.
Rozvojové země sice nelpí na nejvyšší kvalitě a následném nonstop servisu, ale zato příliš tlačí na cenu. Proto zde české firmy se svými výrobními náklady – zejména po jejich zvýšení v posledních měsících – mohou jen velmi těžko konkurovat Číně. A stále tu existují silné koloniální vazby.
Nové zákazníky budou české firmy hledat mnohem hůře, pokud alespoň částečně neupraví portfolio výrobků. Do Ruska jsme dodávali především těžké stroje, určené například pro energetický sektor, které lze jen obtížně uplatnit na jiných trzích.
O poznání hůře se prodávají také produktové řady pro automobilový a letecký průmysl, ve kterých jsme dlouhodobě dominovali. Automobilkám a výrobcům letadel se přestalo dařit a investice do nové techniky odkládají. Naopak potravinářské stroje nebo zemědělská technika se prodává stále dobře.
„Stále rosteme, za minulý rok jsme vykázali meziroční růst tržeb o dvacet procent a tento trend si chceme udržet i pro letošek,“ pochvaluje si Lubomír Stoklásek, majitel Agrostroje Pelhřimov, největší české strojírny zemědělské techniky.
Oproti tomu skupina Wikov Group, vyrábějící stroje pro energetiku a automobilový průmysl, letos bojuje s poklesem prodejů. „Tržby nám kvůli výpadku prodejů do Ruska klesnou o deset procent,“ přiznává generální ředitel skupiny Antonín Růžička.
Hořkosladkou naději pro české strojaře přináší situace, která problémy způsobila – válka otevírá možnosti výroby zbrojní techniky a poválečné obnovy Ukrajiny.
„Ať už jde přímo o výrobu munice, zbraní, nebo vojenských vozidel, u toho všeho je velká potřeba odpovídajícího technologického vybavení a pro české výrobce strojů a zbrojaře by tu příležitost určitě byla,“ konkretizuje možnosti Oldřich Paclík, ředitel Svazu strojírenské technologie.
Míra poptávky po české zbrojní technice však nezáleží pouze na trhu, ale i na strategii vlády. Výrobu musí povolit stát bez ohledu na to, kam směřuje. Podmínky jsou přísné – dokonce i klasické obráběcí stroje nemusí povolení dostat, pokud směřují do rizikových oblastí a mohly by být případně použity na válečné účely.
Válka zdecimovala celý ukrajinský průmysl a kvůli historickým vazbám se bude uplatnění českých strojírenských technologií nabízet. Otázkou je však kdy.
